TAJEMSTVÍ PLICNÍKU.
Mnozí z vás, kteří vyjdete za jarních dnů do přírody, uvidíte rozkvétat plicník lékařský, známou rostlinu jarních lesů. Leč málokdo si snad všimne, jeho různobarevnosti květů, t. j. květy s počátku červené se postupně mění až posléze jsou modré. Jak to přijde? Prozradím vám tuto „záhadu”, potřebujete se jen trochu vrátit do těch dob, kdy jste se učili o buňce, aneb si pozorně přečíst následující řádky.
Snad je vám již známo, že rostlina (a každý organismus vůbec) se skládá ze základních stavebních jednotek – buněk. Tvar buněk je různý a každá buňka má obvykle tři podstatné složky – blánu buněčnou, protoplazmu a jádro. Blána buněčná slouží jako ochrana, je z buničiny (celulosy [C₆H₁₀O₅]₄ ) a je různě stavěna. Protoplazma – živá hmota je nejsložitější organickou sloučeninou, její podstatnou část tvoří bílkoviny. Je to rosolovitá, průzračná hmota, v níž se odehrávají základní děje života. Buňka dýchá, přeměňuje různé látky a proto tam vznikají i nepotřebné, škodlivé látky jako produkty látkové výměny (dissimilace) a tyto nutno odstranit. Děje se tak ve zvláštních dutinkách, vakuolách nazvaných, kde jest buněčná šťáva (pozor – ne protoplazma, buněčná hmota) a v ní jsou rozpuštěné různé kyseliny (jablečná, šťavelová), sole a barviva (anilinová modř, anthocyan), produkty do dissimilace. Protoplazma je od vakuoly oddělena blankou, která propouští látky jen jedním směrem (říkáme, že je semipermeabilní) — a to dovnitř, do dutinky, čiže vakuoly. Živá protoplasma reaguje slabě alkalicky, ..text pokračuje
