Pokračování textu ze strany 11
… před nímž stojíme, a musíme, spoléhajíce na vyšší sílu v sobě, řešením tohoto problému dokázati svou lidskost, Gigantická organisace, jejímž účelem bylo potlačiti druhé, ve vývoji jejich je omeziti, pro vlastní výhody vykořistiti, nám nemůže pomoci. Naopak. Její tížící tlak, ohromný její náklad a zhoubné působení na žijící lidstvo nesmírně nás olupuje o svobodu našeho vyššího života.“
Tagore chce svým výchovným systemem v souladu s klassickou vznešenosti indického ducha přivésti vyšší hodnoty v člověku k rozvoji. Vlastenectví Tagorovo zdržuje jeho žáky, aby se neoddávali nízkým a materielním pudům, neboť vlastenectví jeho je oduševněno velikou myšlenkou lásky k lidstvu a zušlechtěno spravedlností. Je známo, že před lety britská vláda básníka Tagore povýšila do stavu šlechtického, Když však Angličani násilně potlačili nepokoje v Pendžabu, vrátil Tagore jako protest proti vládě svoje vyznamenání. Tolik jeho srdce krvácelo z pošlapání spravedlnosti!
Na cestě z Delhi do Kalkuty leží Shantiniketan u Bolpuru, kde zřídil Rabindranath svou školu. Mezi palmami týčí se vysoký dům uprostřed nepřehledné plochy velikých rýžových polí.
Před půl stoletím Tagorův otec Maharshi Deveadranath se uchýlil do tichého tohoto místa, přišed k názoru, že stálé odevzdání se pozemským věcem není dobré pro duši, jež k zabrání se v sebe potřebuje samoty. Zde vybudoval „asram“, „dům míru“, kde každý mohl nalézti klid svému srdci, mír svému duchu a radost své duši. V této kapli čtyřicet let denně konány byly modlitby. Jenom rodina a příbuzní navštěvovali „asram“, avšak po smrti svého otce přál si Tagore, aby „dům míru“ jeho otce nabyl většího vlivu.
Na místě, kde otec jeho se oddával hloubání a modlitbě, založil Rabindranath školu. Od r. 1905 je slyšeti dětské hlasy tam, kde jindy panovalo neproniknutelné ticho, Prosté, travou pokryté chýže k přenocování dětí byly postaveny vedle domků pro učitele zarostlých červenými popínavými rostlinami.
Celá škola nemá s vládou co dělat. Sbor jest neúřední a ani učitelé ani žáci nepodléhají žádnému nátlaku. Tak škola tato tvoří vřelou jednotu se svým krajem a jeho svérázem, což národnímu jejímu způsobu výchovy dodává ještě vyšší půvab. V této škole se Indie opírá sama o sebe a úplně nerušeně přichází k výrazu. Není nejmenší snahy cizorodé sem vnésti, indický ráz vykořeniti nebo o cizím cizími učiteli vyučovati. Učitelé jsou indičtí. Jsou indickými svým myšlením, svými zvyky, svým šatem, svými sympatiemi. Anglická vláda se zdráhala školu uznati, poněvadž podmínky, za kterých byla ochotna jíti jí vstříc, škola nepřijala.
„Chtěli nutiti moje děti, aby celý den jako dřevěné seděly v lavicích,“ řekl Tagore, „kdežto já shledávám daleko lepším, aby sedávaly pod stromy na rohožích. Tak stalo se, že škola je na „černé listině“ policie. Nescházelo pokusů školu potlačiti a rodiče dětí byli varování a bylo jim hrozeno.“
Avšak pronásledování učinilo školu jejímu tvůrci, jenž je pevně o tom přesvědčen, že národu svému a svému kraji přináší dílo ..text pokračuje
