Pokračování textu ze strany 96
„Naše srdce starají se o vás.
Mnoho naší vlastní krve jest mezi vašimi mrtvými. To rozhněvalo naše srdce.
Ale co můžeme dělati? Veliký Otec jest všemocný. Jeho lid plní celou zemi. Musíme dělati, co říká. Prosili jsme ho, aby vám dovolil, byste přišli žíti mezi námi. Myslím, že snad vás nechá přijíti. Co máme, o to se s vámi rozdělíme. Ale, pamatujte, co žádá, abyste činili.
Nemůžeme vám pomoci. Sněhy leží mocné na horách. Naše koně jsou slabé. Zvěře je poskrovnu. Nemůžete odporovati, my také ne. Poslechněte tedy svých starých přátel a vykonejte bez nářku, co Velký Otec vám říká.“
Starý válečný náčelník Cheyennů, Tupý Nůž, pak pokročil pomalu do středu kruhu, tvrdá, suchá postava.
Zpříma, přes svých šedesát zlých let, s tváří klassického římského profilu, s klidným pronikavým pohledem a vznešeným, rozkazujícím chováním velkého vůdce lidí, stál Tupý Nůž ve svých obnošených mokasinech a roztrhaném, nitkami prosvítajícím plášti, pravé zosobnění velikosti srdce a duše, jež nemůže býti pokořena chudobou a porážkou.
Nikdy, když jezdil v čele mnoha set svých divokých válečníků, oděn v purpur svého plemene — s nohavicemi ze zlatožluté jelenice, těžce perlami vykládanými, s pláštěm z modré látky, s válečnou čelenkou z orlích per, jichž řada sestupovala do zadu až k zemi, s náhrdelníkem z medvědích drápů, kořistí mnohého smrtelného boje — nikdy ve svém životě Tupý Nůž nevypadal více vojevůdcem, než zde ve svém zajetí a cárech.
