Pokračování textu ze strany 23
… Je to studánka pomněnkových očí, má chladivou vodu zapomnění a radosti. Zdá se mi, že je to léčivá voda z pramene uvědomění. Chtěl bych nosit v srdci tento pramen radostného štěstí a rozdávat kdekomu osvěžení štědrou krůpějí.
A zpíval jsem, až se hory zelenaly. Dřevaři mi odpovídali ranami a hej, rup! v pozpěvu, který byl orosený krůpějemi potu těžké práce. A i soudruzi se rozezpívali tichou písničkou, kterou jim doprovázel les šumotem a ptactvo trilky, vzdálená řeka Orlice pod hlubokou strání opakovala ozvěnou tento halas odvážnými rozběhy přes navršené kameny, které sem jarní bystřina navalila z pohraničních hradebních hor.
— Nespal jsem — volám a ohmatával jsem hlavu i srdce. V pořádku znělo srdce tlukotem a hlava písněmi.
— Nesu vám na občerstvení — volám radostně — ze své studánky pomněnkové, však pochopíte, jak voní vzpomínkami, jak svítí očima dobrých lidí a šťastným klidem všech, kdož dovedou blahořečit novým pramenům u cest, když je člověk nejžíznivější!
— Pijte, donesu ještě! Studánka je štědrá a nezkalená. Dobrá studánka dobrých lidí.
— Každý, kdo se z ní napije, nechť zazní souzvukem člověka s přírodou, hlasem hvězd a země, nechť si uvědomí, že není sám, že je silen jen štěstím jiných a úsměvem souhlasného srdce.
Večer brzo padal do korun stromů a rozsvěcel zlaté hvězdy na větvích rozklenutých nad naším tábořištěm. A studánka zdola u cesty zvonila hlasitě souzvukem s vesmírem.
A od těch dob zurčila stále a povždy zpěvavě do šťastného smíchu všech, kdož tu šli kolem a občerstvili se. Modré oči pomněnek na každého tu hleděly přátelsky. A kdokoli se tu občerstvil, cítil, jak na něho hledí dobré žíznivé oči, prosící o štěstí a klid.
