Úlomek ani neposlouchal, Plynul vesele dál a pro sebe si zpíval:
Kroužit a sklouzat
lehce a vzdušně,
před nikým neskloněn,
po nebes nivě.
Volný a smělý,
bez účelu, cíle,
na pamětnou hvězdám
jednou chtěl bych dát —
V tom okamžiku přiblížil se k slunci.
“Au, co to má být?” zvolal úlomek.
Cítil, že ho uchvátila neznámá síla, jíž nebylo možno odporovati. Bylo mu tak, jako kdyby ho mocná ruka uchvátila v týle a zatřásla jím.
“Co to je — co to jen je?” křičel ulekán.
“To je tíže”, odpovědělo slunce.
“Chci pryč — nech mne!” volal úlomek.
“To bych ani nemohlo, i kdybych chtělo”, odpovědělo slunce. “Už jsi hotov, příteli.”
“Pomoc! Pomoc!” křičel úlomek.
“Nesmysl”, povídá slunce. “Tady nemůže nikdo pomoci. Teď poslouchej a čiň, co říkám; ostatní přijde samo sebou.”
Teď bylo úlomku tak, jako kdyby ho slunce vleklo na provázku. Ať se bránil jak chtěl, nemohl se osvoboditi.
“To není tak zlé pro začátek“, povídá slunce.
“Mne to nudí“, rozumoval úlomek.
“Nikdy to není příliš zábavné, být rozumným”, řeklo slunce. “A ty přijdeš k rozumu. – Teď ti nic jiného nezbývá, nežli obíhat okolo mne ustavičně v té vzdálenosti, ve které se nyní nalézáš, a která jest stotisíc mil, jestli tě zajímají čísla.”
“Ne, to mne nezajímá,” prohlásil úlomek.
“To už přijde samo sebou”, odpovědělo slunce. “Čísla jsou vskutku to jediné, nač vzdělané hvězdy myslí a o čem mluví. Jsou hvězdy, jimž nikdy nevyjde z úst méně než billion. Jsou hvězdy, které počítají s tak velkými čísly, že je ani nedovedou samy vyslovit.”
“Nezáleží mi pranic na hvězdách”, stál na svém úlomek.
Ale slunce se nedalo vyrušovati.
“To bylo správné”, proneslo povzbudivě. “Tak — jde to velmi dobře — haha, — ne tak ohnivě — stále stejně rychle.”
“Chci pryč!” křičel úlomek.
“Teď poslyš dále”, pokračovalo slunce. “Neotáčíš se jen okolo ale také sám okolo sebe — pozor, neslyšel's — rozuměl jsi?”
“Ale já nechci,” bránil se úlomek.
“Tím se staneš pěkně kulatým, příteli”, vysvětlovalo slunce. “Vždyť máš takový ošklivý tvar. Tak — tak je to správné, Když budeš jen pilný, přijde všecko samo sebou.”
A teď byl milý úlomek tak unaven a zmaten, že se vzdal odporu.
Běžel a běžel a kroužil kolem. Když uplynulo sedm milionů let, byl pěkně kulatý, jen na obou koncích poněkud sploštělý, protože se ze začátku točil příliš rychle.
