Vatra r. 5 č. 6 (časopis LLM)

VATRA

LIST LIGY LESNÍ MOUDROSTI

Z OBSAHU: Karel Toman: Buď statečný a věř! Míla a Sůva: O pravém hrdinství; Balú: Podzim; Z. Fantl: Převýchova životem v přírodě; Balú: Vzpomínka na tábor; Kolda: Vigilie; Dr. Vlastimil Matula: Svítivé barvy; František Kubica: O veliké vojně; Sůva: Pozdrav zajatcům kasáren; Pavel Sula: Studánka; H. D. Thoreau: Západ slunce; Sůva: Co robit; Dvě poselství mláďeži; Sůva: Hry

VYCHÁZÍ ŠESTKRÁT ROČNE

ROČNÍK PÁTÝ

6VATRU Lesní Moudrosti vydává za redakce Frant. Kupky, učitele, Praha VII., Plynární 1274., (Legie malých) Československá Liga Lesní Moudrosti (Junácká obec Psohlavců a Hor. chlapců), Praha I., Petrské nábř., Skautský domov. Náčelnictvo: Jar. Šimsa, náčelník, Praha II., Václavská ul. 6. Eugen Schart, jednatel, Praha- Žižkov. Karlova č. 15. Míla Vavrda, zahran. zpravodaj, Praha—Žižkov, Karlova 27. Členem se stává, kdo se přihlásí do kmene, nebo není-li v místě, přímo jednateli a kdo zachovává ustanovení Ligy. Přihlášení jednotlivci jsou „strážemi“. Příspěvky (roční): do 14 let 16 Kč, do 18 let 22 Kč, nad 18 let 26 Kč, v čemž je zahrnuto i předplatné na Vatru. Sama Vatra ročně 12 Kč.

Administrace Vatry: Jan Vorel, Praha VII, V háji 1204.

---

The Woodcraft League of Czechoslovakia. Jar. Šimsa., President and Chief, Praha II., Václavská 6. Eugen Schart, executive secretary, Praha-Žižkov, Karlova 15, Míla Vavrda, International Recorder, Praha-Žižkov, Karlova 27.

---

Z NÁČELNICTVA LIGY

Spisovatel Gamma poslal nám krásný dopis jako odpověď na junáckou zdravici k jeho šedesátce. Mimo jiné píše: „Dvě věci z Vašeho listu byly mně obzvláště milé: Slovo Vaše, že jsem taky já Vám byl trochu co platen při Vaší práci a rozvoji. A druhé, ještě milejší: Slib Váš, že hranici živnou udržíte do posledních sil, plamen čistého lidství“. Často budete se musit na ten slib rozpomínat v letech pozdějších, kdy už zpravidla člověk, popošed v letech, začíná chladnouti, tuhnouti, všedněti a střízlivěti, a kdy už počínají naň silněji naléhat rozmanité nedobré síly „usedlosti“ — malost, malichernost, opatrnictví, šosáctví, sobectví, chlebounství, hrubé požitkářství, kult mamonu, zvyk uzavírati se do rodinné posedy s mísou vepřové, litrem & fajfkou, neúcta k životu, lhostejnost k jeho kladům a vzestupu, ztrácení víry v člověka a ve vyšší smysl a cíl bytí, až do zhrdání duchem i tělem, cizími svým. Vpište si slova tohoto dnešního slibu pevně řezanými literami až na dno srdcí, ať je tam jednou v hodině bídy duchovní zase pro sebe najdete! Já po slibu Vašem slibuji Vám totéž, vždyť všecka moje práce šla za tím. A k té hranici živné pokusím se přinést ještě taky několik haluzí, nebo aspoň polínek. Buďte cele zdrávi! Se sluncem! Váš Gamma.„

Knihovna v Praze. Náčelnictvo Ligy propůjčilo svou knihovnu pražským kmenům. Knihovníkem je br. Aleš Zikmund (Praha II.. Stárkova 15), který přijímá příspěvky a darované hodnotné knihy. Za vypůjčení knihy na týden vybírá se 10 haléřů. Podporujte!

Příští číslo Vatry (šestého ročníku) přinese celostránkový portret E. T. Setona, který se podařilo získati Mílovi při návštěvě v Anglii.

---

MÍLA: Z CIZINY

Jugoslavie. Zavítal k nám milý bratr Črtomir Zorec, tajemník Z. S. T. v SHS, aby studoval v Praze malířství a sochařství. Vítáme jej do svého středu co nejsrdečněji a těšíme se na jeho práci v náčelnictvu. Letošní tábor Slovenskih Tabornikov byl úspěchem proti létům minulým. Vystřídalo se mnoho táborníků, přibylo mnoho členů i příznivců hnutí, takže počet členů jihoslovanské Ligy možno odhadovati i s jejími přáteli na 600. Malá knížečka „Taborniški red za dečke in deklice“ s mnoha dřevoryty Zorcovými - (Črniego Rise) splnila jistě své propagační poslání.

Anglie. Řád lesního rytířstva konal v červenci opět velký letní tábor. Bylo obšírně jednáno o potřebách hnutí, poměru _k náboženství, mezinárodnímu sjezdu woodcraft. pracovníků, o válce a míru, o kroji pro dívky a ženy. Byl uspořádán též tábor pro děti. Tance byly přístupny též návštěvníkům a ukázaly se dobrým propagačním prostředkem. O výsledku tábora došly četné uspokojivé projevy. Bylo vydáno i zvláštní bohaté táborové číslo „Pine Gone“.

Deutsche Freischar sdružená ve svazu německých Pfadfinder und Wandervogel zavítala na náš samechovský tábor v počtu 15 účastníků. Výpravu vedl Hans Raupach z Vratislavi. Hosté byli velmi milí a působili nejlepším dojmem v táboře i v Praze. O úkolech německé mládeže zmiňujeme se jinde, s německými bratry umluvili jsme schůzku o vánocích v Krkonoších. Podrobnější Sůvův článek o Deutsche Freischar až v novém ročníku.

Buď statečný a věř.
Před osudem a před věčnosti
jest víra a statečnost nejvyšší ctností.
Všem, kdo pevně věří,
vždycky se v dálce spasné jitro šeří.

Karel Toman.

MÍLA A SŮVA: O PRAVÉM HRDINSTVÍ

Nejen u lidí: také u zvířat můžete pozorovat často zvláštní a obdivuhodné hrdinství. Podívejte se, tenhleten vrabčák! Není to hrdinství, to vytrvalé sedění maminky-vrabčice na vajíčkách jako oblázky tvrdých, to pečlivé, úzkostlivé střežení mladých vrabčáčků, a i do boje se pustí s hafanem, aby je ochránila, a potom to protloukání životem, a přece z úkrytu nad svítilnou vesele se vysmívá mrazům, nepohodě. Život je bez hrdinství, bez hrdinné lásky nemožný. Vzpomeňte také na častá hrdinství psů, bernardinů, konajících samaritánskou službu v horách, vlčáků, kteří prodělávali s našimi legionáři nejsvízelnější chvíle v poli, psů — zachránců lidského života: nebylo často právě to hrdinství důvodem krásného přátelství muže a psa?

Ale mezi pudovým sebeobětováním a pudovým hrdinstvím zvířete a mravním hrdinstvím člověka je velký rozdíl. My když mluvíme o hrdinovi, myslíváme ovšem romanticky na něco výjimečného, na náhodnou příležitost, při které byl zachráněn tonoucí, nebo se prodělalo slavné dobrodružství. Ale jest i jiné hrdinství, hrdinství všedního dne, hrdinství skromných a malých lidí, bojujících statečně se životem, hrdinství trpělivé a vytrvalé práce. Ta tam je doba starého romantického hrdinství. Před námi je volně pole pro nové hrdinství, šedivější snad, ale stejně velké jako hrdinství zašlých dob. Předpokladem jakéhokoli lidského hrdinství je víra, víra v něco vysokého, víra silná a hory přenášející, víra v ideu a v sebe; musím věřit, že má práce má smysl, mám-li ji statečně, t. j. dobře konat.

Ve všech oblastech lidské práce a lidské činnosti stále a stále se setkáváme s hrdiny. Ale my utkvíváme na nezvyklém, na tom, co má divadelní ráz, co je tragicky dojímavé a velkorysé. Vidíme Rosu Luxemburgovou a Karla Liebknechta, Sacca a Vanzettiho, nebo Colli a Nungessera , lidi, kteří pro svou věc položili život. Zajisté že se právem klaníme jejich odvaze a velikosti. Ale dnes chceme tu ukázat na hrdinství jiného řádu než je toto hrdinství smrti, hrdinství, odvažující se života pro nějakou myšlenku.

