Můj první tábor
V létě 1918 jsem tábořila pod Týřovem jako členka tehdejší Junácké obce Psohlavců a Horních chlapců v Berouně. Bratr Balú (prof. Seifert)[1] mě učil přírodopis a získal mne pro junáctví. Patřila jsem mezi nejmladší táborníky. Byl to veliký koedukovaný tábor a nás tam bylo kolem sta. Tábor byl malebně rozložen podél potoka Oupoře přímo pod hradem Týřovem, na planince nad táborem byla sněmovní louka s totemem. Nevím už, na kolik skupin jsme byli rozděleni, ale Balú projednal každý den u jednotlivých skupin denní program. Skupiny se k plnění programu přeskupovaly, měnily, i jednotlivci mohli různě přecházet. Tak jsme se znali všichni bez rozdílu věku. Přátelství odtud trvají celá léta, i když já byla po primě a jiní třeba po maturitě, šli na vysoké školy nebo ukončili studium.
Denní život byl velice bohatý a tábor vždy šuměl radostí. Většina času byla věnována studiu květin, znalosti ptáků (také podle hlasu) a všeho živého. Byla těžká zásobovací situace, neboť byla ještě válka, ale nepamatuji se, že by někdo mluvil o jídle. U táborových ohňů vyprávěl bratr Balú např. o Thoreauovi nebo o Setonovi a jeho knihách o zvířatech (vyšly česky mnohem později). Celý program byl pestrý, zpívaly se národní písně, starší hoši předváděli indiánské tance, recitovali dlouhé básně. Pro mne to byla říše divů.
Některé příhody vidím dodnes jasně – jak se rozvodnil Oupoř a veliká část tábora musela se stěhovat výš do strání, jak při brodění přes Berounku po dešti několik nás porazil nečekaně zesílený proud a jak nás br. Seifert a velcí chlapci zachraňovali.
Byl to největší woodcrafterský tábor, kterým jsem prošla, pro mě dokonalý po všech stránkách a nezapomenutelný
