Uživatel:Tuwanakha/ Kulturní oblasti Severní Ameriky

2V5 (Obecná etnografie)

Mapa kulturních oblastí indiánů Severní Ameriky

Napiš pojednání na 5 stran (může být i výtah, nebo přednášej 30 minut skupině osob o významných kulturách níže uvedené oblasti a o jejich rozdělení podle životního prostředí, způsobu života, technických dovedností, typu společnosti, jazyka, kultury a zvyků: a) Evropa; b) blízký a střední Východ; c) dálný Východ; d) Afrika; e) Severní Amerika; f) Střední a Jižní Amerika; g) Austrálie a Oceánie

čin: 1 oblast, velký čin: 2 oblasti, každá na 5 stran (30 minut)

Uvedená oblast je v našem případě Severní Amerika a jeho původní obyvatelé. Samotné označení indián (ze španělského los indos) je slovo značně zavádějící. Roku 1492 tak mořeplavec Kryštof Kolumbus pojmenoval domorodce, kteří obývali zemi, o které si myslel, že je Indií. Dodnes můžete mít problémy při vyhledávání literatury v angličtině, že slovo indian znamená Ind, ale také indián. Dnešní indiáni, dávají ale přednost označení native american neboli „původní američan“. Jednotlivé kontinenty Ameriky rozlišují zeměpisci na Severní, Střední a Jižní. Etnografové používají dělení stejné, s tím rozdílem, že území Severní Ameriky končí zhruba v půlce Mexika. Na mapce vidíte území Severní Ameriky rozdělené do deseti částí, podle rozdílnosti kultur v jednotlivé oblasti. Toto dělení však nastalo až po příchodu bílého muže na kontinent, o předchozích kmenech a civilizacích toho víme jen velmi málo.

Předpokládá se, že indiáni jsou potomky pravěkých asiatů (zřejmě sibiřských lovců), kteří navštěvovali Ameriku v době zamrznutí Beringovy úžiny (asi před 50 tisíci lety) a vzhledem k dostatku zvěře zde zůstali i se svými rodinami. Nejstarší kosterní pozůstatky člověka byly nalezeny v jeskyni Sandia na území dnešního státu Nové Mexiko a v Texasu (lokalita Abilene). Tyto nálezy jsou staré 25 tisíc let! Většina kultur na území předkolumbovské Severní Ameriky, pak byla pojmenována podle nálezů (Basket makers, Hohokam, Hopewell, Aden, Mogollon, Folsom, Cochis, Cliff-Dwellers, Etowah, Anasazi, Mimbrés atd.).

Nuže zaměřme se na jednotlivé kulturní oblasti Severní Ameriky s jejich zvyklostmi a specifiky. Někde se můžete setkat s tím, že některý etnograf spojuje oblasti Náhorní roviny a Velké pánve v jednu či oblast Náhorní roviny (též plošiny) s oblastí Severozápadní. Místo názvu Prérie se také používá Pláně či Velké pláně. Složité je také řazení jednotlivých kmenů k nějaké kulturní oblasti. Někteří etnografové vytváří tzv. jazykové skupiny, ale ty bohužel příliš nekorespondují s územím, na kterém kmeny žily. Většina kmenů byla kočovníky a tak se mohlo stát (a nezřídka stávalo), že kmen původně horský se stal prérijním a podobně.

1. ARKTICKÁ OBLAST

Oblast sněhu a ledu je domovem Inuitů (Inupiaků), Inupiatů, Igluliků, Kallalitů, Aleutů a Yupiků (Juitů), kteří jsou známí spíše pod nesprávným jménem Eskymáci (algonkinsky „žrouti syrového masa“). Já budu během této stati používat označení Inuit (člověk), které je mezi etnografy nejběžnější.

