Tak se spolu hašteřili chvíli, kdo je lepším a šli pak každý svou cestou.
Léta uplynula. A když opět tři sta milionů let přešlo, mrazilo Petra hodně.
“Už není jistě ve mně žádného ohně”, řekl.
Podíval se na své slunce.
“Ty také tak teple již nesvítíš, jako dříve”, řekl.
“Vím to dobře”, odvětilo slunce. “Ale jsem dostatečně odškodněno; neboť začínám míti skvrny.”
“Co já mám ale dělat!” vzdychal Petr.
“Musíš dělat jako já”, řekl měsíc, jenž plul nebesy žlutý a svraštělý.
“A co děláš?” tázal se Petr.
“Směji se všemu”, řekl měsíc. “Jsem dávno hotov se vším tím nesmyslem, lidmi, zvířaty a rostlinami. K čemu to všecko, ptám se? — I ty jsi se vším hotov. Nebude to dlouho trvati a budeš jako k rozumu přivedený plešatec obíhati a všem těm bláznivým fraškám se smáti.”
“Ne a nikdy!” řekl Petr. “Nikdy nebudu takovým starým, uvadlým chlapem. Chci býti a zůstati důstojným, užitečným členem společnosti.”
“Dobré jitro”, odsekl měsíc.
Ale Petrovi se vedlo, jak měsíc mu předpověděl. Třebas se ošíval, chladl a chladl. Stromy jeho vyhynuly, zvířata jeho vymřela, vždy méně živých bytostí bylo na něm.
Posléze byl hotov.
Byl pln vrchů a údolí a žádnou živou bytost by nikdo na něm již nenalezl. Kolem něho nebylo vzduchu a v jeho jezerech a zahradách nebylo vody. Poslední jiskra v něm vyhasla, poslední život vymřel. Když jiná hvězda ho osvítila, odrážel její světlo — to bylo vše.
Jednoho dne setkal se s měsícem.
“Ctěný kolego”, řekl tento. “Těší mne, že jsi udělal, co jsem ti tehdy říkal, a vší té chamradi učinil konec.”
“Nevím, co míníš”, řekl Petr.
Ale byl dobře naladěn a bylo mu blaze jako dřív.
Konal svou obvyklou cestu kolem slunce a kolem sebe sama, šklebil se jako blázen a říkal ostatním hvězdám:
“Že vás to baví… že vás to baví… !”
Ještě stále putuje nebesy.
Kdo má dobrý dalekohled, může jej viděti.
