Pokračování textu ze strany 18
… jeho osobitý nenapodobitelný pokřik nám každé ráno rozehřál srdce. O tom však nikdo nemluvil; každý se důstojným krkem v indiánské řadě ubíral za tichého zpěvu na poradní skálu a dával si nohy omývat orosenou trávou. A pau-vau byla posvátná před velikým znakem zákona v měkkém mechu na sněmovišti pod skalou. Ze skály zazníval zákon, táborový řád, který zde vznikl a náš z doby utrpení starý známý, ale novými neznámými slovy – ušlechtilý Guardini.
„Slunce, co budu zítra vařit, když jdete na výlet?” – ptal se Veverčák v očekávání, že to vaření nebude stát ani za řeč.
„Kynuté knedlíky”, řekl jsem suše a odešel s kmenem, bez jediné rady kuchaři, na Melechov.
Vrátili jsme se večer a ve třech kotlích byly knedlíky, každý aspoň tak veliký, jako měl nebožtík genius Lermontov hlavu, jak kterýsi z udatných dílo posoudil. Snažil jsem se to dostat do šálku, ale zůstal na něm sedět jako kvočna na násadě. Rozloupl jsem ho – byl nečekaně krásný, ale bez nádivky, jen uprostřed se cosi malého černalo – byly to tři borůvky.
„To by byla stačila jedna do tak malého knedlíčku”, ozval se hlas. – Veverčák už to nevydržel a vyskočil: „Byly hrozně malé, když jsem je házel ..text pokračuje
