Pokračování textu ze strany 41
Ale, prosím, jen žádný patos! To nám nesedí. To nechci. Bylo to na jaře 1933 – tehdy už bylo jisté, že se bude naše rodina stěhovat do Hradce Králové –, kdy jsem šel s Mílou Vavrdou po Praze. Směrem na Hrad a potom na Petřín. Vzpomínali jsme, jaké to bylo pěkné, když na kmenové schůzky přicházeli lidé z různých profesí, a vyprávěli nám o své práci. Častěji byl mezi námi klavírní virtuóz, byl členem kmene, kterému jsme říkali Květek. Nevím, jak se občansky jmenoval. Šetřil si ruce – stále nosil bílé rukavice. Jemný člověk. Jeho domov byl ve světě tónů. Míla mi řekl: “Jeníku, co může dát bratru Květkovi indiánství?” Odpověděl jsem: “Může studovat indiánskou hudbu“. Míla se usmál a řekl: “To může“. Šli jsme, a mlčeli. A potom jsme mluvili o něčem jiném. Bylo mi patnáct…
Pamatuješ si ještě, co jsem Ti říkal o stáří? Jak se něco dávného vybaví – a když bych si na něco chtěl vzpomenout, tak ne a ne. Jako naschvál: Třeba náš Skautský domov. Jak vypadal? To nevím. Ale něco jsem přece objevil, a sice ve "Vatře” ročník I. číslo 2, na stránce 16:
Skautský domov jest již skutečností. Z rozhodnutí min. rady odevzdána byla jedna polovice býv. domu pro zahraniční obchod Federaci Čs. Skautů a DTJ, takže i Zálesácké lize se konečně dostane pěkného útulku. Do měsíce budeme zařízeni. Neopomeňte pak nikdo z bratrů a sester, kdo přijedete do Prahy, navštívit kancelář Ústředí Zálesácké Ligy Čs. ve Skautském domově na Petrském nábřeží, Praha II.
Rozlehlá budova – přízemní –, všecko ze dřeva. Rada malých místností, které sloužily jako klubovny. K čemu to sloužilo zahraničnímu obchodu, nevím. Snad to někdo objeví. Třeba se najde i fotka. Pod střechu Skautského domova jsme se všichni vešli. Připomínalo mi to maminku, která vítá své děti.
