… mělo díti. Chtěl jsem, aby zvířecí energie se projevila nejdříve. — Když bylo šest hodin, začalo se stmívati. Chlapci byli unavení a hladoví. Táborový ohníček už plápolal. Kuchař svolal divochy.
Hoši přišli hromadně do tábora, oblečení a hned podle slov Písma: „Přišli a jedli.” Ó, jak jedli! Takové štěstí je škoda si nechat ujít; doma tak dobrých jídel neměli. Nacpali se jako dvaačtyřicet hroznýšů, slupnuvše za jediný ten večer všecko jídlo, jež bylo připraveno až na pondělek. Na štěstí následující den byla sobota a mohli jsme se znova zásobiti.
Tábor se ládoval od šesti do sedmi; poté, unaveni, nasycení a šťastni, rozložili se kolem plápolajícího ohně, připraveni k nové a klidnější zábavě. Věděl jsem něco o divoších a chlapci také něco. I zeptal jsem se: „Mám vám něco vyprávěti?“
V odpovědi bylo více žádostivosti než zdvořilosti, ale byla pochopitelně upřímná: „Řekl jste, tak pojďte dopředu.”
Když mi to bylo milostivě dovoleno, postoupil jsem dopředu. Vyprávěl jsem jim o Indiánech a životě v prerii, stále crescendo, až jsem obnovil Cooperův lesk romance a vznítil jej v plápol oslavení Rudocha. Mezi tím pozoroval jsem své hochy. Přál jsem si, aby všichni se zajímali a sledovali vše a nebyli ospalí.
Asi v osm hodin přestalo hašteření a poznámky větších hochů; menší, kteří byli blízko mne, ani zdaleka nebyli ospalí. Skupina se tísnila více a více ke mně. Viděl jsem, jak v očích těch, kteří byli blízko, se zajiskřilo, když jsem vyprávěl dramatickou příhodu o vyzvědači v nepřátelském táboře a jak se svými výzkumy pokryl slávou. Když jsem povídku skončil, mohl jsem viděti na jejich tvářích rozechvění silného zájmu; mohl jsem cítiti jejich lítost, že vznešený Rudoch odešel před jejich dny. Ta tam byla jejich ostýchavost přede mnou jako cizincem.
Podle mého soudu dostavil se pravý psychologický okamžik. Po vhodné přestávce, jež následuje za dobrým vyvrcholením, řekl jsem přemítavě: „Hleďte, hoši, jak si představujete toto táboření — jako nějaké stekání — nebo máme to dělat po indiánském způsobu?”
Byla ovšem jediná odpověď možná v ovzduší, jež jsem vyvolal. „Ó, Indiáni, na mou duši, my jsme Indiáni.“
„Dobrá, i mně je to po chuti,“ řekl jsem. „Nuže, pamatujte, my tvoříme kmen. Každý bojovník má hlas. Nejdříve musíme zvolit Velkého náčelníka.”
Tu ukázali prvou známku zdvořilosti. „Zajisté, že vy jím budete,“ byla rychlá odpověď, jež beze vší pochyby zrodila se z právě vzniklého vztahu sympatie. Avšak já ihned ji potlačil. „Nikoli, to nedělejte,” odpověděl jsem. Já nejsem náčelníkem. Jsem medicine-man[1]." Za náčelníka potřebuji někoho z vás.
- ↑ Kouzelník, vševěd.
