Pokračování textu ze strany 10
… Vzpomínám-li na maminku v létech mého dětství, tak se mi vybavuje, jak stále zpívala – mohu říci, že od rána do večera. Měla velkou zásobu písní národních, ale i národně motivovaných písní školních.
Čechy krásné, Čechy mé,
duše má se touhou pne…
nebo: Písně, dcery ducha mého…
stejně jako písní s barokně náboženskou tématikou, zejména vánoční a pašijní. Vzpomínám na dlouhou píseň o tom, jak Maria a Josef hospodařili v Betlémě. Maria zjistila, že nemá už krupici a nemůže Dítěti uvařit kašičku. Josefovi se nechce dělat Marii poslíčka, ostatně, může Dítě ohlídat a Maria může jít do krámu a nakoupit si, co chce. Ale Maria se nedala. Přinutila ho, že šel.
Maminka zpívala
“Musí Josef, musí jíti, nesmí se za posla zastyděti“…
Melodii té písně znám – v duchu ji slyším. Po létech, kdy už byla maminka stará a nemocná, ptal jsem se jí “Mami, tolik jsi zpívala. Od rána do večera. Při každé práci. Kdy to vlastně přestalo?” Dlouho přemýšlela a potom řekla “Jendo, ani nevím. V životě se hodně změní.” Ano. Život šel dál a hodně se změnilo.
Ale ještě k domu č. 66. Bydleli jsme u dědečka a u babičky Jiruškových. Ale ve skutečnosti to bylo trošku jinak – babička Jirušková byla sestrou zemřelé maminky mého tatínka. Dědeček Jiruška pocházel z Častolovic a jako chlapec pracoval v zahradnictví u hraběte Kinského. Ten si chlapce všiml a poslal jej na svůj náklad do Prahy, aby vystudoval Pomologický ústav v Praze-Troji. Když se oženil, tak se dědeček Jiruška osamostatnil jako sadař. Vyrůstal jsem tedy v sadařství, kde to vonělo a kvetlo. A když bylo ovoce, mohl jsem si vzít a jíst, co jsem chtěl a kolik jsem chtěl, ale – jako Adam a Eva v ráji – něco jsem měl zakázané. Když mne dědeček viděl, jak chodím po sadě, volal na mne, abych přišel a dýchl na něho. “Jendo, dejchni na mně!” Tak jsem musel dědečkovi pěkně zblízka dýchnout do obličeje. Proč? Kdybych byl jedl broskev, poznal by to dědeček ještě hodinu po činu. Měl dvě broskvoně a plody na nich pečlivě spočítané. Když byl čas třešní, přišli česači. Byli placeni od počtu košů, pracovali rychle – ale mateční větvičky jen pršely na zem. Pamatuji, jak se dědeček opřel o zeď a plakal. “Jendo, vidíš to? Tolik matiček padá. Tolik matiček. Ti chlapi nemaj cit se stromem!!”. Ale bez česačů se neobešel. A kam by česači došli, kdyby se s tím nimrali? ..text pokračuje
