Vosa hrnčířka.
Podíváš-li se na starou zeď nebo hliněnou stráň, uvidíš pravděpodobně hnízdo vosy Hrnčířky.
Pozoruješ-li někdy za teplých slunných dnů, co se děje na okraji kaluže, uzříš tam černou žlutě pruhovanou vosu, na zadečku za prvým článkem zaškrcenou, s nožkami na půl žlutými. Těžce oddychuje, jak dychtivě pije. Pak ji uvidíš u její stavby, kterou provádí vždy na hlíně, již vodou ze svého prvého žaludku měkčí a dělá tvárlivou. Nejprve vykouše kusadly do tuhé hlíny díru asi 10 cm hlubokou a o málo širší než je vlastní její tělo. Pak staví ven rourku, jež je vchodem do hnízda. Rourka s počátku je zakládána kolmo k stěně, znenáhla se však ohýbá dolů. Na obrázku jsou dvě taková hnízda.
Jakmile je kolébka hotova, začne matka Hrnčířka lovit larvy brouků a drobné housenky. Nejraději má larvy mandelinek. Když uvidí larvu, vrhne se na ni a svým žahadlem ji omráčí, ale nezabije. Pak ji nese do hliněné komory a zastrčí do nejzazšího konce. Mnoho larev tak pochytá a uloží, vlastně za živa naloží, poněvadž nezemřou, třebaže se nemohou pohybovati, jsou jen ochrnuté.
Když je komůrka plná, a je v ní také uloženo vajíčko pečlivé matky, zapečetí otvor hliněnou zátkou.
Chce-li zaopatřiti vajíčko druhé, jest jí opakovati všecku tuto práci.
Za několik dní se vylíhne z vajíčka malý bílý červíček, jenž se pustí do larvy vedle sebe a dychtivě ji vyssává. Pak si odpočine, trávě. Ostatní larvy zůstanou tak dlouho živé, dokud mladá vosa-larva jim neudělá konec. Sní druhou ..text pokračuje
