Tehdy dva předměští kluci toulali se rozkvetlým lesem a jejich slídícímu zraku neušlo ani jediné hnízdo nesčetného ptactva. Hajný, jenž v lese vyrostl, nevěděl, co věděli oni. Sedával-li poštolák na suché větvi mohutného dubu, dávaje na jevo své družce svoji
- blízkost, bylo pro ně skoro jasno, že na blízku je hnízdo. poštol—
čino. Poštolák zvážněl. Nevzdaloval se daleko od paloučku do lesa, kde se dříve rval s popelavými vranami, byl králem u mo— drých vod, nechávaje s pokojem pěnici, lejska, žlunu a hrdličky. Slunce smálo se vesele v zářivých jarních dnech, a na poštolčině hnízdě tísnilo se k sobě čtvero nevzhledných tvorů v žlutavém chmýří s velikými zobany. Byli slepí a leželi téměř bez hnutí. Teprve za několik dní skutečná mladá poštolčata pociťovala po prvé rozkoš slunečního tepla, nezkušeným okem bloudila po nebi a jevila po prvé radost z návratu otce a matky. Byli to opravdu bratři a sestry. Čistili si navzájem chmýří, vzájemně si vyhovovali, když volali tátu a žebrali na mámě kus krvavého sousta, když jim jídlo čtvrtila před hnízdem. Předměští kluci právem předpokládali, že pokolení poštolčí už vzrostlo, a objevili se pod hnízdem. Jeden z nich vylezl na boro— vici. Marně útočila matka na člověka, který ji kradl děti. Vše bylo dilem okamžiku. Osud poštolčích děti byl krutý. Nelze o něm psát —— — — Třetího dne byl poslední zbylý potomek zachráněn dobrodru- kou ženy, která nenávidíc sobecký svět, tím více přála zvířeti. Stala se mladé sirotě pravou matkou. Poštolák měl dostatek čerstvého masa i peří. Jeho tělo mohutnělo, chmýří změnilo se v krásné peří. Rozpínal mohutná křídla,poznávaje zdaleka svoji velitelku. To byl již silný chlapík, zdravý poštolák, jako bývají druzi jeho rodu, kroužící nad lesy. Student, který vyloupil hnízdo, byl překvapen krásným zví- řetem a připoutav kroužkem na noze poštoláka, posadil ho na plot zahrady. Poštolák mával perutěmi, zíral v nebeský blankyt, smál se vlašťovicím. Jednoho dne, jsa opět na výsluní, uvolnil poštolák kroužek na noze. Cítil touhu po svobodě. Vzlétl nad zahradu, několikráte zakroužil nad svým druhým domovem, jako by dával s bohem své velitelce; potom vzdaloval se ve výši— nách v náruč volnosti, sledován posledním pozdravem své druhé matky. Měl svobodu a už se nenavrátil. Dr. HÚBNER. „. . . ještě mám něco. To už je méně důležité — já bych to nazval Ferdi— nandka (pražské korso). Bumlování po Ferdinandce. Příjdete z Kocourkova a chodíte po velkém pražském Kocourkově, jste nadšení pro Slovany, a vaše touha je —— nový cylindr...“ T. G. MASARYK. 42