Příkladem tohoto hrdinství mohou nám být třeba Bakulovy děti. Kdo by dnes neznal Bakulových zpěváčků? Po celém světě jezdí, a všude je přijímají s obdivem a s uznáním. Ale ne toto uznání světa je činí junáckými hrdiny. Vzpomeňme na jejich začátky, nejisté, smutné a těžké, jako každé začátky. Dlouhou řadu, let šli po drsných cestách, ale vytrvali a vyhráli svou věc. Proč? Ředitel Bakule to nedávno pověděl: vytkli jsme si hned z počátku cíl. A protože ve svůj cíl věřily, nečekajíce především uznání druhých, ale především jsouce věrny svému poslání, pro to jediné se nám všem staly Bakulovy děti příkladem junáckých hrdinů.

V knížečce, která vychází zároveň s tímto číslem v naší knihovně „Les“, líčí profesor Em. Rádl, jak si Masaryk představoval ideál moderního hrdiny a jak sám také podal příklad pravého hrdiny, nezapomenutelný příklad, jak se chovat ve velké době. „Opravdový hrdina“ — čteme v této knížce — „je hrdinou sám v sobě, nikoli skrze uznání jiných. Největší hrdinství záleží v tom, zříci se slávy: žena v domácnosti, jež vychovává děti, dělník, učitel, každý tichý pracovník, konající povinnost jest pravým hrdinou, hrdinou před svým svědomím, jenž stačí na to, aby sám sobě všechnu slávu prokázal.“

Každé hnutí žije, dokud má takové hrdiny, dokud je poháněno touto hrdinnou láskou. Nemáš každodenní příležitost vyniknout tím, že zachráníš kamarádovi život. Ale máš každodenní příležitost, osvědčit svou oddanost a víru v myšlenku lesní moudrosti, osvědčit ji tichou, a jen zdánlivě neslavnou prací v kmeni, v družině, šířením našich myšlenek ve své třídě, ve svém okolí. Tichý hlas všedního dne mluví nutkavěji, mluví-li k vůdcům. Uslyšíme jej? Vidíme všichni horu velkých ohňů, vysokou a ztrácející se očím, možná že téměř neschůdnou, kam stoupání je těžké a dlouhé, ale slavné? Náš úkol je těžký a žádá vnitřní obnovy jednoho každého tak, abychom všichni byli srdcí hrdinných. Ale už přichází nová mládež, rozumějící této výzvě, mládež, které byla a má být naše Liga Janem Křtitelem.

---

^•   _•   ^•

BALÚ: PODZIM

Slunce dovedlo stále ještě hřát, jako by na své síle nepozbylo a líbalo zemi opředenou v bělostná vlákna babího leta a halící se v růžový opar prvního podzimu. A potom čtyři dny chladna zavřely mne doma, kde na zamželých oknech stékal déšť a stísnily duši prvou předtuchou, že krása leta ztracena nadobro.

Ale pátý den se oteplilo pod mlhavým nebem, jimž zaklet celý kraj, tichý a mlčenlivý. Jen kouř z brambořišť se plížil nad poli. Kdyby tak slunce! A přišlo ono vítězné, tak drahé, že znovu nalezeno, ozářilo z rána vršek polo již zlaté břízy u mého okna — a bylo zřejmo, že nastaly svátky podzimu.

A tyto svátky v přírodě třeba světiti v plném obdivu, na vší kráse v jakou se přioděla příroda na rozloučenou se sluncem. Ve slavnostních chvílích zvláště promlouvá příroda ke člověku, nikoliv slovy, ale srdcem k srdci. A tak svátečně se zkrášlily všecky kouty mého kraje, že vše je nové, novým vztahem mluví k duši. Každé duši je vrozen cit pro tuto krásu a ke každé příroda hovoří — ale tak mnohá hlasu neslyší. Oči hltají krásu barev a duši sytí blaženstvím. Starý dub zbrunátněl svoji rozložitou korunu, jasan na dálku hoří plameny v tichém zakletí zelených jedlí a stará lípa na stráni ukázala v příkrase hrsti drahokamů formy svého těla: kmen s rozsochami bizarních forem, z nichž každá je uměleckým dílem. Když stráně hoří barvami a světlo jásá do hloubky azuru, vesele zpívá si duše začarována velkolepou slavností rozloučení.

Jak nekonečně hluboké je nebe, ležíš-li na spadalém listí s hlavou skloněnou vzad, poslední úsměvy slunce na letem opálené kůži přijímaje, poslední to dary krásné pohody. Naposled chladné vlny objaly tělo, aby v něm vzkřísily vznešené síly na dobu krátkého spánku přírody.

Denně nyní opouštím město, abych se napil z čistých radostí, poznával tajemství země a všeho co s ní žije. Barvy podzimu jsou často bohatství, jehož dosti duše lidské neoceňují.

Ale novou fázi života nelze viděti jen ve stromech, ale i ve všem žijícím, co s hroudou poutem nezničitelným je spojeno. Slunce chladne a zem umírá. Tajemnou silou puzeno malé srdce ptačí a před příchodem chladných dní zesmutněly lesy i křoviny. Kdo chodí s otevřenýma očima, ví, jak neslyšně opustili svůj domov pěvci, vystřídáni těmi, již přiletěli ze severu: plaší neznámí hosté na-daleké cestě, užívající pohostinství naší země.

Věčný je život a změna: země se chystá odpočinouti. Změna je radostí člověka, který chápe vše žijící, čerpá z přírody radost vědomí, že žije s ní, on, chvilkový divák kouzla života. Doba zrání je konečná fáze věčného života. Vzkříšení bude jistě radostnější.

^•   _•   ^•

Z. FANTL: PŘEVÝCHOVA ŽIVOTEM V PŘÍRODĚ

Bylo to na podzim, kdy jsem se po prvé šel podívati do našeho domova, abych se seznámil s Pfadfindry. Dověděl jsem se, že každý pravý woodcrafter musí uměti samostatně si zhotoviti mnohé věci. „Ti lidé jsou blázni", pomyslil jsem si, „neboť věnují tolik času malichernostem". Toho mínění byl jsem po celý podzim a proto jsem ani jednou k pfadfindrům nešel. „Ta věc je pro mne odbyta“, myslil jsem si.

Přišlo však jaro a já jsem zatoužil ven do přírody se společností veselých chlapců. Tak jsem opět přišel k Pfadfindrům a chodil s nimi na výlety, ač ideu woodcraftu jsem nechápal. Pokládal jsem woodcraft za pěknou zábavu a ne za životní cíl.

Pomalu jsme se chystali do letního tábora. Účastnil jsem se ba toužil jsem i po táboře, ale zcela jinak než ti starší. Spáti venku v noci v lese, považoval jsem za hrdinství, o kterém budu moci kamarádům vypravovati. Ale tábor byl tvrdou lekcí pro mne a pro můj egoism. Prodělal jsem tam tři stupně vývoje k pravému pfadfindrovství, které prodělává snad každý nováček. S počátku jsem celé zařízení táborové pokládal za nesmysl, protože tam nebylo pohodlí. „To je to na letním bytě tisíckráte lepší“, říkal jsem si. Nesmělo se dlouho spáti, nesmělo se v nepravý čas jisti, nesmělo se povalovati. Při rozdávání jídla zdálo se mi, že každý má mnohem větší porci než já. Ponenáhlu jsem však uznával správnost mnohých věcí, ba již můj egoism ustupoval, ale přece jsem ještě ideu pfadfindrovství nepochopil. Pohlížel jsem nyní na woodcraft jako na zdravý sport. Teprve táborový oheň dokončil, co tábor začal. Při něm jsem si uvědomil, jak je člověku blaze a volno, když žije nějaký čas mimo město, pochopil jsem i pravý, nezkažený socialismus, který byl v našem táboře zákonem. Pochopil jsem a naplnil se úctou k přírodě i ke každé její nejmenší součástce. Konečně jsem pochopil co utváří základ pravého člověka beze všech vlivů a předsudků.

Tehdy jsem se rád a s hrdostí stal pfadfindrem.

BALÚ: VZPOMÍNKA NA TÁBOR

Když jsme my dva odjížděli z Prahy, všichni nám záviděli. Nic nebylo měšťákům vábného ve městě, ke kterému lnou vzornou láskou, když slunce již z rána slibovalo krásný den, nezakouřeným vzduchem ozářivší střechy a dlažbu. Holubi nad městem kroužili v radosti prvního jitra a v hlavách chodců táhla vzpomínka na radostný svit vstávajícího slunce na lukách, na tekoucí vodu a vonící dech lesa. A oni žízniví ve znoji městských zdí nám záviděli. Však ve vlaku bylo už mnoho těch,. co s námi cestovali ku prameni radosti, za sluncem a vodou.

Za krásného dne je práce rukou, práce nová a nezvyklá, práce na zbudování vlastního příbytku radostnou koupelí svalstva a vzkříšením osláblé mysli. Pýcha vlastní práce mluví z ní, prkna pryskyřicí voní, les v nich zpívá. Mohutné smrky svislými větvemi jsou lesnímu příbytku záštitou.

