Jednou, bylo to v sobotu ráno pozdě v létě, zabýval jsem se zamalováváním ohavných obrázků na svých vratech, když se přiblížila tlupa kluků. Obrátil jsem se k nim a řekl: “Nevím, hoši, kdo z vás pomaloval tato vrata a nechci to ani vědět. Avšak, víte-li to vy, žádám vás, abyste mu vyřídili, aby toho nechal, Neposlouží mu to k dobrému. Musím vrata stále znovu natírat a už toho bylo víc než dost.”
Kluci se chechtali, vtipkovali, vyzývavě pohvizdovali a pak odešli.
Druhý den ráno byla vrata, kůly a blízké stromy a skály pomalovány novými, nejotřesnějšími a neslušnými obrázky s nápisy, které se mne dotýkaly přímo osobně, z nichž však vycházelo najevo, že jsou výplodem jedné hlavy a jedné ruky. Obrázky a nápisy byly takového druhu, že noviny jako byly New York Sunday by se neodvážily je otisknout.
Tak jsem doma došel k poznání, že zásada neodpírání byla chybou. Měl jsem však ve městě řadu přátel, kteří měli také na venkově svá sídla. Jeden z nich, zkušený muž mi radil toto: “To je docela jednoduchá věc, zavřít celou bandu, zastrašit je. Váhavostí se připravíte o důkazy okolností, raději pošlete jejich vůdce do vězení.“
Tato rada mne poněkud zarazila. Odpověděl jsem: “Dát kluky do vězení? Vpálit jim znamení zločinu za klukovskou bujnost? Nadělat z kluků vězně za něco, co jsem snad v jejich věku dělal také? Ne! Neodporování a osobní domluva se neosvědčila. Pokusím se nyní o něco jiného. Začnu s trochou hypnotismu.”
Věděl jsem něco o chlapcích. Jsem vlastně sám skoro jako chlapec. Chlapec je ve svých šestnácti nebo sedmnácti jeskynním člověkem. V této době je v období kmenového života. Loyálnost k tlupě je jeho vlastním náboženstvím, daleko převyšujícím každý vztah k církvi nebo státu. Britové v Indii a Římané kdekoli pravidelně jednali s necivilisovanými poddanými kmeny jednoduše a bez námahy prostřednictvím jejich vlastních náčelníků. Tímto plánem se budu řídit.
