Ernest Thompson Seton - Black Wolf

Ernest Thompson Seton

Ernest Thompson Seton - Black Wolf (⁕ 14. srpna 1860, South Shields, Durhamské hrabství, GB – † 23. října 1946, Seton Village, Nové Mexiko, USA) česky Černý Vlk, svými blízkými v USA oslovovaný též jako The Chief (“Náčelník”) přírodovědec, ilustrátor, spisovatel a zakladatel woodcrafterského hnutí. Jeho profesní i osobní život je poměrně podrobně zpracován do několika knih, včetně vlastní autobiografie:

Seton, Ernest Thompson. Trail of an Artist-Naturalist: The Autobiography of Ernest Thompson Seton. Charles Scribners Sons, 1940, v češtině Seton, Ernest Thompson. Cesta životem a přírodou; přeložil Miroslav Vavrda. 1. vydání, Praha: Orbis, 1977.

Seton, Julia M. By a Thousand Fires: Nature notes and extracts from the life and unpublished journals of Ernest Thompson Seton. New York: Doubleday, Page & Company. 1967. USA.

Keller, Betty. Black Wolf: The life of Ernest Thompson Seton. Vancouver: Douglas & McIntyre Ltd., 1984. USA ISBN 0-88894-439-X.

Anderson, Hugh Allen. The chief: Ernest Thompson Seton and the Changing West. 1rd. Texas: Texas A&M University Press, College Station, 1986, USA. ISBN 0-89096-239-1, v češtině Anderson, H. Allen a Kupka, Martin. Náčelník: Ernest Thompson Seton a mizející Západ. 1. vydání, Praha: Václav Vávra, 2012. ISBN 978-80-904543-0-9.

Morris, Brian. Ernest Thompson Seton, Founder of the Woodcraft Movement 1860-1946: Apostle of Indian Wisdom and Pioneer Ecologist. 1rd. The Edwin Mellen Press, 2007. USA ISBN 978-0779915965

Witt, David L. Ernest Thompson Seton: the life and legacy of an artist and conservationist. 1rd. Layton, Utah: Gibbs Smith, 2010. USA ISBN 978-1-4236-0391-7.

Všechny staví především na Setonově vlastní interpretaci minulosti, a bohužel až na poslední dvě výjimky se woodcrafterskému věnují jako pouhé epizodě Setonova života.

My zde pochopitelně také vycházíme z těchto knih, ale konfrontujeme fakta v nich uvedená s dostupnými archiváliemi a informacemi, které se na jejich základě podařilo vytěžit z jiných zdrojů – genealogických webů, veřejně dostupných novinových archívů, dochované korespondence, deníků, atp.

Otázka jména

Seton a jeho zdraví

Ernestův zdravotní stav byl poznamenán rodinnou situací. Při sčítání lidu Anglie a Walesu, roku 1861. byl jeho otec Joseph Logan Thompson zámožný muž. Ve svých 39 letech měl již devět potomků. Osm synů a jednu dceru. Nejstaršímu měl už 15 a nejmladším byl tehdy 8 měsíční Ernest. Joseph Logan Thompson byl loďař. Provozoval tři obchodní lodě, ale v následujících letech ho potkala smůla. O lodě přišel a úspěšné podnikání se mu zhroutilo. A to se bohužel, neblahým způsobem odrazilo i na jeho chování a nejhůř to odnesl právě Ernest.

Východiskem byla emigrace do Kanady, která zlepšila jejich ekonomickou situaci, ale otec od té doby škudlil kde mohl. Při tak vysokém počtu potomků mohl nejvíc ušetřit jedině na jídle, zábavě a služebnictvu. Cokoliv jiného bylo společensky neúnosné.

Nedostatek kulturního vyžití Ernesta netrápil. Nalezl si jiný zdroj zábavy, která ho nic nestála v pozorování přírody. Velmi ale strádal citově. Útěchu nalézal jen v přírodě a doma si to kompenzoval studiem, což jeho otce určitě těšilo. Jenže to sebou přineslo další zhoršení zraku.

S očima měl problém odmalička – šilhal a byl pro to i oblíbeným terčem škodolibých spolužáků. A teď začal být i krátkozraký.

Také si začala vybírat svou daň nedostatečná výživa. Situace se trochu zlepšila poté, co se trochu během léta zotavil na Blackwellovic farmě v Lindsay. Ale ztráta jediného útočiště a pocit, že o něj nestojí ani milovaná matka v něm vyvolal hlubokou depresi, která ve spojení se stresem ze školy způsobila nervové zhroucení v zimě 1875. Bylo tehdy 15 let. Vystrašená matka na něj opět soustředila pozornost, takže došlo ke zlepšení.

Ale hned v následujícím roce 1876 mu po cvičení vyhřezla tříselná kýla a musel začít nosit kýlní pás, což mu na sebevědomí pochopitelně nepřidalo. O možnosti operativního řešení se dozvěděl, když mu bylo 22 let. Operaci podstoupil po šesti letech 20. března 1883 v Chicagu, v nemocnici Sv. Josefa, což byl špitál pro chudé. Městská nemocnice byla vyhrazena jen těm co měli domovské právo v Chicagu. A za operaci na soukromé klinice by musel zaplatit 500 dolarů, kdežto u Sv. Josefa se platilo jen 6 dolarů týdně. Soukromou kliniku si dovolit nemohl – stále ještě splácel otci svůj “dluh”.

Problémy se zrakem částečně vyřešil během prvního studijního pobytu v Paříži (~1892), kdy začal nosit brýle. Na dálku už viděl dobře, ale při práci u stolu měl stále problém. Trápil se s tím asi čtyři roky. Během pobytu v divočině, když lovil Loba, jeho problémy odezněly ale po návratu začaly znova. Pomohlo mu, když si na Garlandovu radu pořídil malířský stojan, Definitivně svoje problémy se zrakem vyřešil až na konci roku 1908, kdy si ve svých 48 letech na doporučení specialisty pořídil bifokální brýle.

1860

Ernest Evan Thompson se narodil 14. srpna 1860 na severovýchodním pobřeží Anglie při ústí řeky Tyne, v městečku South Shields. Jeho otec Joseph Logan Thompson, vlastnil tři obchodní lodě a s jeho matkou Alicí už měl osm dětí. Ernest se narodil jako devátý. Jak tedy přišel ke jménu Seton?

Z rodu Setonů, pánů na Wintonu byl jeho prapradědeček Charles Seton, ale po otcově mateřské linii. Z genealogického hlediska je tedy nárok na tohle příjmení sporný. Ovšem v USA takový “detail” nikdo neřešil.

1866

Bylo mu teprve pět let, když se vystěhovali do Kanady. V Anglii měl otec několik obchodních lodí, ale postihla ho smůla a o všechny krátce po sobě přišel, takže mu nezbylo než zkusit štěstí znovu, za oceánem.

1872

Nejprve žili na farmě v malé osadě Lindsay, ale jeho otec byl spíš obchodník, než farmář, takže 12. dubna 1872 přestěhovali do Toronta

1873

Roku 1873 vyšla kniha A. M. Rosse Ptáci Kanady, po které Ernest zatoužil a začalo období, které o 40 let později zachytil v autobiografické knize Two Little Savages.

1875

Byl pro něj klíčový. Na jaře mu vandalové zničili jeho chatku v lesích, takže začal hledat zapomění ve studiu, což si začínalo vybírat daň na jeho zdraví. Takže matka, na doporučení lékaře, kontaktovala Blackwellovy, co od nich koupili jejich farmu v Lindsay, jestli by k nim nemohl v létě na měsíc přijet. Jenže po návratu se mu deprese vrátily a nakonec se během zkoušek na konci roku nervově zhroutil. Opět ho poslali k Blackwellovým, ovšem tentokrát se jeho stav nelepšil. Jeho stav se zlepšil až poté, co si pro něj přijela matka a soustředila na něj svoji péči. To posílilo jeho pouto k matce, ale vůči otci (a jeho jménu) zahořknul navždy.

1879

Studium přírody Ernesta přivedlo k malířství, jelikož jiné reprodukční techniky, které by dokázaly zachytit rozmanitost barev v přírodě, tehdy ještě neexistovaly. A když se mu bylo 19 let, získal stipendium na londýnské Královské akademii umění.

1881

Po dvou letech pobytu v Anglii se musel vrátit.Šetrný otec mu dal peníze jen na nejnutnější výdaje, u ušetřit mohl jenom na jídle. Jak uvedl ve svém životopise: … . V důsledku hladovění, prodělal svou první vizi a pod jejím vlivem se po dvou letech vrátil zpět do Kanady a odcestoval na farmu svých starších bratrů v Carberry (Manitoba).

1883

Jméno Ernest Evan Thompson Seton začal používat od 1. února 1883, jak napsal ve svém životopise. Skutečností ovšem je, že The Century Dictionary, na který se na stejném místě odvolává, ho pod tímto jménem zná až od vydání z roku 1909. Betty Keller ve své knize píše něco jiného, a to, že onoho dne nechal Ernest uveřejnit ve Winnipeg Tribune oznámení že …, s tím že pak tohle jméno používal až do roku 1887, kdy měl údajně matce přislíbit, že dokud bude živa, tako ho používat nebude. Bohužel Kellerová, neuvádí odkud tuhle informaci vzala, protože fakta jsou neúprosná. Winnipeg Tribune totiž začal vycházet až od roku 1890. V uvedeném roce ale vycházel jiný deník Winnipeg Free Press, bohužel vydání ze čtvrtka 1. února 1883 v on-line archivu zrovna chybí. Nicméně pro to, že tohle jméno v letech 1883–1887 používal, důkazy existují.

Jako zástupce Unie amerických ornitologů po Severozápadní teritoria je uveden Ernest E. Seton v časopise The American naturalist, March 1884, zdroj^➚. A tahle společnost, založená roku 1883 od roku 1884 vydávala časopis The Auk, ve kterém publikoval svoje první články a ty podepisoval jako Ernest E. T. Seton a to až do září 1886

1886

Změnu ale mohlo motivovat i něco jiného než matka.

Kredit příjmení Seton tehdy v USA snižoval jistý Charles Augustus Seton, později odsouzen za bankovní podvody. Kdo by toužil po tom, aby si ho pletli s darebákem?

A kredit příjmení Thompson naopak zvednul Maurice Thompson, jenž tehdy vydal knihu The boys’ book of sports, and outdoor life, která až nápadně připomíná druhou část knihy Two Little Savages z roku 1903 – přátelství dvou chlapců se zálibou v lukostřelbě, a starého muže, jejich rádce a učitele. Jistě není náhodou, že jeho mladší bratr William Henry Thompson byl po vzniku WLA mezi členy národního sněmu.

Faktem je, že od tohoto roku svoje práce podepisoval jako Ernest E. Thompson a jeho matka zemřela až roku 1897.

1890

Do roku 1890 se stal uznávaným ilustrátorem přírodovědných publikací. Splatil otci veškeré “dlužné” peníze a počátkem léta měl vyděláno dost na to aby odjel na studia do Paříže, kde se seznámil s řadou dnes proslulých malířů.

1892

Po dvou letech pobytu ve Francii, a komerčním neúspěchu, se vrátil opět do New Yorku.

1894

Po dalších dvou letech vyrazil do Paříže znovu. A na lodi se potkal se svou budoucí první ženou Grace Gallatin. Ta byla literárně mnohem disciplinovanější než on a během pobytu v Paříži mu pomáhala při práci na jeho dodnes vysoce ceněné publikaci Art Anatomy Of Animals

1896

Společné dílo po návratu vydali a zde poprvé použil – zatím jako literární pseudonym – jméno Ernest Seton Thompson. A také se vzali, čímž se mu otevřela cesta do nejvyšších kruhů. Od té doby jeho žena až do roku 1899 používala jméno Grace Gallatin Thompson. A pod tímto jménem je uvedena i jako spoluautorka, v knize Wild Animals I Have Known.

1897

V březnu tohoto roku mu zemřela matka, a jméno Ernest E. Seton Thompson se objevilo prvně v novinách, což je známkou toho, že se začali dostávat do povědomí bulváru. Ale o tom více v následující části věnované jejich literární kariéře.

1900

Nové století sebou přineslo řadu změn. Ernesta začali zvát na přednášky a nejspíš to byl jeho nový impresário James B. Pond, kdo jim poradil aby poupravili své jméno, tím že obě příjmení spojí pomlčkou a až nastane vhodná chvíle, tak si sobě jména přehodí. Jeho žena se pak, až do května 1903 prezentovala jako Grace Gallatin Seton-Thompson.

Od května 1903

28.10.1902 jeho otec zemřel a hned na jaře 1903 si oba manželé příjmení přehodili. Jeho žena se od teď psala Grace Gallatin Thompson Seton, a časem jméno Thompson vypustila úplně a psala se jen – Grace Gallatin Seton.

Zásadní zvrat do života přinesla budoucím manželům Setonovým Ernestova druhá cesta do Evropy na palubě parníku Spaarndam. Plul do Paříže, ze které dva roky předtím, odcestoval. Vrátil se, protože chtěl namalovat třetí obraz s vlčí tématikou, aby nasbíral inspiraci. Proto se nechal najmount jako lovec vlků.

Jeho pracovní úvazek skončil ulovením do té doby nepolapitelného vlka – Loba. Ernest na něj dlouho marně zkoušel všechny možné triky, až si nakonec všimnul, že ho vždy doprovází mladá bílá vlčice, které začal říkat Blanka. Využil Lobovy slabosti, kterou vůči ní měl. Zabil ji a na její pach ho vlákal do pasti. Nechtěl ho zabít, tedy alespoň ne hned, ale lapený Lobo odmítal potravu a záhy uhynul. Seton byl přesvědčen, že to bylo steskem po svobodě a žalem po družce a mocně to na něj zapůsobilo. Nechtěl se už dál živit lovem a tak se rozhodl vrátit do Paříže.

Cesta přes oceán trvala téměř dva týdny. Lodní paluba nebyla místo, kde by cestující nalezli mnoho povyražení, ale Ernest byl dobrým vypravěčem a měl v zásobě spoustu příhod z pobytu v divočině. Mladou Grace, plnou touhy po dobrodružství nepochybně vzrušoval. Zkušený lovec a zároveň umělec. Ani jeho nenechal zájem mladé a navíc bohaté krásky chladným. Určitě lahodilo jeho egu, že imponuje mladé, pohledné dívce s aristokratickým chováním (a nejprachatějším otcem v Kalifornii). A zřejmě se asi do určité míry ztotožnil s osudem Loba, který byl pro svou družku ochoten vlézt do pasti.

Grace ani její matka nikdy předtím Francii nenavštívily a na rozdíl od něj, tam nikoho neznaly. Takže se jim nabídnul jako průvodce. Pracoval v té době na knize, se kterou chtěl uspět nejenom jako malíř, ale i jako přírodovědec a literární nadání Grace, která se mu na oplátku nabídla jako korektorka se mu hodilo.

Počátky Setonovy literární kariéry

První psaní o zvířátkách napsal r. 1879 jen pro úzký okruh osobních přátel. Další pak už vycházely v různých časopisech. Za svůj vstup do světa literatury ale Seton považoval roky 1896/97.

Sloat Hall

Dva roky spolupráce a neutuchající zájem mladé Grace, vedly ke sblížení, které vyústilo 1. června 1896, bezprostředně po návratu z Evropy ve sňatek.

Sloat Hall v r. 1897

Vzali se v New Yorku a jejich prvním sídlo Sloat Hall, pro ně zakoupila těsně před uzavřením sňatku jako věno pro svou dceru její matka. Nelze vyloučit, že se rozhodli usadit také proto, že v době sňatku čekala Grace dítě.

Dům, původně vlastnil rod Sloatů – ostatně, odtud i jeho název, se nacházel asi 3 km od Tappanu ve státě New Jersey. Pocházel ještě z koloniální éry, kdy bylo zcela normální vlastnit otroky. Měl 35 místností a dookola asi 95 hektarový pozemek s potokem a sadem. Šetrnému Setonovi, který tehdy ještě neměl dost vlastních finančních prostředků aby pro ně mohl pořídit dům dle vlastních představ, z té koupě moc nadšený nebyl. Jednak se mu ten dům zdál zbytečně velký a náročný na údržbu, ale ani doprava mezi Tappanem a New Yorkem nebyla nic moc. Ale Grace byla domem nadšená, takže ho – dva dny před svatbou – 30.5.1896 koupili.

Nastěhovali se do něj ihned po svatbě a strávili tam celé léto. Pro Ernesta, který tou dobou pracoval na ilustracích pro knihu Franka Chapmana „Bird Life“ to byl skutečný ptačí ráj, takže byl nakonec s koupí docela spokojen. Dům byl laciný – stál pouhých 1500 dolarů, které navíc zaplatila budoucí tchýně a místo se také líbilo i přátelům co je navštěvovali. Ale s blížící se zimou začaly potíže s vytápěním a údržba byla stále náročnější. Také s těhotenstvím to zřejmě neklaplo. Takže se 14. listopadu 1896 odstěhovali do pronajatého bytu v New Yorku

Ernest Seton Thompson

Roku 1896 publikoval svoji (mimochodem dodnes ceněnou) odbornou práci s názvem Studies in the Art Anatomy of Animals.

V listopadu se přestěhovali ze Sloat Hallu do New Yorku a 14. listopadu 1896 ho sebou vzal na večeři do Player's Clubu jeho starý přítel H. Milford Steele, který v té době již působil v uměleckém oddělení nakladatelství Charles Scribner’s Sons. Večeři pořádal nakladatelem H. I. Kimballem u příležitosti návštěvy skotského romanopisce Jamese Barie. Účastnil se také Hamlin Garland, Frederick R. Remington, Barrieho přítel p. Robertson, Brander Matthews – a budoucí prezident Theodore Roosevelt.. Do té doby Seton Roosevelta, kterému se velice líbilo jeho vyprávění o vlcích, neznal. Roosevelt ho pak pozval na výroční večeři, kterou pořádal jeho Boone and Crockett Club v Metropolitanu.

Ovšem tím, kdo mu naplno otevřel brány byl roku 1897 George O. Shields. V březnu onoho roku Grace uspořádala se svojí matkou v New Yorku prodejní výstavu Setonových obrazů, na kterou přišel také George O. Shields, který byl jimi nadšen a ten okamžitě přišel s nabídkou, že jim zaplatí na celé léto 1897 pobyt v Yellowstonu, pokud něco Seton napíše a nakreslí speciálně pro jeho magazín Recreation.. Zároveň byl Seton osloven nakladatelstvím Macmillan, jestli by svými kresbami neilustroval knihu Mabel Osgoode Wright Four Footed Animals and Their Kin, takže nabídnutý pobyt v Yellowstonu byl pro načerpání inspirace ideální.

Výsledkem byl seriál článků Elkland, který nepochybně vedl k tomu, že 20. října 1898 podepsal Seton kontrakt s nakladatelstvím Charles Scribner’s Sons ohledně vydání několika knih, sestavených z jeho starších povídek.

První byla kniha … která šla okamžitě na dračku.

Yellowston 1897

Cestou do Yellowstonu v létě 1897 Setonovi začali svůj nomádský život. Po většinu roku cestovali a zimu trávili společenským životem v New Yorku.

Grace věřila v Setonův literární úspěch. První povídky mu v magazínu Forest and Stream vyšly už před jejich seznámením, editorská pomoc ze strany Grace mu dodala dost sebevědomí, aby je zkusil vydat knižně a kromě malování se prosadil i jako spisovatel.

Soustředil tyto povídky do knížky, která dostala název Wild Animals I Have Known, a obrátil se na Scribnerovo nakladatelství. Aby získal důvěru nakladatele, zřeknul se honoráře z prvního vydání – což si díky finančnímu podpoře ze strany manželky mohl dovolit – ale zároveň si vymínil, že z každé další reedice dostane dvojnásobek.

Grace se kromě korektur na knize rovněž autorsky podílela. Byl to její nápad doprovázet obsah knihy, kromě celostránkových ilustrací také drobnými pérovkami při okraji stránek. Stejnou úpravy pak měly i další Setonovy knihy.

Kniha vyšla na podzim r. 1898. Aby podpořil prodej, uspořádal Seton přednáškové turné, při kterém knihu prodával a vystavoval i své kresby. První 2000 výtisků se vyprodalo během měsíce a z knihy se stal bestseller. Do vánoc 1898 následovaly další tři vydání. A zájem o knihu neopadal. Právě naopak. Prezentace knihy spojená s přednáškami měla ohromný úspěch. Opakované reedice přinášely další a další peníze. Seton ale nespoléhal na to, že o knihu bude stále zájem. Počítal s tím, že jednou se trh nasytí, proto vydělané peníze investoval. A štěstí stálo při něm.

V roce 1902, kdy jeho literární hvězda teprve stoupala na vrchol, se pochlubil svému příteli Hamlinu Garlandovi, že za uplynulé čtyři roky vydělal přes 200 tisíc dolarů. To byla na tu dobu ohromná suma, která mu konečně zajistila vytouženou finanční nezávislost.

Přednášky

Začalo to náhodou. Jak Seton zmínil ve svém životopise, jeden klub v New Yorku mu nabídl 100 dolarů, pokud k nim a povypráví něco o zvířatech. Nebránil se tomu. Už předtím (1898) mu řekl William French z Chicago Art Institute když mu vyprávěl “Příběh o Lobovi”, že s takovým vyprávěním může klidně cestovat po Americe a nikomu se neomrzí.. Využil příležitosti a po hodině sugestivního vyprávění užaslí posluchači konstatovali, že “… se úplně proměnil ve zvíře”.

Jako správný skot si uvědomil, že placenými přednáškami může zabít dvě mouchy jednou ranou – vydělat hotové peníze a zároveň podpořit prodej svých knih. Nabídky se hrnuly ze všech koutů USA, ale zjistil, že vyřizování korespondence mu zabírá víc času než by chtěl, proto s ulehčením uvítal nabídku, kterou mu dal impresário James B. Pond, který v té době už po řadu let zajišťoval přednášky mnoha známým osobnostem té doby.