Zapadl jsem v lesy, jsem zcela Váš a štěstí života s Vámi jsem pochopil! Stalo se to hned za prvého dne, krásného bezvětří a slunečního svitu, míru a pokoje. A večer ulehám do nezvyklého prostředí. Sladká hudba ticha a samoty, jaká protiva městského hluku! Tajemná píseň, kterou zpívá potok, hudba tisíce tonů, splývající v akord tichý a věčný. Jak v oparu podzimního jitra táhnou ještě zamžené vzpomínky na denní život, práci a velké město, kde žije mého srdce půl. Hukot vody zkolébal duši v tichý spánek. A bílé jitro zasvitlo do stanu. V dálce volá pěnice v tichém zášeří a holub řivnáč — jak podivno na počátku léta — zavolal ještě jako v máji. Má duše, daleko ještě do rána! A usínám znova. Líbezně píseň zpívajícího dřeva zazněla v souzvuku se zpěvem Vlkovým vracející nás k životu, ke škole lepšího života. První je práce pro tělo, aby se na ně nezapomínalo. A když vyhřálo slunce nádvoří mezi hradbami smrků, začíná škola pro duši. V tichu zimního osamocení ožívá vzpomínka: slunce svítí, smrky sladce hovoří. Moji známí, bratři a sestry, ruce vám tisknu…

KOLDA: VIGILIE

Za sedmerým mořem bylo sedmero. hustých pásem. Byla to překrásná krajina s obyčejnými lidmi a jednou divnou horou. Byla vysoká jako střecha světa, a že byla nepřístupná, lidé chodili kolem a neviděli jí.

Také do téhle země chodilo Jaro, aby rozdávalo zeleným údolím sedmikrásy a lidem štěstí. Mezi těmi lidmi žil člověk se srdcem skoro již mužským a s tělem chlapeckým.

Jednou slunce pořádalo slavnost. Ráno vstalo, rudé jako vzpoura. Všecky zelené věci po něm otočily udiveně své květy, ale sluníčko se dalo náhle" do žlutého smíchu a najednou zvonilo samým zlatem. Nohaté divizny zatroubily fanfáry a slavnost počala. Lidé byli udiveni, ale nepochopili, a že bylo hloupé tak udiveně stát, dali se do tance.

Chlapci se mužské srdce zamotalo v prsou a jeho oči se rozběhly po příkrém boku Vysoké hory. Ale na vrcholu šlehly do nich dva tenounké modré blesky. Byly studené jako dvě dýky a chlapcovy oči se ustrašeně vrátily.

U cesty plápolal vlčí mák. Chlapec jej utrhl a šel k Vysoké hoře. Nepřemýšlel o tom proč tam jde, on tam jít musel. Když přišel k úpatí, vzal rudý květ do úst a počal stoupat. Byla to tvrdá práce, skála zábla a z rozsedlin se černě dívala zima. Vše bylo modré, studené a ani jednou nešlehly již blesky s vrcholu a chlapec na ně čekal každý den marně. Stoupal již velmi dlouho, slunce i měsíc jej hnaly.

Přišla zima. Skály chrastily ledem a host mnohokrát těžce upadl. Rudý mák zrudl v jeho ústech tak, že se podobal ssedlé krvi. Srdce chtělo nahoru a všechno ostatní v chlapci volalo po teplých rovinách. A tu když se již obracel a chtěl sestupovat, dva tenké pásy světla dopadly s vrcholu na zledovatělou stěnu a rozlily se s cinkotem na tisíce stříbrných zvonečků, zvonících dívčím smíchem. Opět stoupal, ale led hrozil smrtelným pádem.

Unavené tělo plenil děs ze závratných hloubek. Železná ruka hrůzy chytala jej za hrdlo a do spánků bušila umíráčkem: „Vrať se! Vrať se! Zemřeš!“ Ale chlapec poslouchal jen své srdce: „Nahoru, neboj se! Nahoru!“ Zvonilo statečně.

Strašně jakési mocnosti zápasily v jeho duši a on přece stoupal. Nesl v sobě strašlivé bojiště, celé peklo křížového ohně, který jej tak často plnil popelem nevíry a zoufalství. Neviděl ještě vrcholu, nebylo kouzelných blesků, ale tvrdý život vykoval v něm ocelovou duši; Věděl již, že dojde. Tvrdě, pevně a přímo překonával všechny překážky a nyní i slunce mu pomáhalo. Bylo zase jaro.

Tisíce pramínků v puklinách se posmívalo tajícím krápníkům, které se zoufale vrhaly do hřmějících vodopádů a chlapec stoupal neustále. Však co to! Zvadlý mák červeně zahořel v jeho ústech.

Srdce se proměnilo v úžasně veliký zvon. Houpalo se v prsou zběsile a slavnostně. Chlapec se zmateně rozhlédl. Byl na vrcholu.

Stál na hrotu kamenného prstu země, trčícího k modré obloze. Nad ním byl již jen vesmír, moře čehosi čirého, plného, nekonečného.

Blankytem plulo slunce. Dárce života. Ohnivý nekonečně vzdálený střed. Zlatý bůh, skleněný nad rodící zemí a zahřívající ji svým dechem.

Duše drcena Velikým Tajemstvím omdlévala. Srdce kypělo radostí. Nebylo v něm již slabosti. Ty vykrvácely při krutém stoupání.

Nyní na vrcholu hory stál mladý muž, ocelového těla a čistého srdce. Čisté srdce rudě zatoužilo po práci a po lásce k lidem. Duše naplněna životní moudrostí, toužila po naslouchajících tvářích.

---

Dr. VLAST. MATULA: SVÍTIVÉ BARVY

Znáte zajisté skvost vlahých letních nocí, světlušku. Samečkové s malou, jasnou svítící skvrnou na zadečku poletují, bezkřídlé samičky lezou v trávě a svítí daleko jasněji, téměř celým tělem. Stejného druhu jako světlo svatojánských broučků je světélkování fosforu, některých hub (u nás na př. podhoubí václavky) a trouchnivějícího dřeva. Učeně se tomu říká chemiluminiscence a jsou to v podstatě děje okysličovací, t. j. slučování látek s plynem kyslíkem obsaženým ve vzduchu. Vedle toho známe studené záření původu čistě fysikálního (nenastává tu chemická přeměna látek). Některé látky mají schopnost delší dobu ve tmě zářiti, když byly před tím vystaveny světlu. Prvně připravil takovou látku italský švec-alchymista Casciorolo r. 1602 pálením jistého nerostu z okolí Bologne s dřevěným uhlím. Byl to nerost těživec, síran barnatý, který se pálením změnil v sirník barnatý. Sirníky barya a vápníku jsou základem t. zv. fosforů Balmainových, jichž se někdy užívá ke světelným reklamám. Nejsou to chemicky čisté sloučeniny. Musí obsahovati maličké množství přimíšenin a podle toho, jaká je přimíšenina, svítí různými barvami, žlutou, oranžovou, červenou, fialovou, zelenou.

Mnohý z Vás je majitelem „radiových“ hodinek, jejichž číslice a ručičky jsou potřeny žlutozelenou barvou, která potmě září umožňujíc odečítání i za hluboké noci. Tato svítivá barva se skládá ze dvou podstatných částí. Je to především vlastní svítivá hmota, sirník zinečnatý, nazývaný též Sidotovým blejnem, za druhé pak nějaká látka radioaktivní, která působí na sirník vzbuzujíc jeho světélkování. Podobně jako Balmainovy fosfory musí i Sidotovo blejno obsahovati stopy znečištěnin, jež jsou podmínkou jeho schopnosti světélkovati. Přimíšeniny ty jsou některé kovy, nejčastěji měď, vizmut a hořčík, musí jich však, býti jen velmi maličko, nejvýš asi 0.01%, jinak svítivosti ubývá. Sidotovo blejno se vyrábí tak, že roztok nějaké zinečnaté soli se přesytí čpavkem a sirovodíkem, čímž se vyloučí bílá sraženina sirníku zinečnatého. Ta se oddělí od tekutiny, vysuší a po přidání vhodných přimíšenin vypálí ve vysokém žáru (kolem 1000°).

Takto připravený sirník je citlivý i k obyčejnému světlu a svítí žlutozelené, avšak přenesen do tmy rychle hasne. Trvale svítící barvu dostaneme tím, že k němu přidáme vhodné látky radioaktivní. V přírodě jsou některé prvky, jež mají schopnost samovolně se přeměňovati v jiné. Při tom se z nich uvolňují drobounké částečky pohybující se velikou rychlostí, avšak brzy pohlcované okolní hmotou. Takové prvky jmenujeme radioaktivními. Jejich přeměna se řídí přesným pravidlem: za určitý, pro každý z těchto prvků význačný čas, přemění se polovina daného množství, ze zbylé poloviny za další stejný čas zase polovina atd. Tuto dobu nazýváme poločasem dotyčného prvku. Nejznámější z radioaktivních prvků je radium, kterého se používá v lékařství. Jeho poločas je 1570 let. Nyní jsme u podstat" svítivých barev: dopadne-li částečka z radioaktivní látky na krystálek Sidotova blejna, způsobí zajiskření, které můžeme pozorovati lupou; veliký počet současných jiskřiček způsobí, že celá hmota svítí, Všimněte si, že světlo radiových hodinek je blikavé: to proto, že je vlastně složeno z jednotlivých záblesků. Avšak radium je na svítivě barvy příliš vzácné a drahé (1 gram má cenu asi 1,500.000 Kč), proto se užívá jiného radioaktivního prvku, mesothoria. To se získává v dosti značném množství jako vedlejší výrobek při hotovení žárových punčošek pro plynové světlo. Mesothorium vysílá asi po 20 let dostatečné množství částeček, avšak jejich stálými nárazy velmi trpí Sidotovo blejno, takže svítivosti barvy po několika letech značně ubývá.

