Píseň Bratra Slunce
Bratr František byl postižen těžkou oční chorobou. Byly chvíle, kdy byl slepý. Papež Honorius byl přinucen povstáním opustit Řím – koncem dubna 1225 – a usadil se v Rieti, kde zůstal do konce roku 1226. Bylo s ním několik proslulých lékařů. když se kardinál Hugolin dozvěděl o Františkově nemoci, pozval ho do Rieti, aby se dal léčit. František dlouho váhal, než vyhověl tomuto vyzvání. Dříve se chtěl rozloučit se sestrou Klárou a odpočinout si u ní a u jejích sester. Pobyl u sv. Damiana od konce července do počátku září 1225. Klára mu postavila v klášterní zahradě chaloupku z rákosí, v které bydlel – spolu s množstvím myší a krys, které v ní bydlely také. Pravé františkánské prostředí.
Jednoho dne – léto 1225 – po dlouhém rozhovoru s Klárou, zasedl za stůl v klášteře. Sotva počal jíst, byl uchvácen extasí. Laudato sia lo Signore! zvolal. Chvěl se vzrušením. Tehdy složil zpěv o Slunci…
Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tvé všechny chvály jsou i sláva, čest a všechno žehnání,
Jen tobě, Nejvyšší, mají být vzdávány
a jmenovat Tě nikdo hoden není,
Buď chválen, Pane, s veškerým svým tvorstvem
a zvláště Sluncem, panem Bratrem naším,
který nám dává den a jím své světlo Ty nám jevíš.
Je krásný, zářivý a velkým leskem plane:
podobu Tvou, Ó Nejvyšší, on nese.
Buď chválen, Pane můj, za sestru Lunu a za sestry hvězdy,
na nebi stvořil jsi je jasné, skvostné, krásné.
Buď chválen, Pane můj, za bratra Větra,
a za vzduch, mraky, nebe jasné, každé počasí,
kterými tvorstvu svému život dáváš.
Buď chválen, Pane můj, za sestru Vodu,
jež přeužitečná je, skromná, cenná, čistá.
Buď chválen, Pane můj, za bratra Ohně,
jímž osvěcuješ noční temnotu,
je krásný a milý, je silný, odvážný.
Buď chválen, Pane můj, za sestru naši, matku Zemi,
jež nosí nás a živí