Pond, pravděpodobně někdy v říjnu 1899 navštívil jednu z jeho přednášek a po ní Setonovi nabídl, že zaplatí veškeré výlohy, plus agenta kterého bude mít k ruce, a navíc zaplatí 600$ týdně, pokud po dobu následujících 20 týdnů bude mít pětkrát týdne denně dvě přednášky. S tím že 10 týdnů před vánoci a 10 po vánocích. Což pro Setona znamenalo během následujícího půl roku čistý zisk 12 tisíc dolarů. Seton se toho chytil a od té doby spolupracovali až do Pondovy náhlé smrti v roce 1903.

Yellowston 1897

Norsko 1900

V létě 1900 byli manželé Setonovi v Norsku. Je otázkou kdy a jak se vrátili, protože o jejich příjezdu doposud nebyl nalezen žádný záznam.

https://hdl.handle.net/2027/hvd.32044048605190?urlappend=%3Bseq=93%3Bownerid=27021597764253797-101

Wyndygoul a dcera Ann

Pravděpodobně na popud své první ženy Grace Gallatin začal od poloviny 80. let 19. století publikovat povídky o zvířatech, ve kterých čerpal ze svých bohatých zkušeností lovce a zálesáka. Zásadní zlom v jeho životě znamenal rok 1902, kdy motivoval partu chlapců, co byla postrachem na jeho pozemcích usedlosti Wyndygoul (Connecticut), k založení prvního woodcrafterského kmene, Woodcraft Indians.

Souběžně s woodcrafterským hnutím se rozvíjela celá řada dalších hnutí, v Německu kupříkladu Wandervogel a v Anglii skauting. Zvláště skauting se mu zdál být zpočátku hodně blízkým.

Na neděli 18. března 1906 byl pozván na panství Woburn Abbey, kde strávil večer s vévodou Bedfordem a jeho ženou, kde mu Seton představil své výchovné schéma v duchu woodcraftu a zároveň mu nabídnul aby se stal členem výboru, který by tohle hnutí rozjel v Anglii. Vévoda ale jeho nabídku odmítl s tím, že je na takový úkol příliš zaneprázdněný. Dal mu ale kontakt na Lorda Robertse, který pověřil Baden-Powella, aby ho zkontaktoval. Ze Setonova textu plyne, že za počátek spolupráce s BP nepovažoval jejich první říjnové setkání ale psaní, které od BP obdržel ke konci roku. Zajímavé je, že v druhé verzi uvádí, že ho několik osob před spoluprací s BP varovalo a jmenuje konkrétně Lorda Northcliffe. A uvedl i proč měl Lord NOrthcliffe na něj pifku. Nakonec se ale rozhodl to víc nerozmazávat. Nicméně uvádí že této schůzky byla přítomna i jeho žena Grace. Ve druhé verzi uvedl u jakým způsobem jejich spolupráce probíhala.

Když jej Robert Baden-Powell během léta 1905 kontaktoval, měl za to, že je jeho záměrem pouze modifikovat woodcrafterskou myšlenku pro evropské podmínky, proto souhlasil s použitím materiálů z Birch Bark Roll ve Scouting for Boys (kterou později použil v roce 1912 Antonín Benjamin Svojsík pro své Základy junáctví). Výsledkem však byl on sám silně rozčarován. Baden-Powell použil, co se mu zamlouvalo, jeho samotného ani nezmínil, a přidal některé jemu protivné prvky. Baden-Powell byl voják a vznik anglického skautingu ovlivnila i křesťanská organizace mládeže Boys' Brigade založená anglikánským duchovenstvem. Obojí se na Baden-Powellově pojetí silně projevilo. Seton ale věřil, že ideová síla woodcraftu je silnější než síla skautingu a chtěl své pojetí uplatnit v Americe. Jako výraz smíření přijal nabídku stát se náčelníkem Boy Scouts of America (vznikli 21. června 1910), a dokonce šel tak daleko, že osmé vydání Birch Bark Roll vydané ve spolupráci s Edgarem M. Robinsonem nazval The American Boy Scout.

Následující text byl původně napsán jako šestá část série kapitol z historie woodcrafterského hnutí, která vyšla v časopise Woodcraft 2/2017 a některé formulace již neodpovídají současným poznatkům. Proto, v současné době, prochází text aktualizací (Poznamenal Keny, 6. února 2022)

Rokem 1902 začala nejaktivnější Setonova éra. 28. prosince 1902 zemřel ve věku 80 let jeho otec, Joseph Logan Thompson. V Setonových očích despota, co tyranizoval celou rodinu, takže se cítil konečně volný. Inspirován skupinou chlapců se ve Wyndygoulu vrátil do svých chlapeckých let. Jejich prostřednictvím znovu ožily vzpomínky na jeho vlastní dětství, které promítnul do další série článků, tentokrát beletristicky laděných, jež vydal 24. října 1903 jako knihu, s názvem Two Little Savages – Dva divoši.

Nebyl to pouze román o chlapcích, co si hrají na Indiány. Ostatně, to může potvrdit každý kdo knihu četl, neboť je prošpikována návody jak si k takové hře zaopatřit vše potřebné. Kromě toho ovšem do ní Seton v postavě starého Caleba promítnul také svou představu o tom, jaká by měla být v chlapeckém světě role dospělých.

Kniha byla přirozeným doplňkem útlého svazku, vydaného nakladatelstvím The Curtis Publishing Company, který obsahoval přehled dosud přiznaných činů. Bohužel žádný exemplář tohoto vydání, který by bylo možné digitalizovat se však dosud neobjevil.

Konečně se na Setonovy usmálo štěstí také v osobním životě. Po sedmi letech manželství Grace konečně otěhotněla a v lednu 1904 jim narodila dcera Ann. Seton s ohledem na fakt, že mezi sourozenci měl prakticky výhradně bratry, zřejmě neočekával, že nebude mít syna. V každém případě se tím nenechal zaskočit. A na zvědavé dotazy novináře listu The Indianapolis News ani ne čtrnáct dní po jejím narození reagoval takto:

Jsme oba s mou paní velmi šťastní. Malá po narození vážila 7 liber a 12 uncí. Během prvního dne sice ztratila na váze jednu unci, což mne znepokojilo, ale byl jsem ubezpečen, že všechny děti po narození na váze mírně ztratí.

Ann bude dítěm přírody. Budeme ji učit plavat hned jak se naučí chodit. A bruslit, jakmile se naučí plavat. V létě bude běhat bosa a prostovlasá, tak jako indiáni. V zimě asi ne, ale v přírodě bude co to jen půjde. Každopádně se oba chceme plně věnovat výchově naší Ann.

Půjde ve všech směrech o indiánský život. U nás v Cos Cobu, v Connecticutu, žijeme hlavně venku. Říkáme tomu místu Wyndygoul, podle místa ve Skotsku, odkud pochází moje rodina. Tady se pokoušíme přiblížit k primitivnímu životu v lesích jak jen to je možné. Tam si po 1. dubnu zařídíme svůj stálý domov a do města budem vyrážet tak jednou za měsíc, nebo možná až přijde zima.

Tam bude malá Ann vyrůstat. Nebude-li špatné počasí, bude spát venku. Četl jsem o lidech co spávají venku i za teploty hluboko pod nulou. A jsem přesvědčen, že i my budem nechávat spát malou Ann venku i když bude pod nulou.

Jenže program, který rozjel prozatím s děvčaty nepočítal a už vůbec s miminy. Hlavní břemeno péče o malou Anyu tedy zůstalo na Grace, která upozadila svou kariéru a jako šedá eminence v pozadí, působila na svého muže.

Seton neusiloval o vytvoření organizovaného hnutí. Podle jeho názoru měly vznikat woodcrafterské tlupy spontánně a v jejich čele měli stát jedinci požívající v rámci každé takové skupiny tu nejvyšší autoritu. A to bylo možné zajistit pouze demokratickou volbou.

Právě to byl revoluční prvek jeho výchovné metody se kterým nikdo jiný do té doby nepracoval – přimět chlapce k tomu aby si sami zvolili své zástupce, které budou ochotni bezpodmínečně poslouchat.

V roce 1902 sice existovala v USA celá řada organizací pracujících s mládeží, ale u všech organizovali činnost mládeže placení dospělí instruktoři. Podle Setonova názoru se však dospělí vůbec neměli mezi chlapce míchat. Dospělý měl fungovat podle jeho představ pouze jako rádce, který usměrňuje jejich činnost tak, aby nebyla v rozporu s dobrými mravy a skupinu pouze zaštiťuje z hlediska práva.

Takový přístup pochopitelně dráždil dospělé pracovníky s mládeží, pro které bylo nepředstavitelné, že by si měli mladí dělat co sami uznají za vhodné. Zřejmě to pociťovali jako ohrožení své pozice. Pochybovali dokonce i o svobodné vůli „Setonových Indiánů“, jak posměšně říkali prvním woodcrafterům z Greenwiche. Domnívali se, že je Seton ovládá pomocí hypnózy. Ovšem s tím, jak se objevily další tlupy, inspirované články z magazínu Ladies Home Journal, které neměly přímou vazbu na Setona, museli připustit, že na jeho metodice něco je a tak pejorativní nádech tohoto označení brzy vymizel.

Seton sám hovořil od samého počátku o „woodcrafterských indiánech“. V úvodní kapitole třetího vydání Svitku z r. 1904, které vyšlo pod názvem „The Red Book“ píše:

„The Woodcraft Indians have been organized to give young people the advantages of camp life without its dangers. … The Indian plan has been adopted in preference to others because its picturesqueness takes immediate and complete hold of the boys.“

Indiánská tématika na dětských táborech, které pořádala Y.M.C.A., nebyla nic nového. Ale hrála podobnou roli, jako na různých tématicky zaměřených táborech co se organizují dnes.

Setonův plán však byl jiný. Chtěl přilákat prostřednictvím indiánské romantiky mladé lidi k woodcrafterskému programu, který je měl přivést k tomu, aby se dále rozvíjeli samostatně.

Nešlo mu o vytvoření organizace, slůvko „organized“ je v tomto případě v češtině silně zavádějící, protože v případě Woodcraft Indians nebyli žádnou organizací. Skupiny „woodcrafterských indiánů“ vznikaly zcela spontánně. Neexistovalo žádné náčelnictvo, které by jednotlivé kmeny nějak zaštiťovalo a direktivně zasahovalo do jejich činnosti. Samospráva pod vedením zkušených – to nebyla žádná fráze. Seton důsledně odmítal vůdčí roli dospělých.

Setona uznávali za hlavního náčelníka a tím co měli společné, byl jím vydávaný přehled uznaných orlích per, jehož původní název The Red Book byl od r. 1906 změněn na The Bich-Bark Roll – Svitek březové kůry.

Jakýkoliv jiný způsob organizace by znamenal omezující závazek, jaký si ani Seton nemohl dovoli. Jako spisovatel byl závislý na prodeji knih, který podporoval svými přednáškami. A s tím bylo spojeno prakticky neustálé cestování.

