Pokračování textu ze strany 21
Slunce jest předtuchou jeho jasu, obloha jeho velkosti a matčina láska a otcova láska a láska muže a ženy předtuchou jeho lásky. Jsme pouhými dětmi; nemůžeme vstoupiti do sněmovního kruhu Velkého Náčelníka, dokud jsme neprodělali zkoušku, ale to jest jeho vůle, abychom se navzájem milovali, jako on miluje nás; abychom zakopali navždy válečnou sekeru nenávisti; aby žádný člověk si nepřivlastnil, co není jeho, a silný pomáhal slabému.“
Náčelníci neporozuměli úplně slovům Wo-ovým, ale vzali tomahavky a zakopali je u ohně, řkouce: „Pochováváme nenávist mezi člověkem a jeho bratrem“. A vzali žalud a zasadili jej do země, řkouce: „Zaséváme lásku silného k slabému.“ A stalo se zvykem kmene toho, že velký sněm na jaře pohřbíval sekeru a sázel žalud.
Každé ráno kmen se shromažďoval, aby pozdravil vycházející slunce, a s pravou rukou zdviženou a levou na svém srdci, se modlili: „Velký Duchu, slyš nás; veď nás každý den; nechť vůle Tvá je naší vůlí, cesty naše Tvými cestami.“
A kmen sílil a moudřel více než který jiný kmen lidí.
