Pokračování textu ze strany 23
Oheň jest posvěcen Inyanovi; proto pod ochranou velké skály udržovali plápol jeho až dlouho do noci. Pak si řekli jeden druhému: „Uděláme si slavnost a zatančíme Dědečkovi Inyanovi, a jistě nám pomůže.“
Po té u světla ohně, který si rozdělali, zatančili posvátný tanec Dědečkovi Inyanovi a jeho strážcům smrkům. Na malém paloučku, dívajíce se na široké plece skály, přes něž visely tmavé stále zelené třásně, tančily tyto malé hnědé dítky.
Děvče v úzkém vymalovaném šatě, se zrakem u vytržení a vážnou tváří, provedlo svou úlohu rhytmickými, jemnými pohyby, tančíc s prsty dovnitř obrácenými.
Hoch s nemenší ušlechtilostí, neméně zbožnou tváří, poskakoval zlehka s nohy na nohu, hlasitě vyrážeje úryvky svých modliteb.
Kdyby skála a stromy, které skýtaly úkryt malému kruhu světla a hnědým vznášejícím se bytostem, byly měly uši, srdce a moc, kterou jim přisuzovali, byly by musely pohnouti i svými kořeny, aby odpověděly na volání o smilování, jež vysílali k nim tito ztracení a nábožní sirotci.
Když tančili, až byli zemdleni, lehli si, zabalivše se těsně do svých prostěradel, na písek, a s obnovenou důvěrou v budoucnost, usnuli.
