Pokračování textu ze strany 11
… Toma Sewita.” Třicet osm rukou se objevilo — hotový les. Opatrně jsem je počítal, poněkud rozpačitě. Najednou jsem si povšiml, že jeden hoch zvedá obě ruce. „Tady,” řekl jsem, „se podvádí. Zvrátili jste celou tuto volbu. Musíme to zkusiti znova.“
Spustil jsem vřelou řeč pro Tom Barneye, uváděje všecky důvody, které jsem si mohl vymysliti pro jeho zvolení, avšak, rozumí se, nemohl jsem zahanbiti soupeře, ježto tu seděl. Pak jsem svou vlastní kandidátku dal napřed, abych strhl neodvislé.
„Teď,“ povídal jsem, „hlasujte poctivě. Všichni, kdo jsou pro Toma Barneye jako druhého náčelníka, ruce vzhůru.“ K mému podivení jen dvě ruce se zvedly — Barneyova a jeho bratra. „Všichni, kteří jste pro Tom Sewita.”
Čtyřicet rukou se nyní objevilo. Nebylo nejmenší pochyby o tom. Velmi nerad jsem oznámil, že Sewit byl zvolen. „Tome Sewite, pojď dopředu a slož slib úřadu druhého náčelníka.” Tom vystoupil vpřed. K mému podivení nebyl vůbec tlustým hochem. Byl to omyl, do něhož jsem upadl náhodou. Sewit byl svalnatý hoch, který se mohl odvážiti zápoliti s velkým náčelníkem, bylo-li by třeba, a docela se hodil na své místo.
Nyní jsme zvolili třetího vůdce a Radu dvanácti. Mezi nimi jsme jednoho zvolili strážcem táborového ohně, jenž jedině zažíhá oheň, kronikáře (jednatele) a strážce wampumu (pokladníka). Konečně já jsem se dostal do spolku jako medicine-man. Ostatní, ovšem, byli prostými junáky.
Když byla organisace provedena, dal jsem jim zákoník a ústavu — kterou jsem před tím pečlivě připravil se zkušeným právníkem. Pamatoval jsem v ní na všecky případy, které nejsou obsaženy v zákoníku země. Náš zákon zakazoval vzpouru proti Radě, střelné zbraně v táboře, zakládání divokých ohníčků, kouření, pití lihovin, ničení zpěvných ptáčků nebo veverek, porušení řádu her, míření zbraní na kohokoli; a prohlašoval rytířství, laskavost, odvahu a čest hlavními ctnostmi.
A nyní jsme se shodli o tom, co mělo nabýti dalekosáhlého významu pro venkovské chlapce, pro mne a pro tisíce hochů jinde.
Přijali jsme toto heslo: „To nejlepší, co měli nejlepší Indiáni.” Cokoli jest malebného, dobrého a zdravého v životě Indiánů, toho použiti.
Hoši chtěli nositi péra. Řekl jsem: „Zajisté; ale pamatujte, po způsobu Indiánů. Dobrý starý Indián nestál právě o každé péro, které mohl sebrati a strčiti si do vlasů; každé péro bylo uděleno Radou jako ozdoba za nějaký čin. Navrhnu vám sto činů, které každého z vás oprávní k nošení péra.
Podstatné bylo, že moje stupnice měla býti národní a absolutní, nikoli pro soutěž. Tak přijímaje za své měřítko neškolního siláka, udílel jsem péro za vše, co obyčejně je v nejvyšší stupnici, na př.: Všichni, kdo ujdou čtyři míle za hodinu, nebo běží 100 yardů za jedenáct vteřin. Jediné lehké bylo v plování. Všichni, kdo dovedou plovat 100 yardů, bez ohledu na to, jak pomalu, dostávali péro za plování.