V létě 1904 byl přítomen dalšímu táboření, ale již v září vyrazili s Grace na plavbu po řece Ottawě a ned po ní, v říjnu 1904 podnikl Seton přednáškové turné po Anglii, kde propagoval mimo jiné i woodcrafterský program. Ovšem s pramalým úspěchem.

Bylo zřejmé, že bez člověka, který by se woodcrafterským skupinám systematicky věnoval to přeci jenom nepůjde. Proto zjara následujícího roku 1905 kontaktoval Edgara M. Robinsona, který byl tajemníkem Mezinárodní komise Y.M.C.A. pro práci s mládeží a pozval ho k sobě na Wyndygoul – jak už jsem popsal dříve. Ten pak začal propagovat Setonův woodcrafterský program v rámci táborů, které pro mládež pořádala YMCA. Brzy se tak objevily i woodcrafterské skupiny, které se o Indiány vůbec nezajímaly.

Seton v létě 1906 opět vyrazil do Anglie. 30. října 1906 se v londýnském hotelu Savoy setkal s Baden-Powellem, na kterého jej zřejmě upozornil Rudyard Kippling. kterého se pokusil zaháčkovat podobně, jako Robinsona.

Jenže Baden-Powell měl svoji vlastní představu o tom, jak tuto věc uchopit. Byl starší než Seton a rozhodně nesouhlasit se setkáním proto, aby hrál druhé housle. Materiály, které mu Seton poskytnul (zřejmě proto, aby je upravil pro použití v anglickém prostředí) částečně využil během experimentálního tábora v zátoce Brown Sea, ale po metodické stránce se vydal zcela odlišnou cestou.

Baden-Powell, měl na rozdíl od Setona organizační zkušenosti z armády, takže věděl, že pokud má taková organizace uspět v širším měřítku, nemůže spoléhat jen na vlastní aktivitu chlapců a své řízení opírat o přirozené autority mezi nimi. Jeho organizační model kopíroval uspořádání v armádě. A měl mnohem větší šance na úspěch, než ten Setonův, protože nevyžadoval samostatné myšlení jednotlivce, ale loajalitu k vůdci. Britské chlapce nelákala hra na indiány, pro kterou většinou ani neměli vhodné podmínky. V městském prostředí se mnohem snáz hrálo na zvědy. Seton měl na rok 1907 naplánováno šestiměsíční putování arktickou prérií. Zřejmě z tohoto důvodu vyšlo 6. vydání Svitku březové kůry již v prosinci 1906. Od jara do podzimu byl mimo civilizaci, o osud Woodcrafterských indiánů se příliš nestaral a dění v Anglii nesledoval.

Po návratu se zašil do Wyndygoulu a poznatky z cesty zpracoval do knihy Arktickou prérií, kterou dokončil během následujícího roku 1908. Pro odreagování se věnoval místním úpravám. Kupř. na jaře nechal vybudovat umělý ostrůvek s dutým stromem, aby mohl pozorovat hnízdění ptáků.

Aktivně také loboval spolu s dalšími členy Camp Fire Club of America, za ochranu divoké zvěře v USA, a r. 1910 byl zvolen jeho prezidentem.

To už však začaly z Anglie pronikat první informace o Boy Scouts a Seton začal mít nepříjemný pocit, že něco je jinak, než si představoval. Nicméně náhoda mu přihrála příležitost aby přeci jenom stanul v čele amerických skautů.

Roku 1910 se Baden-Powellův skauting přelil do USA.

Kde je Hurst?

26. března 1910

Článek England's Boy Army od Sydney Brooka Harper's weekly. v.54 pt.1 March 26 1910, zdroj^➚

4. května 1910

4. May 1910 článek v The Brooklyn Daily Eagle

8. července 1910

Info o vydání Setonovy příručky Boy Scouts of America The Christian advocate, September 8, 1910 p. 1263 (23), zdroj^➚

29. září 1910

Článek o woodcrafterském táboře na Silver Bay The Christian advocate, September 29, 1910 p. 1356 (12), zdroj^➚

23. července 1910

Společná večeře za účasti Setona, Bearda a Baden-Powella 23.7.1910 v hotelu Waldorf-Astoria The New York Observer, September 29, 1910, p. 410, zdroj^➚

Následující text byl původně napsán jako čtvrtá část série kapitol z historie woodcrafterského hnutí, která vyšla v časopise Woodcraft 4/2016 a některé formulace již neodpovídají současným poznatkům. Proto, v současné době, prochází text aktualizací (Poznamenal Keny, 6. února 2022)

Během roku 1909 začala popularita skautingu zvolna prosakovala do USA, kdežto zájem o Woodcraft Indians naopak začal opadat, proto H. W. Lanier z vydavatelství Doubleday Page na Setona tlačil, aby woodcrafterský program upravil tak, aby byl přijatelný i pro ty co se nechtějí zajímat o Indiány.

Aby si o tom mohl Seton udělat lepší představu zřejmě dostal při tom do rukou i poslední revizi Baden-Powellovy příručky, protože zhrzený Seton Baden-Powella v lednu 1910 osočil otevřeným dopisem, že pozměnil obsah jeho práce a zneužil ji pro vlastní zájmy. Vnímal Baden-Powella „pouze“ jako vojáka, neschopného vlastní invence – jeho uražená ješitnost odmítla akceptovat fakt že nebyl jediný, kdo přemýšlel nad tím, jak usměrnit pozitivním směrem dospívající mládež. Stačí porovnat obsah osmého vydání „The Birch Bark Roll“ z r.1910 s obsahem „Scouting for Boys“ z r.1908, abychom došli k závěru, že to jsou nejenom z organizačního hlediska dvě naprosto rozdílné knihy.

Rostoucí popularita skautingu pochopitelně neušla ani Edgaru M. Robinsonovi, který přes veškeré sympatie k Setonovi a nadšení pro jeho woodcrafterský program, zůstal skeptický a pochyboval o výchovném vlivu woodcrafterské samosprávy u chlapců pubertálního věku. Z organizačního hlediska se mu Baden-Powellova organizační forma zdála mnohem lepší.

Proto když jej v únoru 1910 při setkání v Michiganu upozornil J. A. Van Dise, který byl sekretářem národní komise Y.M.C.A., na Boyceho článek v Chicagských novinách – ve kterém oznámil založení organizace „Boy Scouts of America“ – nelenil, a vyrazil do Chicaga aby ve společnosti Dr. L.L.Doggetta, prezidenta Springfield College a J.A.Van Dice, Boyceho navštívil.

Během rozhovoru se jim Boyce svěřil se svým rozčarováním z toho, jak celá věc probíhá. Pověřil totiž zorganizováním skautských družin jistého člověka – který však totálně selhal. Zkusil se toho ujmout sám, ale brzy zjistil, že na to nemá potřebnou autoritu, ani čas. To byla pochopitelně voda na mlýn návštěvníků z Y.M.C.A. Ta již tou dobou měla 400 středisek kterými procházelo 15 tisíc táborníků ročně. Některé jely podle Setonova woodcrafterského programu, ale byly zde i takové, které silně připomínaly Baden-Powellovy skauty.

Učinili tedy s Boycem vzájemnou dohodu. Boyce zajistil pravidelnou měsíční injekci ve výši 1000$ a Y.M.C.A. zaštítítila rozjezd „Boy Scouts of America“ personálně. Stalo se v dubnu 1910.

Vše měla odstartovat velká propagační akce v prostorách Brooklynské YMCA, ohlášená na 5. května 2010. Hlavními protagonisty měli být dva Baden-Powellovi emisaři – pracovníci Y.M.C.A. z Anglie – Charles E. Heald a W. B. Wakefield.

Jenže loď z Anglie měla zpoždění.

Sál byl nabit k prasknutí, a Robinson hledal řešení jak zajistit náhradní program pro shromážděný dav. Sám toho o skautingu zatím moc nevěděl, proto aby zachránil situaci, nažhavil drát a telefonicky požádal Setona, jestli by mu nevytrhnul trn z paty.

Ten vycítil jedinečnou příležitost, jak srovnat nevyřízený účet s Baden-Powellem a oplatit mu jeho podraz. Proto nelenil, hbitě přikvačil a ujal se slova. Byl přesvědčivým řečníkem a pochopitelně představil svou vlastní představu o skautingu. Tím považoval – alespoň pro tuto chvíli – vzájemné účty za vyrovnané.

Akce měla ohromný úspěch a když Angličané konečně dorazili, čekaly na ně hektické dny, kdy při nejrůznějších příležitostech odpovídali na zvědavé dotazy dychtivých posluchačů.

Události měly rychlý spád. Agenda rychle narůstala a postupně se přidávaly i další organizace pracující s mádeží. 1. června 1910 byl v jedné z místností Robinsonovy kanceláře v čísle 124 na East 28th Street v New Yorku zřízen Skautský hlavní stan, a zde se ujal práce nový sekretář James E. West.

14. června 1910 se v budově YMCA setkalo 37 zástupců organizací, aby se po šesti dnech přes dvacet z nich dohodlo, že se stanou součástí B.S.A. Vzniknul Národní komitét, do jehož čela byl zvolen Seton, coby výkonný náčelník.

Pro Setona měla B.S.A. představovat onu požadovanou širokou platformu a woodcrafteři měli být její elitou. Proto narychlo připravil osmé vydání „The Birch Bark Roll“, u kterého změnil jen pár odstavců a titul na „The American Boy Scout - The Official Hand-Book of Woodcraft for the Boy Scouts of America“. A začal horečně pracovat na devátém vydání, které mělo integrovat Baden Powellovo organizační schéma.

První táboření vznikající B.S.A. v Silver Bay u jezera Jiřího – mělo být jeho odpovědí na Robinsonovu skepsi. Akce začala 16. srpna 1910. Přijelo 20 skupin po 7 chlapcích pubertálního věku, vždy v doprovodu plnoletého vůdce, z 20 různých měst. Chlapce měl plně ve své režii Seton – žádný z vůdců se na jejich programu nepodílel. Každá skupina obývala vlastní týpí a jela podle jeho programu. Dospělí vůdci, ubytovaní v nedalekém hotelu, vše s odstupem sledovali a měli své vlastní školení pod vedením W.B. Wakefielda.

Je víc než jasné, že se Setonova koncepce samosprávy musela dostat organizačním modelem, jaký dospělým vůdcům představil Wakefield dostat do střetu.

25. října se ve Washingtonu setkali zástupci zakládajících skupin a vytvořili zde výkonnou vůdčí platformu, která měla 13 členů, ovšem mezi nimi bylo jen 9 zástupců původních organizací, které se přidaly k 21. červnu 1910.

27. října oficiálně vznikla organizace B.S.A a 22. listopadu se Národní komitét usnesl, že jako oficiální datum vzniku B.S.A. bude akceptováno datum založení původní Boyceho organizace – 8.únor 1910 (Robinson uváděl 10. únor 1910).

Protože tábor v Silver Bay byl velice úspěšný, Seton zůstal v čele organizace ale prakticky bez většího vlivu na další dění.