Použití svítivých barev je nyní velmi rozmanité. Slouží k označování elektrických vypínačů, knoflíků zvonků a zámků, aby byly potmě snadno nalezeny. Užívá se jich na hodinky a kompasy pro noční pochody, na výškoměry a jiné přístroje letecké. Zejména za války se velmi uplatnily k označování mušek na puškách, obydlí důležitých osob a jiným signálovým označením. Angličtí vojáci měli pro noční pochody zvláštní šátky se svítivou barvou, které si uvazovali vzadu na límec, aby zadní mohl udržovati spojení s předchozím. Posléze se užívá svítivých barev ke zkoušení citlivosti očí v lékařství.

FRANTIŠEK KUBKA: O VELIKÉ VOJNĚ

Začíná se strašná pověst o veliké vojně.

Od roku 1914 do roku 1918 zabíjeli se lidé. Všechno, co bylo před tím, je zapomenuto. Všechno je zapomenuto navždy.

Neboť přes naše životy se přehnala veliká vojna. Najednou bylo všechno obráceno dnem nahoru. Místo míru přišla válka. S divokou silou roztrhala všechno, co kdysi nás poutalo v životě. Děti odešly od rodičů a byly zabity. Mužové odešli od žen a byli zabiti. Celé noci nakládali do vlaků houfy živých a celé noci řvali v nemocnicích polomrtví, kteří se navrátili z bojů.

Nebylo slitování, nebylo radosti, nebylo milosrdenství.

Vražda panovala nad hladovým a zlým světem.

Zabíjelo se na zemi, v podzemí, ve vzduchu, na vodě a pod vodou.

Bylo to hroznější než všechna zemětřesení a mory. Neboť hynulo právě nejmladší a nejkrásnější pokolení, kosilo se obilí, které teprve mělo dozrát, lámaly se stromy v květu a vůni.

Představ si, že před našimi okny táhne pochod vojska. A táhne dnem a nocí po čtyřicet šest dní, vždy deset mužů vedle sebe, deset vojáků v šedivém plášti, s přílbou na hlavě a s puškou na ramenou, a že táhnou a táhnou rychlým vojenským pochodem. A že táhnou den a noc, den a noc, deset dní, deset nocí, dvacet dní, dvacet nocí, třicet, čtyřicet dní, čtyřicet nocí, bez přestání, bez oddechu a že ani čtyřicátý šestý den není konec tomuto hroznému pochodu. Až čtyřicátýsedmý den projde pod našim oknem poslední desetistup. Statisíce, miliony lidí přešly okolo, rychle, deset a deset za sebou, s puškou a přilbicí, v šedivém plášti.

Tolik lidí padlo ve válce! Tolik lidí zemřelo v bolestech za veliké vojny! A tak teprve pochopíš, co to je — válka. Prokletá, hanebná, špinavá, bídná, poskvrněná, zločinná, zlodějská, vražedná, zabijácká, zlořádná a podlá válka...

Právě vám dětem se to musí vyprávět!

Není strašidel a duchů, o kterých nám říkaly naše chůvy: — ta vojna, to jsou naše strašidla, naše výčitky, hrozby! Miliony mrtvých vojáků v šedivých desetistupech. A byli to hoši krásných modrých očí, byli to tatíci, kteří doma měli také takové Jiříčky, byli to dobří lidé, kterým nikdy nenapadlo někoho zabít. Neumírali tváří v tvář těm, které zabíjeli a jimiž byli zabiti. Neumírali v slávě pod vlajícími prapory. Hynuli bídně, zoufale jako psi ve veliké rasovně — na bitevním poli.

Ryli se do země jako hrobaři a kopali si svůj vlastní hrob. Neznali, proč umírají a neznali jak zemrou. Rozryli povrch země dlouhými příkopy a v nich žili po celá leta. Na jaře, ve vedrech léta a v mrazech a sněhu zimy. Kopali lopatou a rýčem, motykou a deseti prsty, aby se skryli před ocelí, která s hromovitým hlukem byla proti nim vrhána z dálky mnoha mil. Jejich zohavená těla ležela na zemi a nikdo je nemohl pohřbíti. Jejich výkřiky volaly maminky, ale maminky nemohly přijít a zemřít také. A tak hynuli kulkou nebo nemocí. Vši je žraly a zraňovaly jejich těla nákazou. A jejich duše hynuly také; Ve vraždě cvičeni, učili se krást, hýřit a hřešit. Nic jim nezbylo svatého na zemi, poněvadž se stali proti své vůli a nevinně vrahy.

Nastalo stěhování národů. Němci putovali do Francie, Arabie, Sibiře, Indie a na břehy Ameriky; Američané přišli do Evropy a Číny; Číňané prošli celým světem a ryli zákopy v Rusku a ve Flandřích; střílelo se ve všech částech světa, na zemi, na vodě a ve vzduchu; válka byla v Jerusalemě a Betlehemu; válka byla od moře Baltického po moře Černé; hoši z Moravy došli ve vojně až k moři Žlutému, kde vychází slunce; Paříž a Londýn byly bourány střelami, metanými se vzduchu; ohromné obludy vzducholodí létaly nad zemí, svítily vlasaticemi reflektorů na tmavá a úzkostlivá města a vrhaly bomby; černí lidé z Afriky a hnědí lidé z Indie umírali na bojištích Francie, v zemi, o níž nic nevěděli a pro kterou nic necítili; japonci zaplavili Daleký Východ a mrzli před vlaky s municí na vartách a pochodech; Turci přišli do Polska a lidé z Vídně do Persie a Afganistanu; Maďaři táhli světem a bojovali u Suezu, u Omska a nad Bajkalem; Češi a Slováci umírali v Italii, Francii, Haliči, Rumunsku, Srbsku, Bulharsku, Rusku, Sibiři, Číně a na ostrově Korfu; nesmírné lodi byly potopeny na dno moře; lidé se plavili kolem světa a pod hladinou oceánů, rozvážejíce smrt a zhoubu jiným i sobě; tělesa letadel zastiňovala slunce; lidé tonuli v řekách, v bahnech a v zálivech mořských; lidé strádali hladem, nemocí a hříchem v městech, ve vesnicích, od polárního kruhu až po rovník.

Doma se umíralo hlady. Narodily se děti jako kostřičky a bez nehýtků a musily zemřít. Nebylo čím topit a zahnat zimu, čím svítit a zahnat tmu. Nemocnice byly plny raněných. Hřbitovynestačily pohřbívat mrtvé. Nebylo domu, kam nevkročila smrt, hlad, nouze, neštěstí a hřích.

Nikomu nebylo dobře na zemi. Neboť ti, jimž bylo dobře — to nebyli lidé: Jen zloději v té době byli syti a veselí. Jim však hnus a hanba zůstane do třetího kolena!

Válku vedli mezi sebou mocní: králové, knížata, generálové a kupci.

Ti seděli v bohatých domech za bohatými stoly a řídili děje války. Posílali šedivé miliony na smrt a bídu. I jim prokletí a hanba na věky věků!

A proto zahynuli válkou králové, knížata, generálové a falešní kupci.

A proto nakonec ze svého sna se probudily šedivé miliony, které tu zbyly na tváři země. A zvedly se, aby spasily sebe a svět…

Aby už nikdy nebylo válek A aby toto vyprávění o veliké vojně bylo vnukům a pravnukům' jen smutnou pohádkou z daleké a ničemné minulosti, která se už nikdy nesmí vrátit…

Zajisté, nad zákopy kvetly pomněnky, v bahnech bzučely mušky a nad polem bitvy jásali skřivánci! Krásné bylo slunce a krásnější než kdy jindy, když vycházelo nad polem bitvy! Milovali jsme život a milovali jsme slunce a vlaštovky a luční květiny! Byli jsme hrozní, zjizvení, vyhublí a s horečkou v duši, ale měli jsme také měkká a smutná srdce. A dovedli jsme býti šlechetní a velcí a odpouštěli jsme bližním jejich hříchy, aby netrpěli, tak jako jsme trpěli my.

Ve svém zoufalství jsme volali Boha.

Který nám dal vás, děti, abyste byli čistší a větší a krásnější, nežli jsme byli my při celém svém hrdinství!

