Bílý Sob vzpomíná
S Milošem Seifertem jsem tábořil v r. 1925[1] na “Ostrově dávné touhy”. Tento zelený, vrbami porostlý ostrůvek oblévaný rameny Berounky byl ideálním tábořištěm. Dnes už z jeho krásy zbylo velmi málo.
Na Seiferta si vzpomínám jako na štíhlého, velmi citlivého člověka, horlivého debatéra, který nekompromisně prosazoval své názory.
Po ukončení tábora napsal Seifert mému otci, zda by mi nepovolil jet s ním na Slovensko tábořit. Nakonec malá skupina chlapců odjela se Seifertem do Vysokých Tater. Tatry byly tehdy ještě panenskou divočinou. Vystoupili jsme Malou studenou dolinou k Teryho chatě a večer pak tábořili u Studenovodských vodopádů. Obdivoval jsem Seifertovy tábornické dovednosti. Ta noc byla velmi chladná a tak jsme příští noc spali již pod střechou v opuštěné a vojáky zdemolované vile jakéhosi maďarského boháče.
Seifert se dozvěděl, že učitel Král z Liptovského Sv. Mikuláše objevil krasové jeskyně v Demenovské dolině. Vydali jsme se tam přes širé pastviny nad Mikulášem a našli v úzké dolině nad divokým potokem dřevěnou boudu, jaké bývají na stavbách. Krále jsme tam zastihli a on s velkou radostí nám nabídl prohlídku, tehdy ještě neoficiální na vlastní nebezpečí. Dostali jsme gumovky a acetylénové hornické kahany. Elektricky osvětleno bylo tehdy zatím jen asi 200 – 300 metrů chodeb. To co jsme však viděli, bylo nezapomenutelné. Krápníky byly ještě živé, barevné. Při pozdější mé návštěvě Demenové již tato krása pominula, krápníky byly mrtvé, zbavené stékající vody.
V jedinečném prostředí Demanovské doliny jsme naposledy nocovali pod stany u hořící vatry. Druhý den jsme odjížděli vlakem a v Praze jsme se se Seifertem a chlapci rozloučili.
Následovalo už jen několik dopisů, ale osobně jsme se vícekrát se Seifertem nesešli.
- ↑ Ve skutečnosti se tábor konal v roce 1924