Následující text byl původně napsán jako osmá část série kapitol z historie woodcrafterského hnutí, která vyšla v časopise Woodcraft ?/2018 a některé formulace již neodpovídají současným poznatkům. Proto, v současné době, prochází text aktualizací (Poznamenal Keny, 6. února 2022)

Z předchozí pokračování víte, že v roce 1910 při vzniku B.S.A. nebyla Setonova pozice ani zdaleka tak silná, jak by se mohlo zdát. Od založení prvního woodcrafterského kmene uplynulo 8 let, ale počet kmenů, které od té doby byly založeny by se dal spočítat na prstech jedné ruky.

Seton chtěl, aby kmeny vznikaly spontánně, z iniciativy chlapců, co si měli svoje vůdce volit ze svých řad. Vůdčí jedince s přirozenou autoritou, měla usměrnit delegovaná zodpovědnost. Chlapci si měli sami rozhodovat o tom, co a jak budou dělat. Dospělým byla v jeho organizačním modelu vyhrazena pouze role mentorů. Neuvědomil si, že dospělých, co by měli jeho charisma a pochopení je málo. Jak napsal Edgar M. Robinson, ve své práci Ernest Thompson Seton: an unforgettable personality z r. 1941:

The Boy Scout program does not demand so versatile a leadership, or so unique a type. It is easier to find ten men who can successfully lead in the Scout program that it is to find one man who can measure up to the peculiar demands of the Woodcraft Indian program. Mechanical drawing, with T Square ruler and compass is difficult enough, but the high degree of artistic talent needed to produce an acceptable oil painting is beyond the average man. One finds difficulty in comparing the value of a simplified program that anyone can follow with one that is so difficult that only relatively few can attain it.1 I když se snažil propagovat Woodcrafterské Indiány seč mohl, žádný boom woodcrafterských kmenů se nekonal. Neváhal dokonce podniknout nákladnou propagační akci v Madison Square Garden, o které zanechal svoje svědectví Leonard S. Clark, jeden z jeho prvních woodcrafterů.

[Obrázek: :Madison Square Garden, kde Seton uspořádal (nejspíš pro členy Camp Fire Clubu) propagační akci, na níž prezentoval svoje woodcraftery. Nejspíš se konala v rámci velké akce o které informoval týdeník Harper‘s Weekly 10. dubna 1909. Zdroj: https://www.oldnyc.org]

V parku nechal udělat a napustit jezírko, na kterém se měli jeho chlapci prohánět v kánoích. Jenže čerpadlo nemělo dostatečný výkon k tomu, aby ho napustilo včas. Takže místo spektakulární podívané, co měla divákům navodit iluzi pobytu divočině chodili jeho chlapci se svými rouchy a čelenkami mezi lidmi a vysvětlovali jakým způsobem a za co získali své coupy.

Hledal nejrůznější cesty jak svoji ideu dostat chlapcům pod kůži a jeho úsilí lze pochopit, když si uvědomíme, že tehdy nebyl žádný internet. Časopisů pro mládež bylo poskrovnu a většina chlapců, které chtěl oslovit, se k nim nedostala, protože na ně jednoduše neměla.

Woodcraft se tak dostal k mládeži velice zvolna, prostřednictvím uvědomělých dospělých, schopných rozeznat potenciál Setonovy výchovné metody. A jedním z nich byl Luther Halsey Gulick.

Gulickovi

Luther Halsey Gulick junior se narodil 4. prosince 1865 v Honolulu na Havaji, jako syn lékaře a misionáře Luthera Halseye Gulicka (10.6.1828 – 8.4.1891). A nesl jméno, které zavazovalo2. Své dětství a dospívání prožil v cizině. Z Havaje, kde se narodil se Gulickovi přesunuli do Španělska, pak do Itálie a následně do Japonska. Odtamtud se do USA vrátili roku 1880. Luther mladší byl charismatický typ, který uměl už od dětství stmelovat lidi názorově zcela rozdílné. Byl přímo posedlý organizováním – první spolek založil ve čtrnácti, v japonské Jokohamě. Po návratu do USA začal studovat, aby se stal lékařem – stejně jako otec. Rád sportoval a patřil mezi zanícené stoupence eugeniky – věřil, že kvalitu genofondu lze ovlivnit i životním stylem. Proto se specializoval se na tělesnou hygienu a životosprávu. Byl neuvěřitelně aktivní a činorodý, což sebou neslo i negativní důsledky. Míval časté bolesti hlavy a velké vypětí u něj vedlo několikrát v životě k vynucené pauze, kdy musel být hospitalizován – dnes by nejspíš byl diagnostikován jako maniodepresivní workoholik. V letech 1886–9, působil jako trenér michiganské Y.M.C.A. v Jacksonu a při tom studoval na lékařské fakultě městské univerzity v New Yorku (Medical College of New York University), kde získal r. 1889 doktorát. Byl stále ještě student když se stal v roce 1887 vedoucím tělovýchovného oddělení pro mládež ve Springfieldu – v této funkci působil až do r. 19033. Zřejmě se ale již cítil dostatečně zajištěný, protože se v témže roce, oženil s Charlottou Emílii Vetter (12.12.1865 – 28.6.1928) z níž se stala jeho oddaná životní družka, která mu během následujících 13 let porodila šest dětí. Kromě tohoto hlavního zaměstnání zastával i funkci mezinárodního sekretáře YMCA pro tělovýchovu a v letech 1892–3 byl krátce také sekretářem Americké asociace pro rozvoj tělovýchovy. Ovšem nejvíc hektická pro něj byla jednoznačně první dekáda 20. století. V letech 1900–3 působil také jako ředitel Pratt Institute High School. A roku 1903 byl jmenován prvním ředitelem tělesné výchovy pro 36 veřejných škol v New York City. Díky této pozici prosadil Gulick na školách řadu inovací. Sportovní aktivity městské mládeže kypř. podpořil i tím, že uvedl do života veřejnou školní atletickou ligu pro chlapce, která nebyla financována z městské pokladny, ale z darů bohatých občanů. Gulick předsedal i Komitétu pro výuku tělovýchovy během výstavy v St. Louis r. 1904 a v témže roce rozjel i činnost Public School Physicial Education Society. O rok později (1905) založil v New Yorku Akademii Tělesné výchovy (Academy of Physical Education). Byl také členem Amerického olympijského výboru. Podílel se na přípravě olympijských her v Aténách roku 1906 i těch, co se konaly o dva roky později v Londýně (1908). [Obrázek: :Luther Halsey Gulick jr. Zdroj: wikimedia.org] Byl to především Luther Halsey Gulick jr., kdo pomohl na svět B.S.A., tím že zajistil finanční prostředky a později také přemluvil Jamese E. Westa, aby od ledna 1911 nastoupil do funkce výkonného náčelníka. Se Setonem se Gulickovi seznámili pravděpodobně prostřednictvím Edgara M. Robinsona, který byl Gulickovým podřízeným, v roce 1905. Jak později napsala Charlotta – Setonovy poznali, když jejich nejmladší syn John dosáhl 5 let. V té době již Gulickovi po dvacet let, rok co rok trávili prázdniny s dětmi a rodinami svých přátel vodáckým tábořením. Na vodu začali jezdit záhy po svatbě. V tábořením viděl Luther skvělý způsob, jak si upevnit zdraví a zároveň ty nejlepší podmínky pro zdárný vývoj ratolestí. Zpočátku si Gulickovi najímali sezónní pracovníky, aby jim během táboření pomáhali s dětmi, ale jakmile začaly být nejstarší děti samostané, začali si vše zajišťovat sami. Postupem času se k nim přidaly i další rodiny jejich příbuzných a přátel. Změnu přineslo až seznámení se Setonem. V roce 1905 založil Lutherův bratr Edward Leeds Gulick se svou ženou Harriet stálý letní tábor pro dívky s názvem Aloha u jezera Morey – zřejmě jako dívčí alternativu k již existujícímu táboru pro chlapce Moosilauke. I Luther se Charlottou byli rozhodnuti, že založí dívčí tábor se stálou základnou, která by oproti vodáckému putování nabízela co do programové náplně širší možnosti. Ale prozatím svůj záměr odložili, protože Luthera čekal roční pracovní pobyt v Evropě, spojený s přípravou olympiády. Z Anglie se vrátili v srpnu r. 1908 a koupili pozemek na břehu jezera nedaleko městečka South Casco. V úzkém rodinném kruhu tam strávili krásné babí léto, které si obzvláště užívala jejich sedmnáctiletá Charlotta. Nadšená woodcraftem si vlastnoručně vybudovala domek v koruně stromu, kde přespávala. A nikoho ani ve snu nenapadlo, že její život záhy zkrátí zákeřná nemoc. V zimě, počátkem roku 1909 onemocněla, když už byly přípravy na letní táboření v plném proudu. Z toho, co na počátku vypadalo jako obyčejná horečka, se vyklubala zákeřná streptokoková nákaza, kterou by dnes bylo možné léčit pomocí antibiotik. Jenže k objevu penicilinu došlo až o 19 let později (1928), takže 20. února 1909 zemřela. Smutná událost zasáhla všechny tak, že uvažovali o tom, že plánované táboření zruší. Ale nakonec přeci jen v létě 1909 vyjeli. [Obrázek: :Charlotta Vetter Gulick Zdroj: wikimedia.org] Kromě Charlotty matky a osmiletého Johna se tábora účastnily tři dcery: Luisa (20), Frances (18), Kitty (14), jejich tři kamarádky a děvče, které Charlotta přibrala na poslední chvíli na základě Lutherovy přímluvy – jako jedinou účastnici, které ozdravný pobyt zaplatili rodiče. Během tábora je navštívili manželé Setonovi a nakonec se vydařil do té míry, že se podařilo zimní rodinnou tragédii překonat. Styl jejich tábora4 se díky Setonovu vlivu zaměřil na indiánskou tématiku. Ovšem indiánsky znějící jméno tábořiště „WoHeLo“ – je ve skutečnosti zkratkou anglických slov „Práce, zdraví a láska“ (Work, Health and Love). Jen o míli dál byl další dívčí tábor, který vedla paní Mary Schenk Woolmanová, profesorka Household Arts na Kolumbijské univerzitě a zakladatelka Dívčí obchodní školy na Manhattanu. V sousedním státě Vermontu, nedaleko Thetfordu vedla druhým rokem experimentální dívčí tábor Hanoum paní Farnsworthová, která byla s Gulickovými spřízněna skrze manželovu sestru. Sestra Charlese Farnswortha, profesora Kolumbijské univerzity totiž byla manželkou bratra Luthera Gulicka – Edwarda. Ti vedli, jak už bylo zmíněno, tábor s názvem Aloha, nedaleko Fairlee. Následující rok 1910 byl pro Luthera Gulicka velmi hektický, protože věnoval ohromné úsilí tomu, aby uvedl v život skautskou organizaci pro americké chlapce. A pro následující rok 1911 plánoval založení podobné organizace pro dívky.

