DÍTĚ HVĚZD.
Každý ví, že hvězdy plovou na nebi tak jako ryby ve vodě.
Ale přece trochu jinak.
Hvězdy nikdo nehoní. Také neplovou sem a tam a nahoru a dolů jako hloupé ryby; sledují svoji nezměnitelnou dráhu až do věčnosti.
Hvězdě nenapadne za celý život, aby podnikla malou nedělní procházku. Slunce a měsíce, oběžnice a jak se všechny jmenují, hvězdy prvého řádu a hvězdy, jejichž význam není větší bláznova vtipu — i s naší vlastní, ubohou zemí, procházejí se pořádně a slušně kolem, jak jim to bylo předepsáno, aniž by se uchýlily.
Kometa najednou zasyčí a zase zmizí, dříve než jsme se vzpamatovali z leknutí; ale i ona činí jen to, co musí, a ani o píď se nevychýlí ze své dráhy. Proto je to asi trochu jednotvárné, býti hvězdou. Ale celkem vzato, je to také velmi hezké. A neobyčejně slavnostní. A mnohý veselý nezbeda by si měl jen přáti, aby byl aspoň zpolovice tak způsobný.
Ačkoli je na obloze všecko tak pěkně uspořádáno, přece se někdy přihodí události, které přivedou hvězdy ve velké vzrušení a dovedly by je dokonce přivést z konceptu, kdyby právě ten koncept nebyl tak výtečný.
O tom bych vám mohl něco vypravovati. Už je tomu nesmírně dávno, Ale to, co se přiházelo za starých časů, bylo jistě zábavnější nežli to, co se děje dnes. A při tom je právě to příjemné, že se o tom může mluviti, aniž by se někdo cítil uražen.
Jedno slunce hrálo při tom úlohu. Ne snad naše slunce, které nás ozařuje — i když upřímně řečeno, ne tak často, jak bychom si toho přáli. Ale jiné slunce ve velké vzdálenosti od nás. Neboť jako jsou na světě ještě jiné červené krávy, nežli páně farářovy, tak je celá řada sluncí, které nám nikdy nepřijdou na oči, a na které proto obyčejně ani nemyslíme.
To slunce jednou kousek ztratilo.
Bylo sice tak veliké, že svojí ztrátu mohlo oželet. Ale každý si raději podrží svůj majetek. Mimo to tam, kde vězel onen kousek, se udělala díra. A to rmoutilo ono slunce, které až dosud bylo v každém ohledu sluncem bez vady a hany a nechtělo na nebi pozbýt svojí vážnosti.
Proto se točilo jako posedlé okolo své osy. Tím způsobem se hvězdy stávají kulaté, kdežto lidé, jak známo, nejsnáze stloustnou a zkulatí, jestliže tiše sedí a nic nedělají. A když se tak točilo několik tisíc let, škoda se docela napravila a tím mizí toto slunce z naší historie.
Ale onen kus, který se oddělil, zatím tancoval po obloze, a o něm vypráví náš příběh.
Nebyl to snad tlustý, tvrdý, hranatý úlomek, jaký se na příklad urazí z talíře, který potká neštěstí. Spíše byl docela pohyblivý, vzdušný a lehký a kroužil takovým veselým, lehkomyslným způsobem, že způsobné hvězdy byly leknutím celé bez sebe. “Pro milosrdenství boží” — povídá jedna, “Co to má znamenat?” zvolá jiná. “Což jsem přišla o rozum?”. křičí třetí, Ale milý úlomek tančil dál, aniž by se podíval na pravo nebo na levo a vůbec nedbal na jejich slova. ..text pokračuje
