Pokračování textu ze strany 10
"Teď,“ povídal jsem, „hlasujte poctivě. Všichni, kdo jsou pro Toma Barneye jako druhého náčelníka, ruce vzhůru.“ K mému podivení jen dvě ruce se zvedly - Barneyova a jeho bratra. „Všichni, kdo jste pro Toma Sewita.“ Čtyřicet rukou se nyní objevilo. Nebylo nejmenší pochyby o tom. Velmi nerad jsem oznámil, že Sewit byl zvolen. „Tome Sewite, pojď dopředu a slož slib druhého náčelníka.“ Tom vstoupil vpřed. K mému podivení nebyl vůbec tlustým hochem. Byl to omyl, do něhož jsem upadl náhodou. Sewit byl svalnatý hoch, který se mohl odvážiti zápoliti s velkým náčelníkem, bylo-li třeba, a docela se hodil na své místo.
Nyní jsme zvolili třetího vůdce a Radu dvanácti. Mezi nimi jsme jednoho zvolili strážcem táborového ohně, jenž jediný zažíhá oheň, kronikáře a strážce wampumu (hospodáře). Konečně já jsem se dostal do spolku jako medicinman. Ostatní ovšem byli prostými junáky.
Když byla organizace provedena, dal jsem jim zákoník a ústavu - kterou jsem předtím pečlivě připravil se zkušeným právníkem. Pamatoval jsem v ní na všechny případy, které nejsou obsaženy v zákoníku země. Náš zákon zakazoval vzpouru proti radě, střelné zbraně v táboře, zakládání divokých ohníčků, kouření, pití lihovin, hubení zpěvných ptáčků a veverek, porušení řádu her, míření zbraní na kohokoli; a prohlašoval rytířství, laskavost, odvahu a čest hlavními ctnostmi.
A nyní jsme se shodli na tom, co mělo nabýti dalekosáhlého významu pro chlapce ve vsi, pro mne a tisíce hochů jinde.
Přijali jsme toto heslo: „To nejlepší, co měli nejlepšího Indiáni.“ Cokoli jest malebné, dobré a zdravé v životě Indiánů, toho použíti.
Hoši chtěli nositi pera. Řekl jsem: „Zajisté; ale pamatujte, po způsobu Indiánů. Dobrý starý Indián nestál právě o každé péro, které mohl sebrati a strčiti si jej do vlasů. Každé péro bylo uděleno Radou jako ozdoba za nějaký čin. Navrhnu vám sto činů, které každého z vás oprávní k nošení péra.“
Podstatné bylo, že moje stupnice měla býti národní ..text pokračuje