Woodcrafteři – skautská elita

Gulickovi bylo jasné, že Setonův organizační model není použitelný pro masovou organizaci, jakou měli být Boy Scouts of America. Baden-Powell dokázal během 4 let zorganizovat v Anglii tisíce chlapců, jeho organizační model byl tedy z praktického hlediska výrazně efektivnější než Setonův. O skauting měly zájem tisíce chlapců, ale nebylo dost vyškolených vůdců. Baden-Powell vyřešil tento problém tím, že v čele skautských družin neměli být jedinci s přirozenou autoritou z řad chlapů, ale autority z řad dospělých. Vedení skautských skupin se tak ujaly místní veřejně činné osoby, pastoři, vysloužilí armádní důstojníci, učitelé, & etc. Představy těchto lidí o činnosti skautské družiny pochopitelně byly na hony vzdáleny od Setonových představ. Zatím co woodcrafterský organizační model posiloval přirozenou autoritu silných jedinců, a ostatní chlapce motivoval k tomu aby se jim vyrovnali, působil Baden-Powellův systém přesně opačně. Baden-Powellův skauting vyžaduje aby se mládež podřídila autoritě dospělého vůdce – pro samostatně uvažující jedince v něm není místo. Přinejmenším do té doby, než sami dospějí. Ostatně, ani Seton nepředpokládal, že by všichni skauti jeli podle jeho výchovného programu. Proto roku 1910 vydal v nakladatelství Doubleday, Page & Company hned dvě, navzájem ovšem zcela odlišné, verze Svitku. Ta první, i když měla na titulním listu uvedeno "The American Boy Scout - The Official Hand-Book of Woodcraft for the Boy Scouts of America", byla obsahově víceméně shodná s obsahem předchozích knižních vydání The Birch Bark Roll5. Seton tak zřejmě změnou názvu zareagoval na čerstvě probuzený zájem o skauting a využil situace k tomu, aby tak posílil svou vlastní vizi podoby amerického skautingu. Podle jeho představ měli být woodcrafteři – na které byly kladeny vyšší nároky než na ostatní skupiny – v rámci všeobjímající skautské organizace elitou6. Pro „obyčejné“ skauty zkombinoval obsah původního Svitku s obsahem Baden-Powellovy knihy „Scouting for Boys“ a vydal pod názvem: „BOY SCOUTS of AMERICA A HANDBOOK OF Woodcraft, Scouting, and Life-craft“7. Svoje organizační schéma v této publikaci nahradil organizačním schématem Baden-Powellovým a praktická část, která se u předchozích vydání Svitku věnovala výhradně indiánskému svérázu, zde byla rozšířena o další obory skautské činnosti. Seton zde uvedl i přehled činů, ovšem nikde není uvedeno, jakým způsobem se pocty přiznávají ani jaký mají smysl. A také zde není ani zmínka o titulech, což nasvědčuje tomu, že toto 9. vydání bylo spíchnuté horkou jehlou. Nicméně víme, proč Seton tolik spěchal. V létě se 1910 se konalo táboření v Silver Bay. De fakto šlo o první lesní školu – čotokvu, chcete-li a pro tyto skupiny budoucích skautských vůdců bylo nutné napsat manuál, podle kterého pak mohli dál pracovat. Ostatně za svůj počin byl Seton oceněn – mimo jiné i tím, že by zvolen náčelníkem. [Obrázek: :Seton se svými chlapci během letního táboření v Silver Bay. ] [Obrázek: :S těmito šesti woodcraftery na další známé fotografii. I tu, stejně jako ty ostatní, nejspíš pořídil J. S. Wooley – fotograf, který působil v Silver Bay]

American Boy Scouts

Boy Scouts of America ovšem nebyla jediná skautská organizace, která vznikla r. 1910 v USA. O měsíc dřív, v květnu 1910 oficiálně vznikla organizace American Boy Scouts, jejíž vznik zasponzoroval William Randolph Hearst8, mediální magnát a Boyceho konkurent, kterého lze považovat za duchovního otce bulvární žurnalistiky. V jejím čele stanul generál William H. Oakes, který o skautingu zcela jinou představu než Seton. Zatím co na akcích B.S.A. neměly žádné střelné zbraně – s výjimkou luků a šípů – do dělat, u A.B.S. tomu bylo právě naopak. Hearst byl toho názoru, že každý skaut by měl umět zacházet se zbraní. Z toho důvodu se také A.B.S. odmítla připojit k B.S.A. To ovšem, v rámci B.S.A., posilovalo pozice stoupenců Setonova woodcraftersky zaměřeného skautingu, protože A.B.S. absorbovala zrovna ten typ skautů o jaké Seton nestál. Jenže vedení A.B.S. si udělalo ze svého mecenáše dojnou krávu. Když zakladatel organizace W. R. Hearst zjistil v prosinci 1910, že vedení A.B.S. utratilo 40% financí bez jeho vědomí, z A.B.S. vystoupil a podal na celou organizaci žalobu. Také u B.S.A. došlo počátkem roku 1911 ke klíčové personální změně. [Obrázek: :Táboření v Silver bay se účastnil i tehdejší sekretář B.S.A. John M. Alexander (po Setonově levici), který tam získal od Setona indiánské jméno „Kinji-Gissis“ (Jasná tvář) . Po Setonově pravici sedí Preston G. Orwig. Ten rovněž získal indiánské jméno – „Wadjepi“ (Čipera). Fotografie, které získal Kihm Winship a publikoval na svém blogu https://kihm4.wordpress.com pocházejí z jeho pozůstalosti.] Seton byl sice formálním náčelníkem B.S.A., ale nevděčnou pozici výkonného náčelníka, který měl na starosti veškerou úředničinu, zastával bezprostředně po založení B.S.A. jeho přítel z Y.M.C.A. Edgar M. Robinson. Ten však nápor spojený s registrací nových skautských skupin a členů od samého počátku nestíhal. Byl spíš praktik než úředník – podobně jako Seton. A tak bylo nutné od května 1910 přibrat na výpomoc, jako výkoného tajemníka, Johna M. Alexandera. Ovšem i v jeho případě šlo pouze o dočasnou výpomoc, než se najde na pozici výkonného náčelníka někdo jiný. Prezident B.S.A. Colin H. Livingstone se mezitím ptal svých známých, jestli někdo o někom takovém neví. Ernest Bicknell, který byl pracovníkem Amerického Červeného kříže, na toto místo doporučil Lutheru Gulickovi, (který byl v rámci Y.M.C.A.) Robinsonovým nadřízeným – Jamese E. Westa. [Obrázek: :Jak vidno, na táboře v Silver Bay se objevil i James E. West – nejtlustší muž na fotografii. Po jeho levici by měl být John M. Alexander. Kihm Winship tuto fotografii dostal od Sarah Forbes Orwig, pravnučky Prestona Orwiga a publikoval na svém blogu https://kihm4.wordpress.com] Tomu se nechtělo vyměnit finančně dobře zajištěnou pozici generálního tajemníka Y.M.C.A. za nejistou existenci výkonného náčelníka nedávno založené B.S.A., která byla prozatím bez vlastních zdrojů finančních prostředků. Ale Gulick se postaral, aby jeho místo finančně zaštítila nadace Russela Sage9. Takže se West nakonec nechal ukecat, aby to vzal alespoň na půl roku, s tím, že se pak uvidí. Nastoupil k 1. lednu 1911 a nakonec se novém místě uhnízdil na dlouhých 32 let. Jak se ukázalo, James E. West byl opravdu schopný, ale především ctižádostivý úředník, kterému byl mnohem bližší princip vojenské subordinace, než anarchismus Woodcrafterských Indiánů. Odklon BSA od Setonova pojetí skautingu Během Westova úřadování začali mezi vůdci B.S.A, převažovat stoupenci Baden-Powellova autoritativního způsob vedení mládeže. Jejich počet se zvýšil po incidentu10 z 23. března 1912, kdy dvanáctiletý člen A.B.S. Maitland Jarvis na ulici zastřelil devítiletého Henry Luckhardta11. West obratem nechal uveřejnit zprávu, ve smyslu „to by se u členů B.S.A. nestalo“. Popularita A.B.S. ve společnosti definitivně upadla a během dvacátých let tato organizace definitivně zanikla. S přílivem bývalých členů A.B.S. definitivně převážil počet vůdců preferujících Baden-Powellův polovojenský organizační model a Seton prakticky ztratil veškerý vliv. V roce 1911 vyšla skautská příručka „BOY SCOUTS HANDBOOK The First Edition“1213 opět pod jeho jménem, ale z původního Svitku v ní nezbylo už téměř nic. Je tedy otázkou, zda-li vůbec Seton toto vydání ještě považoval za další vydání Svitku. Každopádně mu došlo, že udělal velkou chybu, když spojil svůj osud s B.S.A. Formálně byl sice stále náčelníkem, ale neměl absolutně žádný vliv, na to jakým způsobem se pracovalo s mládeží ve skautských družinách. Jako náčelník B.S.A., který hodlal uspokojit potřeby všech amerických skautů bez rozdílu, sice začal psát pravidelnou rubriku14 pro skauty – původně do časopisu American Boy a pak do magazínu Boy’s Life15, který B.S.A. odkoupila roku 1912 – ale jeho představa, že woodcrafteři budou patřit mezi skautskou elitu vzala brzy za své. Vadil mu organizační systém, vycházející z vojenského organizačního modelu: dospělý vůdce, následovaný poslušnými vojíny… ehm… skauty. Ale zároveň odmítal přijmout fakt, že jeho organizační model má vážné slabiny. Žárlil na Baden-Powellův úspěch – a tahle žárlivost byla nejspíš také příčinou jeho rostoucí nevraživosti vůči B.-P.

BSA

Post náčelníka BSA oficiálně zastával do roku 1915, kdy se ho – základě dodatku, podle kterého mohl být členem Boy Scouts of America pouze občan USA – výkonnému náčelníku BSA Jamesi E. Westovi konečně podařilo zbavit. Seton totiž až do konce 30.tých let nebyl občanem USA, ale Velké Británie. V pozadí celé záležitosti byly kromě osobních sporů především ideové rozpory, kdy Seton prosazoval především svůj pohled na skauting, přesto že jeho oponenti chtěli skauting baden-powellovský. Později svou zkušenost se skautským hnutím shrnul: „Mým záměrem bylo dělat z nich (skautů) muže, Baden-Powellovým – vojáky“.

Založení WLA

14 let po vzniku prvního woodcrafterského kmene Woodcraft Indians, roku 1916, byla založena The Woodcraft League of America.

Potopení RMS Lusitania 7. května 1915

Při potopení RMS Lusitania německou ponorkou zahynulo 128 američanů. Mezi nimi i lidé, které Seton osobně znal. Nepochybně to u Setona, který byl od samého počátku války pro to aby se do války zapojily aktivně také USA, jen posílilo jeho snahu podpořit válečné úsilí spojenců.

Prakticky všichni dospívající woodcrafteři se nechali zapsat do armády. A někteří z nich také zahynuli. Ať již v boji, nebo při výcviku.

Zapojily se i ženy. Seton, kterého odmítli vzít do armády z důvodu věku (bylo mu již 55 let), se zapojil alespoň na domácí frontě. Tím, že povzbuzoval mládež aby přispěla k nezávislosti USA na dovozu brambor.

Odcizení a nový vztah

Rozvedli se po dlouholetém odloučení během 30. let) měl dceru Anyu, později známou spisovatelku historických románů.

S druhou ženou, Julií Buttreeovou, adoptovali dceru Dee.

