PRO RADOST ZA SLUNÍČKEM.
Všichni lidé hledají radost. My, děti z volné školy, jsme se za ní přímo rozběhly, neboť: co je škola bez radosti? A všude jsme se ptaly, všechno zpřevracely. Moudří mezi námi se nám smáli a tajemné říkali: My víme, kde je radost, u koho spí, kdo ji má pod pláštěm, ale hledejte, my jsme taky hledaly. A my jsme hledaly dál. Naše tvářičky byly starostlivé. Dívaly jsme se jen dolů, zapomněly jsme hledat nahoře. Až jednou! To už nás záda bolela a v očích bylo ztemněno, když jsme se narovnaly, vzhlédly k jasným výšinám. A hle! Tam je radost. Tam je! U tatíčka slunce je, z jeho očí na nás hledí a září do našich. Poprosíme sluníčko, aby nám ji dalo, aby nám dalo hodně radosti Sluníčko je dobré, ono nám dá radost, pošle jí k nám, vystele jí naše nitra jako ptačí maminečka hnízdečko pro holátka svoje. A v nás bude teplo, teploučko a milo, až se každý v nás ohřeje rozjasní a rozveselí.
Sluníčko, sluníčko, ty drahé sluníčko! Co ti za to dáme, ty naše zlatíčko? Srdíčka svoje teplá Ti doneseme, dáme naše i jiných z nás!
A tak jsme jednoho dne putovaly ke sluníčku, 24 poutníčkové malí, 24 broučci mrňaví, a až ke sluníčku!
Sluníčko, ty šelmičko! Neschovávej se nám za mraky, však my Tě najdeme. A našly jsme sluníčko naše.
Za velikým lesem nad širokou, zelenou loukou svítilo a vyprávělo kytičkám a lesu o jižních krajích, kam právě odcházelo, tohle:
Čekají na mne kytičky drobné, abych jim radost nasypalo do kalíšků. Šumí lesy, touží po mně. Čekají, že po jejich drobných zelených prstíčkách rozvěsím jiskřičky svého tepla. A já jim nenesu jiskřičky, ale zvonečky radosti, aby jimi vyzváněly každému, kdo přijde s čistým srdcem jejich vůně se nadýchat a srdce své potěšit. Voda se těší, že zase se rozjásá až ji vysvobodím a poběží potůčkem daleko do světa. Nemohu se dočkat, až všem radost přinesu a po svých paprscích pošlu. To bude jásotu, zpěvu, tance a písni. Jej!
Stojíme, nedýcháme, srdíčka nám netlukou: děti!
A na dětičky nezapomeň, tatíčku dobrý, voláme, přimlouváme se a prosíme za dětičky na jihu, neboť srdce naše navštívila láska, aby navždy v nich zůstala.
Usmálo se sluníčko. Mám děti tolik rádo. Děti kytiček, stromečků, zvířátek, lidí, všeho, všeho. Všechnu radost nesu jim.
My tě jdeme, tatíčku, sluníčko naše, také o radost prosit. Chceme ji dát svým tatínkům starostlivým a svým maminkám dobrým. Za lásku lásku. Prosíme tě, sluníčko, dej nám ji, abychom mohly každému dát: dědečkům, babičkám, všem chudým a spravedlivým, i kočičkám, pejskům, králíčkům a kanárkům, ubohým.
A všichni podávají svoje srdíčka. Svůj šat odkládají na kraji u lesa, obnažují svoje tělíčka bílá a rozpínají svoje náručičky tolik, jako by obejmout chtěly celé to ohromné sluníčko. Klekají některé, s rukama vztaženýma nad hlavu a kloní se hluboko.
Jařinka s Máňou vzaly se za malé a měkké svoje ručky a vzpínají svoje tělíčka i volné ručky jakoby hladily sluníčko, tatíčka, po vlasech a prosí:
Sluníčko, sluníčko,
ty naše zlatíčko,
pojď s námi na kopeček,
budeme pást pět oveček
a šestého berana,
budeme pást od rána.
Sluníčko, sluníčko,
ty krásné sluníčko,
pojď s námi do háje,
větříček písničku zahraje,
pojď s námi do lesa,
srdíčko naše zaplesá.
Tak zase prosí jiné dvě a tančí sluníčku taneček překrásný. Hlásky jejích se chvějí, neboť to zpívají jejich srdéčka teplá. Nápěv, pohyby, slova jako motýlek zrovna zrozený prorážejí kuklu rtíků a volně s rostoucí odvahou vznášejí se k slunci. Každý něco zpívá, něco dává, nějak uctívá a zároveň prosí.
Nemůže sluníčko odolat. Usmívá se sluníčko, usmívá, hlavou kývá a zdá se nám, že v dobrých očích jeho jsou slzičky.
Hovoří tiše sluníčko dojaté k dětem a tělíčka jejich drobná a pružná líbá, celá a tolik líbá. Tak hovoří:
Všecku radost vám dávám. broučkové mojí, a i těm na jihu plno ji dám, zrovna jako vám. Nikdy ji všecku nemohu rozdat, neubývá ve mně nikdy. Pro všechny ..text pokračuje
