Pokračování textu ze strany 13
… a životem k čistému lidství“ i malou esej “Mluva oblaků” od Johna Ruskina, svého oblíbeného filosofa; čti a uvažuj. A do téže knihy píše Miloš Seifert sám zajímavou úvahu “Jak čísti krajinu”.
Toto vše ti jen naznačuje, jak je třeba vidět, chápat a prožívat přírodu. Za čas, za delší čas budeš blíž jejímu srdci. Ovšem, už nikdy tak blízko, jak byl blízko divoch, zvíře, pták, motýl, rostlina – každý z nich na svém úseku, ve svém hájemství. Člověk, homo sapiens, může však dosáhnout širšího pohledu, když už nemůže být příliš blízko; nebude spát jako srna v zimě v létě venku, jeho smysly jsou už hodně otupeny nebo i zcela ztraceny. Co my, dnešní lidé, vůbec víme o někdejších smyslech, jimiž byli vybaveni naši prapředkové? Bylo těch smyslů jen pět či šest?
Dnešní velkoměstský člověk se již nemůže, bohužel, státi znovu “dítětem přírody”. A být znovu divochem, to je bláhové. Můžeme se však vrátit aspoň kus cesty zpět, nazpět k přírodě! Každý návrat je tak trochu cestou proti proudu – ale je to cesta k pramenům, ke zdrojům. Blíž k prameni je voda čistější; vzpomeň i na příklad s říčním kamenem: nahoře na Pradědu je pevná skála, dole v řečišti Moravy je štěrk a písek, hodně dole bahnité dno.
Lesní Moudrost je – mimo jiné – i takovým vědomým návratem k ryzím, čistým zdrojům života.
Soudím, že člověk musí nabýt určité úrovně své intelektuální a hlavně etické, to jest mravní zralosti, než je schopen přijmout a hlavně realizovat tuto vyšší úroveň Lesní Moudrosti. Pak se už nemůže spokojit vnějšími povrchními znaky – rituály a dekorativními hříčkami v okruhu svého týpí, byť sebekrásněji pomalovaného. Chce víc, chce skutečný, opravdový život. Prochází s otevřeným srdcem lesy, prožívá plněji svou chůzi lesem, jako kdysi Henry David Thoreau. Nespokojí se plněním formálních zkoušek, kde někomu postačí vyjmenovat pár desítek rostlin, ptáků či zvířat, aby si už za to pyšně připínal nějaké odznaky. On z těchto rostlin, stromů či ptáků učiní své přátele, on s nimi žije, i když třeba ani vždy nezná jejich jména… Stromům, které miluje, dává třeba pojmenování své: “Ten dub, co drží břeh Zeleného rybníka”, “Ten javor, co jsem pod ním přečkal déšť”, “Ta bříza, co má vlasy až po zem”…
Zkoušky různých hnutí jsou jistě dobré, aby upozornily mládež na to, co vše je dobré znát, ale vůbec nezaručují skutečné ..text pokračuje