V roce 1936 navštívil s Julií v rámci mezinárodního turné i Československo.

Odchod do Santa Fé 1931

Setonovu averzi vůči skautingu a jeho protagonistům později do značné míry ztlumila jeho druhá žena Julia Moss Buttree-Seton, která po jeho skonu věnovala prakticky celou Setonovu pozůstalost do péče BSA.

Mezi českými skauty je pravděpodobně známější než jinde na světě, neboť v době, kdy se konsolidoval český skauting, ho „objevil“ středoškolský profesor Miloš Seifert - Woowotanna, který propagaci woodcrafterského hnutí zasvětil celý svůj život. Snad právě proto je v bývalém Československu oproti světovému skautingu dodnes kladen velký důraz na výchovu spojenou s pobytem v přírodě.

Setonovy plavby přes oceán

Zdrojem následujících informací jsou seznamy cestujících, připlouvajících do USA

Pravděpodobný interval pobytu	Záznam ze seznamu cestujících	Spolucestující	Poznámka
červenec 1866	Na S.S. St. Patrick, který vyplul 19.6.1866 z Glasgow, připlul 8.7.1866 do Quebecu	S otcem, šesti bratry a sestřenicí Mary Ann "Polly" Buirfield	Imigrace do Kanady
červen 1879 – říjen 1881	Na lodi Algerian 12.6.1879 z Toronta do Montrealu, a pak dál na lodi Samaritan, která připlula 23.6.1879 do Liverpoolu. Zpět vyplul z Londýna na lodi Erl King, která doplula do Montrealu 26.10.1881		Setonův návrat ze studií v Londýně
? 1884 – únor 1885	Na S.S. Catalonia, která vyplula z Liverpoolu, připlul 15.2.1885 do Bostonu		V červnu 1884 byl Seton ještě na farmě De Winton v Kanadě
červen 1890 – květen 1892	Do Londýna připlul 11.6.1890 a přes kanál La Manche se přeplavil 23.8.1890. Vracel se na lodi Etruria, která vyplula z Liverpool & Queenstown, připlula 16.5.1892 do New Yorku	s Virginií Fitz-Randolph	Setonův návrat z Pařížských studií
červen 1894 – březen 1896	V červnu 1894 na lodi Spaarndam do Evropy, zpět na lodi Saint Paul, která vyplula ze Southamptonu, a do New Yorku připlula 6.4.1896	s Grace Gallatin	Na palubě lodi Spaarndam, se Seton seznámil s Grace, které 5. června 1894 vystavili v New Yorku pas. Při společném návratu byla Grace na 1 listu seznamu cestujících a Seton na 3.
říjen 1904 – prosinec 1904	Na S.S. Cedric, který vyplul 21.12.1904 z Liverpoolu, připlul 1.1.1905 do New Yorku
? – duben 1905	Na S.S.Celtic, která vyplula z Liverpoolu, připlul 15.4.1905 do New Yorku		Během tohoto pobytu zřejmě došlo k Setonově dohodě s anglickým magazínem The Windsor magazine, kde od září 1905 začala vycházet stejná série článků, jakou publikoval v roce 1902. Seton tím chtěl nepochybně připravit půdu pro přednáškové turné v následujícím roce. Během tohoto pobytu za oceánem navštívili s Grace Norsko, o čemž se zmínil magazín The Critic, vol. 48, April 1906 na straně 303, zdroj➚
říjen 1906 – prosinec 1906	Na S.S. Kaiser Wilhelm II. která vyplula 15.12.1906, připlul 22.12.1906 do New Yorku	s Grace	Hned zkraje tohoto turné se poprvé sešel s Baden.Powellem, který od něj v červenci 1906 obdržel The Birch-Bark Roll. V té době už měl B-P hotovou aktualizovanou vlastní příručky, kterou při této příležitosti dal Setonovi, aby mu ji posoudil.
? – březen 1908	Na S.S. Saint Paul, která vyplula 28.3.1908 ze Southamptonu připlul 6.4.1908 do New Yorku
? – duben 1909	Na S.S. Kronprinz Wilhelm, která vyplula 27.4.1909 z Brém, připlul 4.5.1909 do New Yorku	s Grace
únor 1911 – březen 1911	Z New Yorku vyplul 21.1.1911 z New Yorku a do Southamptonu připlul 22.2.1911 se zastávkou v Edinburghu. Zpět vyplul na lodi S.S. Mauretania, která vyplula 25.3.1911 z Liverpoolu, a do New Yorku dorazil 31.3.1911
únor 1912 – duben 1912	Z New Yorku vyplul 13.2.1912 z New Yorku na lodi Kronprinz Wilhelm a do Plymouthu připlul 19.2.1912 Zpět se vraceli oba manželé spolu. Vypluli 13.4.1912 z Liverpoolu na lodi Mauretania, do New Yorku připluli 19.4.1912	s Grace	Grace vyplula z New Yorku 3.2.1912 na lodi Laconia do Egypta.
únor 1913 – květen 1913	11.2.1913 se nalodili na loď Mauretania a 20.2.1913 přistáli v Londýně. Na S.S. Kronprinzessin Cecilie, která vyplula 28.5.1913 ze Southamptonu, která připlula 3.6.1913 do New Yorku	s Grace i Ann	V únoru se Seton ještě účastnil ornitologického kongresu ve Washingtonu. Cestu podnikla celá rodina. Spolu s Grace a malou Ann Seton vyrazili 21.3.1913 z Paříže vlakem do Španělska. Zpět do Paříže přijeli 4.4.1913. Do USA se údajně celá rodina se vrátila dřív, než bylo původně v plánu..
? – březen 1915	Na S.S. St. Louis, která vypula 3.4.1915 z Liverpoolu, připlul 11.4.1915 do New Yorku		Byla to pro následujících 10 let poslední Setona cesta do Evropy
? – únor 1925	Na S.S. Olympic, která vyplula 25.2.1925 ze Southamptonu, připlul 4.3.1925 do New Yorku	s Grace	Byla to jejich první a zároveň poslední společná cesta do Evropy po 1. světové válce
– březen 1936	Na S.S. Berengaria, která vyplula 11.3.1936 ze Southamptonu, připlul 17.3.1936 do New Yorku	s Julií	Seton se 23.1.1935, den po rozvodu, oženil s Julií Moss Butree (ta se rozvedla již 26.7.1934), takže šlo pravděpodobně o svatební cestu.
říjen 1936 – leden 1937	Směrem do Evropy vyplul Seton s Julií 21.10.1936 z New Yorku na lodi Queen Mary, která 21.10.1936 přistála v Southamptonu. Na zpáteční cestu vypluli na lodi Aquitania 6.1.1937 ze Southamptonu. Do New Yorku připluli 13.1.1937	s Julií	Při této cestě navštívili manželé Československo a Německo. Původně měli lístky na parník, co vyplouval o týden dřív.

Dílo

• Mammals Of Manitoba (1886)
• Birds Of Manitoba, Foster (1891)
• How to Catch Wolves, Oneida Community (1894)
• Studies in the Art Anatomy of Animals, Macmillan (1896)
• Wild Animals I Have Known, Scribners (1898), česky vyšlo jako Divoké děti lesů.
• The Trail of The Sandhill Stag, Scribners (1899)
• Lobo, Rag, and Vixen, Scribners (1899)
• The Wild Animal Play For Children (Musical), Doubleday & Curtis (1900)
• The Biography of A Grizzly, Century (1900)
• Lobo, král údolí Currumpaw (1900)
• Ragylug (1900)
• American Printing House For The Blind, Wild Animals I have Known (NY point system) (1900)
• Pennsylvania Institution for the Blind Four Books In Braille: Lobo, Redruff, Raggylug, Vixen (1900)
• Lives of the Hunted, Scribners (1901), česky jako Děti pustin.
• Twelve Pictures of Wild Animals (no text) Scribners (1901)
• Krag and Johnny Bear, Scribners (1902)
• How to Play Indian (1903)
• Two Little Savages, Doubleday (1903), česky vyšlo jako Dva divoši
• How to Make A Real Indian Teepee, Curtis (1903)
• How Boys Can Form A Band of Indians, Curtis (1903)
• The Red Book (1904)
• Monarch, The Big Bear of Tallac, Scribners (1904)
• Woodmyth and Fable, Century (1905)
• Animal Heroes, Scribners (1905), česky jako Zvířata hrdinové.
• The Birchbark Roll of the Woodcraft Indians (1906)
• The Natural History of the Ten Commandments, Scribners (1907)
• Fauna of Manitoba, British Assoc. Handbook (1909)
• Biography of A Silver Fox, Century (1909)
• Life Histories of Northern Animals (2 Volumes), Scribners (1909), česky jako Ze života severních zvířat.
• BSA: A Handbook of Woodcraft, Scouting, and Life-craft, Including General Sir Baden-Powell's Scouting for Boys. Doubleday and Page for the Boy Scouts of America (1910)
• The Forester's Manual, Doubleday (1910)
• The Arctic Prairies, Scribners (1911)
• Rolf In The Woods, Doubleday (Dedicated to the Boy Scouts of America). Note: Full text is available on-line, thanks to Ted Soldan and the holders of the copyright. (1911), česky jako Rolf zálesák
• The Book of Woodcraft and Indian Lore (1912), česky jako Kniha lesní moudrosti
• The Red Lodge, private printing of 100 copies (1912)
• Wild Animals At Home, Doubleday (1913), česky jako Děti divočiny doma.
• The Slum Cat, Constable (London) (1915)
• Legend of the White Reindeer, Constable (London) (1915)
• The Manual of the Woodcraft Indians (1915)
• Wild Animal Ways, Doubleday (1916), česky jako Děti divočiny
• Woodcraft Manual for Girls (1916)
• The Preacher of Cedar Mountain, Doubleday (1917), česky jako Úsvit na Cedrové hoře nebo Kazatel z Cedrové hory.
• Woodcraft Manual for Boys; the Sixteenth Birch Bark Roll by Ernest Thompson Seton. Published for the Woodcraft League of America, Garden City, N.Y., Doubleday, Page & Company, 1917. 441 pp., illus. and music. (1917)
• The Woodcraft Manual for Boys; the Seventeenth Birch Bark Roll by Ernest Thompson Seton. Published for the Woodcraft League of America, Inc. Garden City, New York Doubleday, Page & Company, 441 pp. Illus. and music. (1918)
• The Woodcraft Manual for Girls; the Eighteenth Birch Bark Roll, Published for the Woodcraft League of America, Inc. Garden City, New York, Doubleday, Page & Company, 424 pp. Illus. and music. (1918)
• Sign Talk of the Indians, Doubleday (1918)
• The Laws and Honors of the Little Lodge of Woodcraft., 8 vo. Published at Cheyenne, Wyo. August. 4th edition. (1919)
• The Brownie Wigwam; The Rules of the Brownies. Fun outdoors for boys and girls under 11 years of age. Woodcraft League of America, N. Y. 8 vo., 7 pp. 5th edition, the first being part of the Birch Bark Roll for 1906 (1921)
• The Buffalo Wind (1921)
• Woodland Tales (1921)
• The Book of Woodcraft (1921)
• The Book of Woodcraft and Indian Lore Doubleday, Page & Co., 590 pp. More than 500 drawings by the author; 3rd edition of the 1912 issue, enlarged by the inclusion of „The Foresters Manual.“ (1922)
• Bannertail: The Story of A Gray Squirrel, Scribners (1922)
• Manual of the Brownies; Manual of the Brownies, the Little Lodge of the Woodcraft League of America. 6th edition. A pamphlet of 10 pp. Oct., New York. (1922)
• The Ten Commandments in the Animal World, Doubleday (1923)
• Animals, The Nature Library, Doubleday (Color Plates) (1926)
• Lobo, Rag, and Vixen (The Scribner Series of School Reading), Scribners, 147 pp. (1927)
• Old Silver Grizzle, Hodder (London) (ca 1927)
• Raggylug and Other Stories, Hodder (London) (ca 1927)
• Chink and Other Stories, Hodder (London) (ca 1927)
• Foam The Razorback, Hodder (London) (ca 1927)
• Johnny Bear and Other Stories, Hodder (London) (ca 1927)
• Lobo and Other Stories, Hodder (London) (ca 1927)
• Animals Worth Knowing, (As Above), The Little Nature Library, Doubleday (No Color Plates) (1928)
• Lives of Game Animals (4 Volumes), Doubleday 1925–1928
• Blazes on The Trail, Little Peegno Press (3 Pamphlets): Life Craft or Woodcraft; Rise of the Woodcraft Indians; Spartans of the West (1928)
• Krag, The Kootenay Ram and Other Stories, University of London Press (1929)
• Billy the Dog That Made Good, Hodder (London) (1930)
• Cute Coyote and Other Stories, Hodder (London) (1930)
• Lobo, Bingo, The Pacing Mustang (1930)
• Famous Animal Stories (1932)
• Animals Worth Knowing (1934)
• Johnny Bear, Lobo and Other Stories, (Modern Standard Authors) Scribners (1935)
• The Gospel of the Redman, with Julia Seton, Doubleday (1936), česky jako Poselství rudého muže.
• Biography of An Arctic Fox, Appleton-Century (1937)
• Great Historic Animals, Scribners (1937)
• Mainly About Wolves (Same as above), Methuen (London) (1937)
• Pictographs of the Old Southwest, with other authors, Cedar Rapids (1937)
• Buffalo Wind, Private printing of 200 (1938)
• Trail and Camp-Fire Stories (1940)
• Trail of an Artist-Naturalist: The Autobiography of Ernest Thompson Seton, Scribners (1940), česky jako Cesta životem a přírodou.
• Santanna, The Hero Dog of France, Limited printing of 500 copies with 300 autographed, Phoenix Press (1945)
• The Best of Ernest Thompson Seton (1949)
• Ernest Thompson Seton's America; Selections of the writings of the artist-naturalist. New York: Devin-Adair Co. 413 pages Edited with an intro by Farida A. Wiley (1954)
• Animal Tracks and Hunter Signs (1958)
• The Gospel of the Redman; with Julia M. Seton, Santa Fe NM; Seton Village (1958)
• The Worlds of Ernest Thompson Seton. (Edited, with introduction and commentary, by John G. Samson). New York: Knopf. 204 pp. (1976)

