… a on se usmíval a odpovídal nám “Dobrý den, děti“ a dával levou ruku k furažce, jakoby salutoval. Pravou rukou držel uzdu. Někdy jsme jej vyprovázeli až k “Břetislavce”, ale dál ne. Věděli jsme, že by se to nehodilo. U podbabského viaduktu byla trafika, a v té prodávala paní Luňáčková. Byla kdysi v Kyjevě, když tam byl T.G. Masaryk a prala mu prádlo. Když pan president a pan Hůza dojeli k té trafice, zastavili se. Paní Luňáčková vyšla a chvilku si s ní pan president povídal. Jen tak. O rodině, – a co je v Podbabě nového. Někdy chodili dělníci kolem, se svými bandaskami (tehdy chodili dělníci většinou pěšky, – měl-li někdo kolo, byla to vzácnost) a také se usmívali a zdravili “Dobrý den, pane presidente“. Potom jeli, pan president a pan Hůza, dál, do Dejvic a domů, na Hrad.
Když se konalo to velké setkání pražské školní mládeže s panem presidentem (pronesl k nám tehdy dlouhou řeč s vyzváním: “sokolujte”) byli jsme rádi, že pana presidenta vidíme – ale připadal nám trochu jiný, sváteční, v bílých šatech. Tak jsme jej dosud neznali. Myslím, kdybychom jej tak potkali v šáreckém údolí, že bychom se neodvážili křičet, a zdravili bychom velice uctivě a tiše. Tak trochu jako v kostele. Tam se také nekřičí.
A u nás doma? Narodil jsem se 3. května 1918 v Lysolajích č. 66 “U Jirušků" jak se tomu domu říkalo. Byl na samém okraji obce Lysolaj – na kopečku. Domky a statek pod námi, to už byla Podbaba. Proto jsem se počítal spíše mezi podbabáky, než lysolajáky. Tatínek pracoval na dráze, nejdříve v Bubnech, potom v Bubenči, a nakonec na ředitelství drah Praha - Sever. Vzpomínán, jak často psal de noci své přednášky, protože byl župním vzdělavatelem sokolské župy Podbělohorské. A v Lysolajích založil místní organisaci Klofáčovy národně-socialistické strany, kde také přednášel. Strýc Antonín Varhulík byl náčelníkem Sokola v Podbabě a později v Dejvicích. Teta Varhulíková a moje maminka byly sestry. Tak se u nás sokolovalo. Od roku 1925 jsem chodil do Sokola v Podbabě. Naším cvičitelem byl rázný bratr Lutherer. Naposled jsem se s ním setkal – na tatínkově pohřbu. Ještě mne poznal. Objal mne a řekl “Vzpomínáš ještě, Jendo?”. Řekl jsem se slzami: “Vzpomínám”. Maminka pracovala jako děvče v kloboučnické továrně v Praze – na Smíchově a byla trvale ovlivněna tehdejším radikálně socialistickým dělnickým prostředím. A ovlivněna učitelkou Plamínkovou, kterou měla na měšťance (pozdější poslankyní). ..text pokračuje
