Pokračování textu ze strany 14
…zvědav, co dělá můj přítelíček doma. Nalezl jsem jej v předsíni, jak vyřezává.
„Pořád si hraje a nic se neučí”, stěžovala si jeho teta. Hoch se styděl a nešel ani ke mně. Myslel, že skutečně provádí něco zakázaného. Zatím z jeho rukou vzešly věci, které byly vždy chloubou našich woodcrafterských výstav.
I vzal jsem ho k sobě. Hoch se rozvíjel báječně. Ani se nepamatuji, že bych kdy byl slyšel takových přemítání o nekonečnu, jako za oněch večerů, kdy se rozvázala jeho duše a chtěla řešiti záhady, jež trápí filosofy.
Čítali jsme spolu mnohé krásné knihy. On raději ovšem poslouchal, ale pamatoval si vše. Pokusil jsem se doplniti mu školní dějepis tím, že jsem mu líčil obraz středověku z románů Merežkovského; do astronomie jsem ho zasvěcoval Flammarionem, zájem o biologii probouzel Setonovými „Příběhy zvířat” a podobně.
Nejsilnější byl však jeho smysl pro umění. Prohlíželi jsme si jednou Alešův „Špalíček” – to byl pro něho i pro mne nezapomenutelný večer. Pro něho chutí, s jakou hltal jemu tak blízké obrázky českého venkova a národní poesie, pro mne, že jsem žasl nad dychtivostí toho chlapce po krásnu. Začal potom ilustrovati Sládkovy „Skřivánčí písně” tak roztomile, že každý myslel, že obkresluje z Aleše, zatím co tento večer byl ..text pokračuje
