HRDINA.
Bylo úterý ráno. Druhou hodinu psali jsme početní úkol. Venku bylo smutně. Obloha byla olověně šedá a těžká. Ve vlhké. klenuté třídě bylo tím smutněji, neboť bylo v ní jen špatné světlo. – Příšerná klec a v ní přes šedesát ptáčků — dětí. — Bolelo by vás, kdybyste byli Viděli ty děti shrbeně sedící a namáhající se nad příklady početního úkolu.
Tak to vypadalo všechno šedě.
Nemohl sem se déle dívati na nucené a zbytečné týrání dětí jež by byl jeden pán z okresního města označil výchovně za velmi důležité. (Byl to on jenž vždycky rozkazoval: „Odložiti tužky do žlábků! — Jedna — dvě – tři.“ Jak nedopadly najednou trápil tím děti znovu a znovu až byly jako bezduchý stroj.)
Šel jsem k oknu.
Viděl jsem stejně šedou oblohu. Zvedal se vítr jenž počal ohýbati stromy. Potom se šedý háv oblohy počínal trhati. Vystoupily mraky, za nimi je slunce a modrá obloha!
Když jsem se otočil zpět do třídy, zdálo se mně šero větší než bylo dříve. Můj zrak se zastavil na dvou chlapcích kteří seděli vedle sebe v lavici. Jeden z nich, Pepíček, horlivě počítal, za to jeho kamarád Frantík seděl líně a zíval. Potom počal louditi: „Pepíku, dej mi opsat – Pepíku, — Pepíku, — Pepíčku dej! – Pepíčku aspoň jeden!” Nato se odmlčel. Viděl, že ho pozoruji.
Pepík, bledý, hubený, zakrnělý a dělnický kluk, jehož táta dře jak může, aby uživil dvanáctičlennou rodinu, počítal dál. Byl chudý, nezdravý, ale přece bohatý – uměl mysleti a pomáhati si. Frantík je syn bohatého sedláka, jedináček, nikdy neměl hladu. Má červené tváře, ale je chudší, oč uhodnete.
Otočil jsem se a po očku na chlapce pokukoval. Frantík zase loudil: „Pepíčku, dej mně opsati. Pepíku, dám ti chleba! Pepíku, tak mluv! — Bude s máslem — Dám ti k němu ještě sušené hrušky – k nim ještě švestky.“ Strach před výpraskem doma rostl u Frantíka a s ním i nabídky. „Pepíčku, proč nemluvíš? Ty se na mne hněváš?“ „Nehněvám“, otočil se Pepík, „ale teď pročítám.“ Frantík seděl chvilku klidně, ale pak začal louditi na novo a tak krásně a tolik věcí sliboval, že mně se sbíhaly sliny v koutcích. Pojednou se Pepíček otočil, ten, který tak často nesnídal a jemuž možná i dnes „kručelo v břiše“, strčil Frantovi papír a řekl: „Tu máš Frantíku a ten chleba i ty hrušky a všecko si nech!“
Slunce, které se zrovna mraky prodralo vrhlo světlo do koutku na Pepíčka, jako by chtělo potvrditi, co jsem si myslel: Pepík je hrdina.