⁎

Vojenská služba odvedla zase několik bratří z našeho středu. Ach, brány kasáren se zavřely za vámi, jste utopeni v neforemných ještě uniformách, škrundáte podivnýma botama. Ale to by nebylo nejhorší. Vlastní zkouška vašich sil vás čeká: bezduché vojenské obřady, výcvik v zabíjení lidí, řeči otrlých: „starých vojáků", budou urážet vás, kdo myslíte po junácku a čistě. Nesmíte se vzdát ani tomu duchu vojenství ani sprostotě kolem sebe: denně se musíte bránit, aby vás neudělala nepřátelská moc. Zachovejte si svědomí, podle svého všechno suďte, pamatujte na velikou vojnu, o níž nám vypráví dnes legionářský básník. Ano, taková je válka, jejímiž nedobrovolnými sluhy jste se stali. Ale „všeho do času; Pán Bůh na věky“, je napsáno na bráně města, kde jsem platil já svou daň vojenskému otroctví. My všichni myslíme na vás a na ty, kdo myslí jako my, posíláme vám pozdravy a tiskneme vám ruce.

Sůva.

DVĚ POSELSTVÍ MLÁDEŽI

V Německu věnuje se hnutím mládeže daleko větší pozornost se strany veřejnosti než u nás. Berlínský literární týdeník vydal zvláštní číslo, věnované informativním článkům o jednotlivých skupinách mládeže, a požádal jednak vynikajícího básníka, jednak známého sportovce, aby napsali několik slov úvodem, jakési poselství mládeži. Tu je přeloženo obojí poselství, které neplatí jen mládeži německé, ale kterému porozumí jistě i mládež naše.

Sůva.

BÁSNÍK

Když před několika měsíci zemřel básník Rilke, mohli jsme z chování kulturního světa — z jeho mlčení, a ještě více z toho, co k tomu pověděl — zřetelně vidět, jak v naší době básník, jako nejčistší typ oduševnělého člověka, je zatlačován do jakéhosi vzduchoprázdného prostoru mezi světem mašin a světem intelektuální činnosti a jak jest odsouzen k zalknutí.

Obviňovat proto tuto dobu, k tomu nemáme práva. Tato doba není ani horší ani lepší než doby jiné. Je nebem tomu, kdo sdílí s ní její cíle a ideály, a je peklem tomu, kdo je proti nim. A protože básník, chce-li zůstat věren svému původu a povolání, nesmí se připojit a odevzdat ani světu Opilému úspěchem, světu panujícímu nad životem skrze industrii a organisaci, ani světu zracionalisované duchovnosti, jak dnes vládne na našich universitách, a protože jedinečným úkolem a posláním básníkovým jest, být služebníkem, rytířem a obhájcem duše, vidí básník, že jest dnes odsouzen k osamocení a k bolesti, která není věcí kohokoli. Všichni se bráníme bolesti, každý z nás je rád, je-li mu na světě aspoň trochu dobře a teple, a rád vidí, je-li okolím chápán a uznáván. Tak vidíme většinu dnešních básníků (jejich počet je beztak malý), jak se nějak přizpůsobují době a duchu doby, a právě těmto básníkům padají do klína největší úspěchy s povrchu. Jiní pak oněmují a tiše hynou ve vzduchoprázdném prostoru tohoto pekla.

Ale jsou ještě jiní básníci — a k těm patřil Rilke — ti berou bolest na sebe, podrobují se osudu a nebrání se tomu, vidí-li, že koruna, kterou jiné doby měly pro básníka, stala se dnes korunou trnovou. Těmto básníkům patří má láska, je ctím, jejich bratrem chtěl bych být. Trpíme, ale ne, abychom protestovali nebo láli. Dusíme se v nedýchatelném vzduchu světa strojů a barbarské nouze, která nás obklopuje, ale neoddělujeme se od celku, bereme na sebe toto utrpení a zalykání jako svůj podíl na osudu světa, jako své poslání, jako svou zkoušku. Nevěříme na žádný z ideálů této doby, ani na ideály diktátorů ani na ideály bolševiků, ani na ideály profesorské ani na fabrikantské. Ale věříme, že člověk

LIST LIGY LESNÍ MOUDROSTI VATRA ROČNÍK PÁTÝ / ŘÍDIL F. KUPKA

PRAHA 1927

---

V PATNÁCTÉM ROCE ČS. WOODCRAFTU

Vytiskla KNIHTISKÁRNA ORBIS v Praze XII.

OBSAH

BÁSNĚ

Strana

S. K. Neumann: Kdybychom všichni, kolik je nás . . . . 17

Viktor Palivec: Na svahu zamlklé hory . . . . . . . . 33

Franta: Dozrávání (báseň prózou) . . . . . . . . . 54

Karel Toman: Buď statečný a věř! . . . . . . . . . . 65

LESNÍ MOUDROST

E. T. Seton: Liga Lesní Moudrosti . . . . . . . . 1, 18

„ „ Oheň . . . . . . . . . . . . . . . . 50

„ „ Zabloudíš-li . . . . . . . . . 52

Zelený Les: Kurs L. L. M. v New Yorku . . . . . . . 10

John Hargrave: Zkušenosti zasvěcující . . . . . . . 45, 62

Mil. Vavrda: V anglickém táboře . . . . . . . . . . 38

Míla a Sůva: O pravém hrdinství . . . . . . . . . . 65

H. D. Thoreau: Západ slunce . . . . . . . . . . . 78

POVÍDKY, LEGENDY, VYPRÁVĚNÍ

E. T. Seton: Gič-í-o-kok-o-hú . . . . . . . . . . . . 3

Míla: Obrázek . . . . . . . . . . . . . . . 7

Karel Čapek: U Vatry . . . . . . . . . . . . . . 8

Pavel Sula: Studánka . . . . . . . . . . . 24, 43, 80

Gamma: Předjaří . . . . . . . . . . . . . . . . 25

Koldova velká řeč o vodě . . . . . . . . . . . . . 27

S. Vohanka: Náš dědeček . . . . . . . . . . . . 32, 39

Viktor Palivec: Buková hora . . . . . . . . . . . . 41

Velký Medvěd: Na ptačí hoře . . . . . . . . . . . 47, 51

Kolda: Vigilie . . . . . . . . . . . . 70

František Kubka: O veliké vojně . . . . . . . . . . 73

VÝCHOVA VŮDCŮ

F. Krch: Jak si děti hrají . . . . . . . . . . . . . 4

Em. Rádl: Z řeči ke studentům . . . . . . . . . . . 22

F. V. Foerster: Strach ze smíchu . . . . . . . . . . 23

F. Bakule: Z přednášky v Heidelbergu . . . . . . . . 33

R. W. Emerson: Ženy . . . . . . . . . . . . 35

Dvě poselství mládeži . . . . . . . . . . . . . . 76

STUDIUM PŘÍRODY

Krása pupenů . . . . . . . . . . . . . . . . . 6

Načrtávání v přírodě . . . . . . . . . . . . . . . 12

Líbek: Špačci

Leoš ]anáček: Sedm havranů

Jánoš: Jarní měsíce

Franta: Pampelišky

Dr. A. Hübner: Ze života mlynaříkova

A. Kavinová: Houby v táboře

S. Vohanka: Nebojíme se hadů

Balú: Podzim

Dr. Vlastimil Matula: Svítivé barvy

HRY

Sůva: Veletucet her

JUNÁCTVÍ

Jánoš: Prokop Koudela

Jánoš: Gustav Jaroš—Gamma

Míla: Tábory začínají

Sůva: Táborový řád

Z. Fantl: Převýchova životem v přírodě

Balú: Vzpomínka na samechovský tábor

Sůva: Pozdrav zajatcům kasáren

TĚLESNÁ VÝCHOVA – HYGIENA

Potměšil - Kolda: Teplá či studená?

Kolda: Pozdrav jitru

Dr. Wučiček: Hygiena tábora

Kolda: O prvém transportu

DÍLNA, PRACOVNÍ NÁMĚTY

Velký Šedý Los: S lodí na řeku

Kolda: V zemi žhavého slunce

Minehaha: Kimův buben

Stavba mostu (z americké příručky)

Sůva: Co robit?

DĚTSKÉ POKUSY

Myší funus

Kuřátka

Vráťovy hádanky

Dětská kresba jest nesmrtelný, že jeho obraz znovu se zotaví z každého znetvoření a že vyjde z každého pekla znovu vyjasněn. Věříme na duše, jejichž práva a potřeby nikdy nemohou odumřít, i když jsou ještě tak dlouho a tak krutě potlačovány. Nepokoušíme se vysvětlovat svou dobu, ani ji napravovat, ani ji poučovat, ale pokoušíme se znovu ji otevřít svět obrazů, svět duše, svět vnitřní zkušenosti tím, že jí odhalujeme své vlastní utrpení a své sny. Tyto sny jsou z části zlé sny úzkosti, tyto obrazy jsou z části děsivé obrazy hrůzy — nesmíme je zkrášlovat, nesmíme je zalhávat. Nesmíme ani zatajovat, že duše lidstva je v nebezpečí a na kraji propasti. Ale nesmíme ani zatajovat, že my věříme na její nesmrtelnost.

