Pokračování textu ze strany 14
… poznání! A v tom je i jejich nebezpečí: mohou vést i k posílení ješitnosti. Při troše snahy lze dosáhnout desítek odznaků, per i jiných druhů poct – a přitom člověk může zůstat prázdný, jako ten dunící prázdný sud. Skutečné poznání, pochopení, zmocnění se jakékoliv pravdy (a o to přece jde!) je něco jiného. K srdci Přírody (všimni si, že teď to píši s velkým písmenem!) se lze sice přiblížit “naučením se spousty jednotlivin, neboť to může být začátek skutečného poznání – ale dostat se opravdu blízko, k tomu je třeba vzdělávat vlastní srdce… Jen vlastním srdcem nalezneš srdce Přírody – a to je nejhlubší zákon Lesní Moudrosti. Ostatně… muže, opravdového muže šlechtí skromnost – a mně už odedávna cosi bránilo, abych se ověšoval různými získanými odznaky. Své hodnoty, kvality, své poznání a hlavně svou pravdu musí muž dokazovat jinak a nemusí ji okázale vystavovat! Vždy je cosi podezřelého v neskromnosti vítězů, těch, co rádi ukazují své vavříny… U Indiánů, kteří mají, podle mnoha svědectví, opravdu mnoho obdivuhodných vlastností, jsem nejméně cenil to, jak rádi připomínali svá hrdinství vystavováním množství skutečně získaných orlích per – na čelenkách, které někdy sahaly až po zem, na tyčích před stanem a podobně. Přiznám se, že vždy mi více imponoval obraz polonahého, přírodou zoceleného prostovlasého Indiána, který mlčky a bez holedbání přímo vyzařoval svou opravdovou mužnost každým pohybem, každým skutkem… Je dost smutné, když vidíme dnes ve filmech potomky těchto přírodních lidí, žijící pohodlně v dotovaných rezervacích, často i ztloustlé, v brýlích, ozdobené mnoha cetkami, s vázankou a na hlavě s péřovou čelenkou se stovkou orlích per… Jak to, že přesvědčení o správnosti svého přírodního života, k němuž se ještě hlásili jejich dědové, nevydrželo této generaci Indiánů? Nebo už primitivní život v týpí budou obnovovat jenom evropští romantičtí obdivovatelé…?
