Zašel jsem proto brzy ráno po této příhodě do vesnické školy a žádal jsem učitelku, aby mi dovolila promluvit k hochům asi pět minut.
Ochotně vyhověla. Pak jsem začal: “Ať dvanáctiletí a starší chlapci všichni vstanou.“ – Vstalo jich dvanáct.
“Jsou zde dnes všichni?” ptal jsem se.
“Ne,” tři nebo čtyři chyběli.
“Dobrá, to je správné číslo. Nuže, chlapci, zvu vás, kteří stojíte a ony čtyři, co zde nejsou, abyste příští pátek po škole přišli do mé indiánské vesnice, abychom si spolu zatábořili a to od pátku po škole do pondělka před školou. Budou tam čluny, kanoe, stany, pěkná tý-pí, slamníky nacpané slámou, dostatek dřeva a jídla co hrdlo ráčí. Jedině co žádám, doneste si dvě přikrývky. Ale pamatujte, nechci, abyste měli střelné zbraně, zápalky, tabák, nebo dokonce visku.
Přijdete tedy?“
Odpovědí bylo nanejvýš výmluvné mrtvé ticho, které se kolem nás rozhostilo. Ani nejmenší náznak odpovědi, ba ani jeden účastný pohled. To byl tvrdý oříšek. Věděl jsem, že byli v mé indiánské osadě, protože to bylo zakázáno. Snad nerozuměli pozvání, opakoval jsem proto: “Upozorňuji, že nebudete nic platit. Budete mými hosty a pěkně si spolu zatáboříme.”
Stále žádná odezva, ani známka toho, že pochopili, Dvanáct hochů tvářících se všelijak tupě, mrzutě nebo nedůvěřivě. Opakoval jsem proto své pozvání. “Ptám se, chcete-li přijít ke mně na vík-end, nic vás to nebude stát.”
Stále žádná odpověd, ani pohled, jenž by byl výrazem pochopení. To mne už zarazilo. Kdyby byli řekli “ne”, nebo snad položili nějakou otázku, byl bych poznal, jaká je situace. Avšak kamenná zeď mlčení byla pro mne zklamáním. V rozpačitosti vybral jsem si štíhlého hezkého hocha se zářícíma očima, jenž stál blízko mne a oslovil jsem ho osobně:
