Pokračování textu ze strany 54
„Ah! Ty jej tedy miluješ. Snad není tak pozdě, mohl bych ho dohoniti. Mám jíti a zavolati jej zpět k tobě?“
„Koho tím myslíš“ zvolala Tvrdé Srdce, upřeně se naň dívajíc. „O kom mluvíš?“
„O tom, jenž právě odešel, o Arickariovi,“ odpověděl Velký Los. Ale nyní se přitiskl blíže a jeho rameno bylo těsně kol jejího a ona se opřela oň.
„Bylo kdy takového slepce?“ řekla. „Ano, dám ti poznati své srdce; nebudu se styděti ani báti to říci, Naříkala jsem, poněvadž jsem si myslela, že se nevrátíš. Všechna ta léta a zimy jsem čekala, doufajíc, že budeš mne milovati a tys nepromluvil.“
„Jak jsem mohl?“ tázal se. „Nikdy ses na mne nepodívala; nedala jsi nic na sobě znáti.“
„Bylo na tobě, bys promluvil“ řekla. „Dosud jsi tak neučinil.“
„Nyní tak učiním. Vzala by sis mne za muže?“ Položila svá rámě kol jeho krku a políbila jej a to bylo dostatečnou odpovědí.
Ráno, jako činí všichni ženatí muži, Velký Los vyšel a stál ve dveřích chaty, která byla nyní jeho a jásavě zval k slavnosti svého otce a přátele. Všichni vešli a byli potěšeni, že dostal takovou dobrou ženu. Někteří, jak je zvykem, tropili si žerty z novomanželů, až si mladá žena pokryla tvář svým šatem. Ale byla tak šťastná, že ihned jej odhodila a smála se s ostatními.
V několika dnech přišla družina Arickariů — a raněný mladík byl jeden z nich — žádající mír. Byla pak vypravována ona událost, jak Tvrdé Srdce ..text pokračuje
