Tato stránka byla ověřena
Pokračování textu ze strany 40
- DOKUMENTY. Seton psal kdysi, když byl ještě náčelníkem amerických skautů, poselství do Anglie, ve kterém si stěžuje, že skauti jsou někdy hrozně prozaičtí a přímo slepí ke krásám života. Diví se tomu, vždyť prý i v jejich anglické příručce se mluví o Indiánech a bludných rytířích! Na adresu vůdců dodává: “Nezanedbávejte romantiku skautování! Přičiňte se co nejvíce, aby chlapci milovali malebnost. Čerpejte nadšení z táborových ohňů, z písní a tanců!”
- Sir Baden Powell na to poselství odpověděl v časopise pro své vůdce: “Bojím se, že naše mládež se nenadchne tou žilou básnickou, jak chce Seton, a nebude tančit ‘tanec karibú’.”
- My však právě tím jsme se nadchli. Jsme šťastni, že Seton mluvil a mluví přímo k nám a že můžeme z tak čistého zdroje píti. V tom dnešním světě mamonu, politických štvanic a rozvrácených mravů zní Setonovo učení jako hlahol trub z nebes. Nám nic nezvrátí (lásku) naši lásku k světu a původnímu prostému životu. Nám nic nezakřikne radostný zápal v duši, kterým se nám otevřelo veliké poznání, že život je krásný, pokud žijeme v souladu s přírodou a rozvíjíme všechny své schopnosti, tělesné i duševní, jak přirozenost naše tomu chce. Vrátili jsme se k přírodě, abychom osvobodili tělo i duši, aby obé bylo jedno a rozpjati se mohlo svými činy k tomu nejvyššímu, k čemu nabádá život.
- Stáváme se dětmi před tváří Všehomíra. A tu oko plane, vidí-li všecky ty nádherné věci kolem sebe, ruka myslí, aby účastna byla tvůrčí dílny života, celé tělo tančí v posvátném vzdávání díků, zatím co duše hloub a hloub se noří v podstatu, jež za vší tou krásou rozmanitosti se skrývá.
- Woodcrafter říká světu své ano, ale jen tomu pravému, nefalšovanému. Obírá se pozemským a dnešním, ale objímá vše svou láskou a filosofií, takže není proň všednosti a marnosti. Je živ všemi instinkty své mysli, netříští se, a nerozbíjí atomickou kulturu dneška, má své království, v němž je šťasten: je romantik a nebojí se žít tu báseň, která klíčí v jeho duši. Právě tím je Setonovo učení velkým učením, že tvoří nového člověka, člověka jemného duší, člověka nejušlechtilejšího zrna.
M.S.
- Totemová deska, r.11, č.1 – leden 1933.
To, co jsme my psali – co jsem tehdy psal, bylo chlapecké. Pozná se v tom styl Seifertův, Johna Hargravea a nevím, koho ještě. Usmívám se, když to čtu. Ale tehdy šlo o důležitou věc. A my, chlapci, toužili jsme stát stráž na správném místě. Rozcestí na které postavil Ligu Šimsův článek, nás nezmátlo. Byli jsme přesvědčeni, že známe správný směr. Že jdeme za správnou hvězdou. Věřili jsme, jako umí věřit chlapci, když se pro něco nadchnou.
Pane profesore, díky! Viktore, Jarko, Vládo – díky!
Vy všichni další – díky! Nebyli jsme nadarmo!
