Pokračování textu ze strany 87
»Ty bys také chtěla?« otázala se Matka Všech jiné zelené housenky, jež visela na nedaleké limbě.
»Matko Starosti, měly jsme vlhké, studené léto a déšť byl mizerný, avšak já si myslím, že se o nás postaráš.«
»Dobrá,« řekla Matka Všech, »tedy stane se tak. Ty, malá Červenouzlíkatá budeš míti, co si tak přeješ, budeš viseti v suché skulině, kde ani kapka rosy se nikdy netkne tebe v tvém dětském spánku. A ty malý Žlutouzlíkatý budeš viseti pod limbou, kde každý dešť, když přijde, promočí tvou vnější kůži.« A nevšímala si jich potom.
Když přišel čas, že se zavěsily, Červenouzlíkatou to nutkalo na místo co nejsušší, do přístřeší a vyhnula se skulinám, spřádajíc svou kolébku.
Žlutouzlíkatý pověsil svou kolébku pod větvičku v růžové zahradě.
Minula zima a přišlo jaro velkým dnem probuzení. Každá z kukel probudila se a prolomila svá pouta. Každá shledala, že má křídla i začala je protřepávati v plnou velikost a podobu. Křídla deštivého dítěte nabyla rychle svého vlastního tvaru, i odlétlo pryč, aby se radovala dokonalému životu. Avšak ač druhý třepal křídly jak mohl, křídla jeho se nechtěla roztáhnout. Jako by byla zaschlá; byla ztuhlá a vzrůst jejich zakrnělý.
Jakkoli jimi třepal, zůstávala malá a scvrklá. A zatím co se namáhal, letěl pták — masojídek kolem. Jeho hrdé oko bylo upoutáno třepetajícím se purpurovým předmětem. Můra neměla síly, aby ptáku unikla. Pták roztrhal scvrklá křídla její a měl oběd. Avšak před smrtí motýl ještě vzdychl: »Ach, Matko Starosti, teď teprve vidím, že jak tys chtěla, bylo nejlépe.«