Hermann Hesse

SPORTOVEC

Sport, v gruntu vzato, je vlastně záležitost mládeže, a těch starších jen potud, pokud se cítí mládí jako mládí. Kde se sport stal věcí sensace nebo profesionalismu, není to vlastně už sport, neboť sport je čistý jen ve volné hře sil a jen tam, kde je samoúčelem, je kulturou.

Tím je už řečeno, že sport nemůže být ani prostředkem hygienického nebo estetického druhu, jak se nám rádo říkává od vůdců hnutí, nemůže být proto, že mládež ve skutečnosti pěstuje sport ne pro tyhle věci, ale proto, že jí sport dělá radost, a proto, že jsou jim mladí lidé chyceni v samém lidském jádře.

Je-li sport po stránce sociální, všeobecně kulturní, hygienické i po stránce mravní nedocenitelný pro lidovou tělesnou kulturu, je to přece jen dobrý jeho vedlejší učin, nikoli vlastní cíl sportu sama, t. j. nikoli jeho smysl sám.

Stojíme dnes na počátku lidového sportovního hnutí. Sportovní národ jako je švédský, třebaže je do velikosti desetinou německého národa a sotva zná velkoměsta a veliká jeho hřiště, přece jen jest daleko před námi v mnoha sportovních oborech.

Největší překážkou zdravého vývoje sportu v Německu je vlastně malicherná a nepatřičně kritika tak zvaných „duchovních“ kruhů, které stojí mimo sport. Nejcennější mladé síly, mladí idealisté jsou tak zastrašování od toho, aby se věnovali sportu. Proto je „dosud sport chudý na vážnější & hlubší povahy; ano, na mnoha místech hrozí sportovním svazům nebezpečí, že klesnou na pouhé obranné jednoty. Tomu se musí bezpodmínečně zabránit, protože jsme poznali, že čistý a pravý sport je cenným obohacením života naší mládeže a že může působit na naši kulturu po lidské stránce osvobodivě. Slouží tak bezděky vlastnímu cíli německého hnutí mládeže.

Dr. Otto Peltzer.

H. D. THOREAU: ZÁPAD SLUNCE

Odcházím, abych viděl západ slunce. Kdo ví jen půl hodiny předem, jaké bude podoby?

Zda klesne slunce do mraků anebo do jasné oblohy?...

Vidím krásu ve formě nebo barvě mraků, která působí na mou fantasií. je mi symbolem toho, co miluji, a když mi to nějakým vědeckým úskokem vezmete, neposloužíte mi a nevysvětlíte mi ničeho.

Se svého místa, 20 mil vzdáleného, vidím růžový mrak na obzoru.

Řeknete mi: „To je masa par, která všechny ostatní paprsky pohlcuje a červené odráží“, to sem ale nepatří, neboť tato rudá vise mne podněcuje, uvádí mou krev do varu a myšlenky v proud.

Mám nyní nevypsatelné představy, vy jste se nedotkli tajemství tohoto vlivu. Není-li ve vašem vysvětlení nic mystického, pak je zcela nedostatečné... A jaká je to věda, která obohacuje rozum, ale olupuje fantasií? Nejen že bere Petrovi, aby zaplatila Pavlovi, ale bere Petrovi více, než vždy dává Pavlovi... Tak mluví k rozumu, ale ne k představivosti. Právě tak bylo by pouhému mechanikovi nedostatečným popsání, které načrtává básník o lokomotivě. Kdybychom věděli vše jen tak mechanicky, věděli bychom pak skutečně něco?

25./XII. 1851

SŮVA: CO ROBIT?

Teď je vhodný čas připravit přes podzim a zimu řádně sedění v kruhu kolem ohně k slavnostnímu shromáždění kmene. Chlapci si urobí snadno dřevěná sedátka: prkénka se pořídí nejlaciněji z bedniček nebo si zajděte do nejbližší pily a nakupte pro celý kmen. Sedátka si každý ozdobí buď v slohu indiánském (vzory v Příručce), nebo staroslovanském nebo i v „moderním" (prostě obarvené, účelné, praktické — uvnitř Skřínka na mokasiny). Děvčata a děti' mohou si připravit „koberečky“, t. j. podušky z hrubé pytloviny, vyšité vlnou nebo — vypadá to mnohem líp — obarveným lýkem. Výplň snadno opatříte z natrhaných kousků novinového papíru, který natěsnán je mimo očekávání velmi pružný; když se papír sesedí, doplníte snadno novým. Ale nesmíte zapomenout také na to, abyste upravili zvláštní obřadní koberec pro vypravěče kmene: nemáte-li z letního tábora rohožku upletenou na táborovém stavu, zkuste teď v zimě ušít z pytloviny a vyplést lýkem podlouhlejší koberec pro vypravěče se zvláštním místem na jeho kahanec. (Který kmen už ho má?) Takový koberec, je-li řádně ušit, omalován a správně kmenovým medicinmanem vysvěcen, je zázračnější než sám pověstný koberec „Zloděje bagdadského“: usedne-li naň — ovšem uprostřed chlapců a děvčat s čelenkami na hlavách a vyzdobenými mokasiny na nohou —- kmenový vypravěč, ó jé, má moc odnést vás do říše dávných legend a ztraceného světa [pohádek. — Nevěříte? Zkuste to sami!

Mikuláš Aleš, Čmelák při práci

---

Statečný člověk si nedá vzít odvahu: pokouší se a pokouší se pořád, až dobude úspěchu.

Smiles

PAVEL SULA: STUDÁNKA

(Dokončení.)

— Pak nalezl v trávě svou sekeru, zvedl ji s funěním obra a přehodil přes rameno. Ohmatal pudově kapsy, ač v nich nikdy nic nebylo mimo pytlík s tabákem a fajfka dřevěnka, a kráčel s rozjařeným úsměvem do vršku.

— Taková kalužinka a musíš se u ní stavit chtěj nechtěj. Dobrá voda, každé krápoty škoda — tak, vždycky právě u cesty a tam, kde máš největší žízeň — —

Studánka chvěla se ještě úzkostí. Taková prudká hlučná žízeň nahnala jí strachu, aby člověk nezlořečil v tom klidném lesním oddechu a neničil štěstí.

Ale brzo se hladina vyrovnala. Tenká nitka vody spadala z písečného žlábku do širokého kořání vysoké jedle a naplnila čerstvým chladem přirozenou dlaň země, nastavenou ochotně a vždy dnem nocí každému žíznivému.

A stále dodnes — po letech — nemůže mi nikdo říci, co to zurčilo v mechu jako teninká osamělá vzdálená píseň; zda to bylo hlasité tikání srdce, zneklidněného únavnou cestou po horách po vysluněné pasece — nebo zdali to zurčil jen pramének u mého boku, padající do písečné výduti mezi kořáním šumivých horských jedlí. Nevím. Nepovím. Nikdo neuhádne. Je to věčná záhada té tiché posvátné chvíle, kdy člověk, ležící hlavou a celým tělem u studánky v travinách a květech, cítí, že ztrácí smysly a vědomí a zarůstá hluboko do země jako kořen jedné z travin.

Byla to chvíle splynutí lidského života s dechem přírody v soustředěném zamyšlení a uvědomění — — — — —

Lesem zabušily ohlušivé rány. Dřevaři kdesi na blízku káceli kmeny. Zdálo se mi pojednou, že oči pomněnek se pootevřely dokořán, ač nebyly vůbec zavřeny a nespaly, rozhlédly se, kdo to, co to. Díval jsem se jasně do modré oblohy, změněn úsměvem, který nechápal, proč je tolik krásy na světě v jediném pohledu věcí a člověka.

Voda mi stékala do dlaně, mezi prsty. Napil jsem se z pramínku.

Soudruzi na kopci seděli u praskajícího ohně a ohřívali jídlo. Volali mne konečně.

Ale dříve ještě shledal jsem oblázky, rozšířil jsem studánku a obložil ji přátelsky plošnými kameny, zaroubil jsem ji dřívím a modré pomněnky rozesel kolem dokola. Tenký crk vody podložil jsem žlábkem z kůry, aby s vysoka dopadal do studánky a zvonil na lesklou plochu do hudby lesa, do sykotu kobylek a štěbotu ptactva, do šumění jedlí a letících oblak i do lidského snění.

Vím, že ji tu kdekdo najde, že stéblem se napije opatrně, aby neporušil hladiny a nezakalil pramenů. Půjdou kolem jahodníci a pozpívají tu. Přijdou houbaři a občerství se, aniž by hnuli kaménkem. Přijdou kladaři s hlukem, s koňmi, aby s výšek odšinuli loupané kmeny na okraj lesa a odváželi je cestou na pilu, báby kořenářky budou blahořečit. Nebude nikoho. komu by pramínek nedal občerstvení, radosti, štěstí a uvědomení — neboť pramen u cest, kde chodí nejžíznivější, nesmí vyschnouti, ani se zakaliti, ani vnuknouti zlé myšlenky, že druzí ostatní nepotřebují občerstvení a uvědomení, radosti a štěstí. U studánky nemůže postáti člověk-sobec, neboť jeho dlaň a tvář zkřivily by se sobectvím a zlobou a studánka by otiskla jeho pokřivenou zlobnou tvář na svoji hladinu.

