Pokračování textu ze strany 13
… úsměvné pomněnky, přikleká, uvědomuje se prudkou žízní, rozvírá dlaň a nabírá — a ty cítíš, že se ti hladina srdce zčeřila, že kdosi do ní ponořil dlaň a lačně pije, srká až mu mezi prsty stékají krůpěje, jež lačné rty nemohou pochytat. Oči pomněnek se zdivily, traviny kol studánky polehly. A ta ohromná dlaň nabírá a rty stále žíznivějí, kapky zvoní o studánku. Je náhle úzko: aby tato dlaň nevyčerpala všecko svojí žízní, vždyť cítíš, že jsou taky jiní na světě, že je mnoho žíznivých, že tu studánka u lesní cesty musí býti nevyčerpatelná, stále připravená k oběti, vůbec k podaru, buď kdo buď.
Poběhnou děti z borůvek, přikleknou — a v studánce bahno. Přisedne děvčátko s jahodami, jež mu voní v plném hrnéčku, na dlaních a na rudých rtech — a odejde smutně, v studánce jen řasy a prázdné zelené dno. Studánka vlastně čeká, aby se mohla darovat všem, komukoli. A ty náhle zneklidníš tou ohromnou nenasytnou lidskou dlaní: Mám dosti pro tohoto žíznivce? A co zbude jiným? Je můj pramen dosti hluboký, aby vůbec nevyschl?
Vždyť studánka je jako srdce člověka, vyčerpá-li se, umírá všecko kolem. Nemá-li srdce lidské pro jiného, pro kohokoliv žíznivého, nemá ani pro sebe z pramene občerstvení.
Musíš míti dosti, sám z vnitřních sil a z uvědomení načerpáš i pro největší lidskou žízeň. Vždyť toto občerstvující uvědomení — vůle tvá — je sama potřeba životní, není to ani obětavost, ani dobrodiní, je to úkol životní, z něhož sám vlastně žiješ a rosteš.
Veliká dlaň dřevařova nabrala ještě jednou, otřela se konečně o záplatované kalhoty. Hlas zařičel radostí z občerstvení, až se veverky na blízku rozutekly a několik šišek padlo jako výstřely od Králové Hradce. Řičení podobalo se jelenímu řehotu a ozvěna je házela od skály ke skále, až k oblakům. Vítr přejel po sosnách z toho hlasu a vlaštovka nad pasekou rychle vzlétla vzhůru jako odhozena vlnou větru.
Hranaté ruce lidské. přejely ještě po ústech, pošmátraly v kleku v trávě po čepici, do které se otřely rty a hromotluk-drvoštěp s tíhou vstal, nasadil mokrou čepici do týla a zakýchal výbušným výstřelem. Cosi mu v hrdle a v nose dlouho chrastilo, jako by stádo divokých vepřů s chrochtáním hnalo se blíž a blíže, sklonil hlavu v chrapotu a s pozdviženýma rukama nad hlavou a se zvrácenou hlavou, jako by chtěl volati oblakům na šťastnou cestu, prudce střelil nosem i ústy, kýchl, znovu nabral dechu a rozehnal stádo divočiny ve svém hrdle, až se mu nohy zakymácely. Podlomil se celý jako křivý dub s nalomenýma pažema. Takový to byl člověk-dřevorubec Skalický nebo Podubský, jistě se tak nějak jmenoval. Když se vyzuřil z tohoto burácení a lomození v stojatém lesním tichu a když podupal bosýma těžkýma nohama s ohromnými palci celé trsy mechu a polámal traviny kýchotem; vztyčil se, roztáhl se kamsi do výše, kam bylo nebezpečno dohlédnout, prolomil se několikráte v kříži, zakýchal a odfrněl, cosi hledal.