Filmové adaptace:

• Ingomar, the Barbarian (1908), americký němý film podle Setonovy povídky, režie D. W. Griffith.
• Chico, the Misunderstood Coyote (1961), americký televizní film podle povídky, režie Walter Perkins.
• The Legend of Lobo (1962), americký film podle autorovy povídky, režie James Algar a Jack Couffer.
• King of the Grizzlies (1970), americký film podle autorovy knihy ''The Biography of a Grizzly, režie Ron Kelly.
• King of the Grizzlies (1973), dvoudílný americký televizní film podle autorovy knihy ''The Biography of a Grizzly, režie Ron Kelly.
• Домино (1973, Domino), ruský sovětský film podle stejnojmenné autorovy knihy, režie Igor Negresku.
• Чинк (1992, Chink), ruský animovaný film podle autorovy povídky, režie Leonid Kajukov.

Česká vydání Do roku 1948

• Bingo; Lobo; Matka liška, povídky o zvířatech, František Topič, Praha 1909, přeložil J. F. Khun, znovu 1921 a Jan Otto, Praha 1930.
• Ptačí příběhy, František Topič, Praha 1910, přeložil J. F. Khun, znovu 1920 a 1926.
• Beran Rek; Medvěd Šeda, životopisy zvířat, František Topič, Praha 1911, přeložil J. F. Khun.
• Příběhy zvířat volně žijících, Karel Svoboda, Bystřice pod Hostýnem 1914, přeložil Otakar Záhorský.
• Povídky o zvířatech, František Topič, Praha 1915–1916, tři svazky, přeložil J. F. Khun, znovu 1919–1922.)
• Duch lesů, Federace čsl. skautů, Praha 1922, přeložil Miloš Seifert.
• Indián, Bedřich Kočí, Praha 1923, přeložil Miloš Seifert.
• Děti divočiny, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1923, přeložil Bohumil Zdeněk Nekovařík, znovu 1925 a 1927 a Jan Otto, Praha 1929.
• Úsvit na Cedrové hoře, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1924, přeložil Bohumil Zdeněk Nekovařík, znoovu 1925 a Jan Otto, Praha 1928.
• Medvěd Monarcha, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1924, přeložil Bohumil Zdeněk Nekovařík, znovu 1925 a 1927 a Jan Otto, Praha 1928 a 1929.
• Domino, románek stříbrné lišky, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1924, přeložil Bohumil Zdeněk Nekovařík, znovu 1925 a 1927 a Jan Otto, Praha 1929.
• Děti divočiny doma, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1924, přeložil Bohumil Zdeněk Nekovařík, znovu 1927 a 1928 a Jan Otto, Praha 1929.
• Arktickou prérií, canoí 2000 mil za stády Karibů, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1924, znovu Jan Otto, Praha 1934.
• Zvířata hrdinové, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1925, přeložil Bohumil Zdeněk Nekovařík a Pavla Moudrá, znovu Jan Otto, Praha 1929.
• Wahb, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1925, přeložil Bohumil Zdeněk Nekovařík, znovu Jan Otto, Praha 1929.
• Za sandhillským jelenem, Bedřich Kočí, Praha 1925, přeložil Miloš Seifert, znovu Jan Otto, Praha 1929.
• Z lesní říše, Melantrich, Praha 1925, přeložil Miloš Seifert.
• Rolf zálesák, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1925, přeložil Bohumil Zdeněk Nekovařík, znovu Jan Otto, Praha 1927 a 1928 a Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1937.
• O veveřici, románek šedé veverky, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1925, přeložil Bohumil Zdeněk Nekovařík, znovu 1927 a Jan Otto, Praha 1929.
• Dvanáct tajemství lesa, Bedřich Kočí, Praha 1925, přeložil Miloš Seifert.
• Dva divoši, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1925, přeložil Bohumil Zdeněk Nekovařík, znovu 1927 a 1928 a Jan Otto, Praha 1929.
• Děti pustin, Bohumil Zdeněk Nekovařík, Praha 1926, přeložil Bohumil Zdeněk Nekovařík.
• Ze života severních zvířat, biologické črty, pět svazků, Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1937–1938, přeložil Miloš Seifert.
• Katug, dítě sněhu, povídka o bílé lišce, Václav Petr, Praha 1940 přeložil Miloš Seifert.
• Stopami černého vlka, Státní nakladatelství, Praha 1945 přeložil Miloš Seifert, znovu 1946.

Po roce 1948

• Dva divoši, SNDK, Praha 1957, přeložili Libuše Bubeníková a Jiří Valja, znovu 1962 a Albatros, Praha 1971, 1976, 1983 a 1990.
• Moji známí z divočiny, SNDK, Praha 1961, vybral a přeložil Jiří Šeda, znovu 1968 a Albatros, Praha 1984.
• Stopy v divočině, Olympia, Praha 1968, přeložil Miloš Zapletal, obsahuje povídky Medvěd Monarcha a Domino, znovu 1991.
• Divoké děti lesů, Mladá fronta, Praha 1968, přeložila Eva Korelusová.
• Z lesního království, Olympia, Praha 1969, přeložil Miloš Zapletal.
• Rolf zálesák, Mladá fronta, Praha 1969, přeložil Křišťan Bém, znovu 1973 a 1984 a Leprez, Praha 1997.
• Kniha lesní moudrosti, Olympia, Praha 1970, přeložil Miloš Zapletal, znovu 1991.
• Povídky od táborového ohně, Olympia, Praha 1972, přeložil Miloš Zapletal.
• Král vlků, Olympia, Praha 1974, přeložil Miloš Zapletal, znovu Leprez, Praha 1999.
• Cesta životem a přírodou, Orbis, Praha 1977, přeložil Miloslav Vavrda.
• Poselství rudého muže, Chvojkovo nakladatelství, Praha 1997, přeložil Martin Kupka.
• Zvířata hrdinové, Leprez, Praha 1998, přeložil Miloš Zapletal.
• Blesk, povídky z divočiny, Leprez, Praha 1998, přeložil Miloš Zapletal.
• Stříbrný lišák, Trinitas, Svitavy 1999, přeložila Barbora Chrudinová.
• Děti divočiny, Leprez, Praha 1999, přeložil Miloš Zapletal.
• Přátelé divočiny, Leprez, Praha 2000, přeložil Miloš Zapletal.
• Kazatel z Cedrové hory, Leprez, Praha 2000, přeložil Miloš Zapletal.
• Rolf zálesák, Leprez, Praha 2001, přeložili Křišťan Bém a Miloš Zapletal, první úplné české vydání.
• Arktická prérie, 3200 kilometrů na kánoi za stády sobů, Leprez, Praha 2001, přeložil Miloš Zapletal.
• Děti divočiny doma, Leprez, Praha 2002, přeložil Miloš Zapletal.
• Svitek březové kůry, kniha lesní moudrosti II., Leprez, Praha 2004, přeložil Miloš Zapletal.
• Dva divoši, Computer Press, Brno 2005, přeložila Dana Krejčová.
• Stoupání na horu, Petrkov, Havlíčkův Brod 2013, přeložil Miloš Zapletal.

Literatura:

• H. Allen Anderson: The Chief, Texas A&M University Press, 1986 (okolnosti Setonova rozchodu se skautingem)
• David L. Witt: Ernest Thompson Seton, The Life and Legacy of an Artist and Conservationist, Gibbs Smith Publisher, 2010 – Novinka. Řada dosud nepublikovaných dokumentů, fotografií a obrázků.

Odkazy

• Bibliografie Setonových děl
• Liga Lesní Moudrosti (The Woodcraft League)
• Počátky skautingu, včetně komparativního srovnání ideových rozdílů mezi Setonem a Baden-Powellem (anglicky)
• Ernest Thompson Seton Institute (anglicky)
• Česká knižní bibliografie ERNESTA THOMPSONA SETONA

• https://babel.hathitrust.org/cgi/pt?id=mdp.39015030108263 Atlantic Monthly 1903
• https://catalog.hathitrust.org/Record/000597656 Atlantic Monthly

---