Vím, že zrcadlo studánek bude jen obrazem šťastných, kteří dovedou i z mála darovat všem, kdož chtějí být občerstveno.

Od těch dob upravuji každou studánku žlábkem z kůry, aby každý cítil, že šel tu radostný, uvědomělý a vděčný člověk.

— Zaspíš soudný den! volali soudruzi kol ohně, máme uvařeno!

— Ale vždyť jsem nespal, bránil jsem se zbytečně. Odpočíval jsem zamyšlen. Našel jsem pramen. Spravil jsem studánku.Je to studánka pomněnkových očí, má chladivou vodu zapomnění a radosti. Zdá se mi, že je to léčivá voda z pramene uvědomění. Chtěl bych nosit v srdci tento pramen radostného štěstí a rozdávat kdekomu osvěžení štědrou krůpějí.

A zpíval jsem, až se hory zelenaly. Dřevaři mi odpovídali ranami a hej, rup! v pozpěvu, který byl orosený krůpějemi potu těžké práce. A i soudruzi se rozezpívali tichou písničkou, kterou jim doprovázel les šumotem a ptactvo trilky, vzdálená řeka Orlice pod hlubokou strání opakovala ozvěnou tento halas odvážnými rozběhy přes navršené kameny, které sem jarní bystřina navalila z pohraničních hradebních hor.

— Nespal jsem — volám a ohmatával jsem hlavu i srdce. V pořádku znělo srdce tlukotem a hlava písněmi.

— Nesu vám na občerstvení — volám radostně — ze své studánky pomněnkové, však pochopíte, jak voní vzpomínkami, jak svítí očima dobrých lidí a šťastným klidem všech, kdož dovedou blahořečit novým pramenům u cest, když je člověk nejžíznivější!

— Pijte, donesu ještě! Studánka je štědrá a nezkalená. Dobrá studánka dobrých lidí.

— Každý, kdo se z ní napije, nechť zazní souzvukem člověka s přírodou, hlasem hvězd a země, nechť si uvědomí, že není sám, že je silen jen štěstím jiných a úsměvem souhlasného srdce.

Večer brzo padal do korun stromů a rozsvěcel zlaté hvězdy na větvích rozklenutých nad naším tábořištěm. A studánka zdola u cesty zvonila hlasitě souzvukem s vesmírem.

A od těch dob zurčila stále a povždy zpěvavě do šťastného smíchu všech, kdož tu šli kolem a občerstvili se. Modré oči pomněnek na každého tu hleděly přátelsky. A kdokoli se tu občerstvil, cítil, jak na něho hledí dobré žíznivé oči, prosící o štěstí a klid.

Mikuláš Aleš, U studánky

-- SÚVA HRY

„Umět si hrát, o to jde, v tom je veliká moudrost." T. G. MASARYK (v přednáškách a praktické filosofii 1898 ). 99. Na Společnost národů. (V podstatě jako hra 51., srovnej Vatru IV. str. 14.) Dvě děti vyjdou ze světnice a umluví si „ná- rod“, pak se vrátí a němohrou chtějí postihnout některou pří- značnou vlastnost národa. Viděl jsem na př. Maďara tancovat čardáš, Finy trainovat start při běhu, cestujícího Angličana, Češky nesly jednou sklo, podruhé cukr atp. Kdo uhádne, vystří- dá hráče, kterého si vybere. Je třeba staršího, který by jednak poradil, když hra vázne, jednak“ zabránil zesměšňování (které ovšem není vždy zle míněno.) Hra je dobrá jako němohry vůbec pro poznání dětské mysli a vede k poznávání a oceňování jednot- livých národů. 100. Captainball (Keptnbol —- kapitánské). Rušná složitá hra, velmi oblíbená, známá jako „americká“ — ačkoli už před lety ji uváděl prof. Klenka jako hru českou. Hřiště je velký kruh, 0 po- loměru 6—8 m; na obvodu kruhu jsou naznačeny menší kroužky (průměr 1% m), asi 7—8 podle toho, kolik se účastní hráčů (kteří vždy aspoň jednou nohou musí stát v kruhu). Středem hřiště se vede čára, dělící hráče na „levé“ a „pravé“. Uprostřed asi na 2 kroky od čáry jsou kapitánské'můstky (asi 1 m )( 75 cm) : na levém stojí kapitán pravého mužstva, na pravém levý ka— pitán. Účelem hry je, aby si družstva podávala míčem a ve vhod- né chvíli hodila míč svému kapitánu, který smí vyskočit, ale ne— smí s. můstku sejít (aspoň jedna noha se musí můstku dotýkat). Podávání mezi levými hráči brání vždy dva hráči praví, a na- opak; podání kapitánům znesnadňuje vždy jeden hráč nepřátel- ského družstva. Hru řídí soudce, který připočítává vždy bod na správné podání a chycení míče kapitánem. Zmocní-li se míče hráči, kteří znesnadňují podávání míče, podají jej přirozeně „svým“. Hraje-li se správně, je to hra velmi zajímavá. Jsou pro- roci, kteří věští, že „kawpitánská“ zatlačí aspoň na čas jiné hry míčem. 101. Na Černého muže. Hraje se jako na „rybičky a rybáře“, ale hra je oblíbenější snad pro fantastičtější jméno a potom, že „černí muži“ loví „bílé“ nespojeni za ruce, ale samostatně, každý na svou pěst. Jeden hráč „černý muž“ na jedné metě volá na všechny ostatní na metě druhé „kdo se bojí >>černého muže ?a“ „Nikdo!“ zní statečná odpověď — a obě strany vyběhnou proti sobě. Koho černý muž udeří, je jeho pomocníkem a loví s ním dál, až zbude jeden bílý, ten se pak stane Černým mužem a ostatní bílými. 102. Vybíjená. Hru nás naučili letos na samechovském táboře bratří 2 „Deutsche Freischar“. Hřiště je vyznačeno provazy jako 83obdélník dlouhý asi 10—12 m, rozdělený uprostřed čarou. Prud- kým úderem míče, družstva se snaží navzájem „vybít“; levé 1 1 1 1 1 p p p p p družstvo má — jak je vidět na vedlejším P 1 11 111 p P 1) P lobrázku — Jednoho svého hráče za hřištěm ] 1 p p p — proletí-li míč volně družstvem, chytne jej tento hráč a vrátí jej zpět družstvu. Každý, koho se dotkne míč, aniž jej chytil, je zabit, jde z hřiště za nepřátelskou zadni čáru a odtamtud podává míč svýmhráčům. Které družstvo jest dřív vybito, vítězí. 103. Kdo to déle vydrží? Také z „Deutsche Freischar“. Dobrá hra pro toho, kdo chce pěstovat řeckou ataraxii. Dva zápasníci střídavě se tlukou dvěma prsty, ukazováčkem a prostředníkem; kdo vyvine více sebezapření a s úsměvem snese bolestné rány, vítězí. Prohrává, kdo zapískne, nebo se zamračí. Hrají-li dva pří- liš stateční, musí soudce po chvíli zápas přerušit. 104. Hodmové ručičky (cvičení představivosti). Je čtvrt na dvanáct a pět minut. a) Kolik by bylo, kdyby velká ručička byla malou a malá velkou? b) Kolik by bylo, kdybys hodiny viděl v zrcadle? 105. Lesní tennis. Hřiště a počítání jako při tennisu, místo sítě jen čára, po případě napjatý motouz, místo raket pálky, které si zrobíte ze dřeva. Lesní tennis už má své mistry, kteří vvydrží třeba celé půldne hrát tuto ušlechtilou hru. 106. Svatba. Vypravěč vypráví o slavné svatbě, které se při- hodila mrzutá nehoda: rozsypalo se kolo; ale vůz se šťastně spra- vil a svatba jela dál. Jeden posluchač je ženich, jiný nevěsta, jiný kočí, bič, koně, zákolníček, loukot', oprať atd. Je-li kdo vysloven, musí vyskočit, nebo vztáhnout ruku. Kdo se opozdí, dá zástavu. Původně společenská hra, je dobrou hrou, je—li dobrý vypravěč a je- -1i dost vynalézavý ve vyplácení zástav. 107. Na vrabce. Černí Vlčkové utvoří kruh v trojicích. První a druhý obrátí se k sobě čelem, ustoupí několik kroků vzad, vezmou se za ruce a utvoří „hnízdo“. Prostřední stojí v „hnízdě“. Upro— střed kruhu stojí vrabčák a začíná hru. Poletuje po obvodu a volá: „Vrabci, z hnízda !“ Vrabci čimčarují a přeměňují svá místa. Vrab- čák snaží se dostati se do hnízda. Zbylý vrabec, vypadlý z hnízda, jde dovnitř kruhu a hra počíná znovu. (Ukrajinská) „" fw 84== ORLÍ PERA ==

Letošní tábor u Samechova jeví značný přírůstek orlích per. Všechny naše tábory měly by provést po táboření bilanci podle získaných orlích per. To je nejlepší naše cesta v létě, která ,ukazuje, že táborníci nespali a že doba určená k táboření byla dobře využitkována. Úhrnem bylo na táboře letos získáno 114. orlích per, z čehož připadá na kmen Soví 65, kmen Stříbrné luny 26, kmen v Kunčičkách 15, na ostatní 12. -— Z pozoruhodnějších orlích per uvádíme: br. Brzobohatý (Michle) stavba hráze, br. Vohanka za prokázanou znalost plazů a obojživelníků, Balú za znalost stromů, br. Jaro (Kunčičky) za 15 ohňů, první pomoc, vlastní podsadu ozdobenou, totém tábora, znalost keřů, rohož a písně; br. Standa Šturc (Kralupy) za totém tábora, 150 m plování, znalost stromů a za náčrty a kresby z přírody, br. Schart (Praha) za znalost travin a písní a vlastní vyzdobené sedátko, br. Voda za zřízení táborové latríny, znalost keřů, květin, stromů a trav, a za rohož, br. Vorel za táborové kamna, slavobránu, stůl a spižírnu, s. Navarová za 50 nocí pod stanem, znalost stromů, květin, keřů, trav a 100 písní, maličká Dobra nacvičila 6 tanečků, ztrávila 50 nocí pod stanem a napsala essay o táboření, br. Vaš. Krommer za podsady, stavbu mostu, stolu a lavice, Marie Lukášová za znalost první pomoci, sněmovní sedátko, Lukášová Boža za 150 m plování dle Svitku, br. Navara za nepřetržité a úspěšné vaření po 14. dnů pro 50 osob, Dent za postavení srubu s Pifkou, 15 ohníčků, plování a 50 nocí pod stanem, zhotovení rohože a znalost 100 písní, s. Máňa Navarová za znalost 50 květin, Bobr za hráz a latrinu, Sůša — naučil 6 lidí síťovati Pifka za srub, rohož, 100 písní a znalost 25 stromů, mnoho orlích per za plování, znalost přírody a různé práce táborové, které ani nemůžeme pro nedostatek místa uvést. Příště o kmenech a táborech venkovských.

Družstvo „Les“ za součinnosti podílníků vydalo nové formuláře orlích per na pěkném papíře v jednoduché, ale milé úpravě. Záhlaví tvoří z hrající si medvídci. Upustili jsme tentokrát od symbolu orlího pera, ale pamatovali jsme na věk a druh pocty, která se označí barvou ve vyznačených kroužcích. Aby bylo jasno v barvách, připomínáme, že pocty dělí se na rudé t. j. tělocvik, bílé—tábornictví, modré-příroda a zelené-dovednosti. Věk: bílý - do 10 let, rudý - do 14 1et, modrý - do 18 let a zelený přes 18 let. (Stupnici, podle níž oceňujeme výkony obsahuje „Svitek březové kůry“ k dostání v admin. Vatry). Vůdce kmene neb písmák posílá sám orlí pera k hromadnému schválení náčelnictvu Ligy. Nezapomínejte uvádět věk, označte stránku „Svitku", již odpovídá Váš výkon. Formuláře orlích per prodávají se po 20 hal. a jelikož by se papír posíláním mačkal a ničil, bude nejvýhodnější, když písmák sepíše všechna požadovaná orlí pera i s podpisy svědků na zvláštní list a zašle jednateli. Schválená orlí pera budou přepsána u nás na formuláře a pak zaslána funkcionáři kmene. Jsme přesvědčeni, že orlí pero zůstane všem Vám milou vzpomínkou a Vy nejen že za ně nebudete dlužní, ale budete jich mít co nejvíce tak, aby Vaše čelenka nebyla jako vykácený les.

Orlí pera schvaluje 5členný výbor pro udílení poct, který tvoří: Karel Bukovanský, MUDr. Emil Vogl, Bláža Kaupeová, Mil. Vavrda a Aleš Zikmund.

JAK ŽIJEME.

Tábor příbramského kmene „Psohlavci“ u Lázského rybníka v Brdech. Rok schází se s rokem a měsíc blesků vždy vidí našich několik starých, zkušených „westmanů“ s nadějným potěrem v lesích. Brdy silně lákaly tmavými lesy, rybník předpoklad splnil vodou jako křišťál. Černá psí hlava znovu po letech majestátně se zaleskla v místech jednoho z prvních sjezdů starých Psohlavců. Což bylo divení od sousedů-táborníků, tábor příbramského woodcraftu byl dle jednomyslného úsudku (Svazu a vysokoškoláků) nejlepším. Jsme hrdými na to, podařilo-li se nám to dokázati. Získali jsme nové přátele, ukázali smysl naší výchovy nebývalou propagací, vzorným uspořádáním sněmovního kruhu, mohutným titanem, který budil obrovský podiv, a prací. Důsledek toho byl, že sousedé čile imitovali náš woodcraft, symboliku, nalézajíce pro ně jen slova obdivu a uznání. Z tábora poslány pozdravy náčelnictvu, litujeme jen, že nemohl některý jeho člen nás navštíviti. Tábor u Lázského rybníka byl posledním, který vedl náčelník Viktor Palivec, jenž po několikaleté práci v Příbrami odchází do Prahy. Doufáme, že jeho junáci pevně budou v městě držet posice usilovnou prací několika roků dobyté a woodcraftu světlo ponesou dál. Zprávy z kmenů museli jsme odložit pro nedostatek místa do čísla příštího. Musíte mít strpení.

Svitek březové kůry Ernsta Th. Setona vyšel právě ve 20. vydání, ovšem - v Americe. U nás máme zatím vydání 1. A přes to, že Svitek by vyžadoval revise, musíme se s ním zatím spokojit. Dvacáté americké vydání svědčí o loyalitě americké mládeže. Také její požadavky jsou jinak chápány a respektovány než u nás.

Přednášky se světelnými obrazy. V Praze začínáme propagační období přednáškami o junáctví. Br. Vohanka nabídl se přednášeti o" Bulharsku ve prospěch Ligy. Přednášky jsou hlášeny z Košíř a Vršovic a v brzku budou umístěny po celé Praze a předměstích. Doporučujeme rovněž venkovským kmenům. Podmínky sdělí náčelnictvo.

Na radě důvěrníků v Legii malých přednášel 25. října doc. Dr. Uher o moderních pedagogických snahách v Americe. Tato část rady byla veřejně přístupna ostatní skautské i mimoskautské veřejností.

Báseň úvodní je vzata ze sbírky Karla Tomana „Verše rodinné a jiné“, je to konec krásné básně „Advent“.

Povídka Františka Kubky „O veliké vojně“ je z právě vyšlé knížky „Povídky pro Jiříčka“, na niž upozorňuje náš insert.

⁎

V příštím šestém ročníku bude vycházet Vatra jako měsíčník. podaří-li se nám skoncovat dosavadní jednání s úspěchem. Nezáleží pří tom jenom na nás. také na Vás, vážení čtenáři a odběratelé. Prosíme Vás pěkně a snažně o rozšíření Vatry do škol, městských knihoven, v kruhu Vašich známých; všude, kde máte vliv. Pošlete-li naší administraci korespondenční lístek s adresami, kam bychom mohli poslat Svůj časopis s ukázkou, a zaplatí-li dlužníci ještě dnes, můžeme zahájiti levnější měsíčník již příští měsíc.

Toto číslo (říjnové) je vlastně dvojčíslem 5 a 6; je však označeno jako 6, protože jsme neměli po ruce potřebný štoček a nechtěli jsme zdržet vydáni čísla opatřováním nového štočku. Zredigovali je Míla a Sůva. Prodává se za 5 Kč.

---

Jiříčkovi a všem dětem, které chtějí slyšet pravdivé pohádky, napsal FRANTIŠEK KUBKA SVÉ POVÍDKY PRO JIŘÍČKA

SRDNATÍ MALÍ CHLAPCI

mohou projit s vyprávěčem celým světem, pohádkovými Benátkami, dalekou krajinou, Ruskem, široširým Ruskem a především Sibiří, zemí našich legií, Indií, Afrikou, ale krajem, kde jste doma a který stále neznáte, i Jelením příkopem, kde je medvěd Miška, o jehož osudu se v knížce dovíte.

TAKÉ VELKÉ DĚTI

budou číst těchto šestnáct příběhů, které vypráví nejen legionářský tatínek svému synkovi, ale především básník těm, kdo s ním byli svědky velké doby. Knížka je bohatě vyzdobena Aloisem Moravcem.

Vyšlo v nakladatelství „Čin“ v knihovně „Kruh drobné beletrie“ a stojí Kč 22'50. Stran 184. V „Kruhu drobné beletrie“ právě vyšly také knížky: Adolf Veselý: Petr Bezruč, básník a člověk. 12 Kč. Josef Kopta: Hry s lidmi i věcmi. 24 Kč.

---

Knihtiskárna „Orbis“, Praha XII., Fochova 6a

---