Schopnost přežít i při teplotě -50C je hodna našeho obdivu. Základem přežití Inuitů při těchto mrazech byla rozličná obydlí. Tím nejznámějším je iglú (igdlu), kopulovitá stavba ze sněhových tvárnic (zhruba 100x50 cm). Kvůli světlu se do otvoru nad vchodem vkládal kus čirého ledu, vchod se zakrýval kusem kůže. Teplota uvnitř iglú dosahovala často až 32C díky geniálnímu vytápění steatitovými lampami. Oválné steatitové lampy byly plněny tulením či velrybím tukem a knot byl zhotoven z mechu, lišejníku či vřesu. Kromě iglú se používal tzv. karmak, jakýsi podzemní bunkr. Byla vyhloubena dva metry hluboká jáma potřebného průměru, kterou překrývala kupolovitá kostra ze dřeva či velrybích kostí. Vše se překrývalo zemí, drny, kůžemi a sněhem. Vchod byl pod povrchem a opět zakryt kůží. Na jaře a v létě bydleli Inuité v tzv. tupiku, přenosném stanu z kůží, které se přivazovaly ke kůlům. Konstrukci tupiku tvořilo pět tyčí 4 metry dlouhých, které byly po dvojici svázány do tvaru A ,a poté byla do horních vidlic vložena pátá tzv. stropní tyč. Vše se pokrylo kůžemi, které se poté dole zatížily kameny, aby stan odolal arktickému vichru.

Jako oděv požívali Inuité tzv. anorak, nepromokavý teplý oděv s kapucí, sešitý z kůží. Univerzální nástroj na řezání, krájení, oškrabování apod. byl zaoblený nůž s kostěnou či dřevěnou rukojetí, tzv. ulu.

Společnost Inuitů byla silně patriarchární. Muži- lovci rozhodovali o všem, zajišťovali rodině potravu, stavěli obydlí, vyráběli zbraně. Hlavním místem setkávání byl mužský kashim, kde chlapci naslouchali a pozorovali muže a učili se potřebným znalostem, řemeslům a mytologii. Ženy měly v na starost domácnost, šily oděv pro celou rodinu, staraly se o děti, vařily a udržovaly teplo. Obydlí bylo vždy rozděleno na mužskou část natiq a vyvýšenou část ikliq, kterou obývaly ženy a děti.

Veškerou zvěř, kterou mohl inuitský lovec ve své oblasti zabít, dokázala žena zpracovat na užitečné věci pro domácnost nebo potravu. Pro lov velryb a mrožů používal lovec kožené čluny – kajaky pro jednoho či veliké umiaky. Anorak těchto lovců byl ušit z tuleních střev a byl zcela vodotěsný. Zbraň na velryby, kterou později převzali i běloši, se nazýval harpuna. S použitím speciálního vrhače atlatl, se lovcova ruka prodlužovala a umožňovalo se tak hodit mnohem větší silou. Dále lovili inuité tuleně, medvědy, soby, ptáky a ryby. Často při lovu používali sání zapřažených do psího spřežení. Proti ostrému světlu (odraz slunce od sněhu) používali lovci tzv. sněžné brýle vyrobené ze dřeva či kostí, na vnitřní straně byly obarveny na černo a světlo vpouštěly pouze úzkou škvírou. Sněžnice pro chůzi ve vysokém sněhu jsou vynálezem Evropanů, který domorodci arktických pláni rychle rozšířili po celé oblasti. Měly pro ně stejný význam jako španělští koně pro prérijní indiány.

Umialik – všeobecně uznávaný náčelník, byl volen Radou starších a za jejich podpory rozhodoval o lovu, stěhování vesnice, či soudil přestupky proti tabu. Tradiční usedlosti bývaly obvykle malé, většinou sestávaly z jedné či dvou širších rodin, které byly zcela nezávislé. Tím, kdo prosil bohy o úspěch lovu, byl angatok neboli šaman. Při rituálech muži používali obřadní dřevěné masky, zdobené kožešinou a kousky mrožoviny. Ženy směly používat pouze tzv. prstové masky (miniatury mužských masek), které připoutávaly pozornost na plavné pohyby jejich rukou. Angatok zaujímal ve společnosti významné postavení, poskytoval ochranu celému společenství tím, že vystupoval jako prostředník mezi lidmi a světem duchů. Svou moc používal angatok k léčení nemocí, ovládání počasí a nalézaní ztraceného majetku. Angatokem se mohla stát i žena, většinou jím však byl stařešina rodu.

2. SUBARKTICKÁ OBLAST

Rozprostírá se od pobřeží Labradoru po dolní tok řeky Yukon na Aljašce. Z větší části se jedná o rovinu s jezery, potůčky a slatinami, směrem na západ se však krajina stává hornatou. Krajině dominují jehličnaté lesy a kosodřevinaté tundry. Obyvatelstvo se skládá z představitel dvou jazykových skupin: athapasků a algonkinů. Mezi zdejší athapasky počítáme: Ingaliky, Tanaice, Koyukukhotany, Kučiny, Tanany, Ahteny, Hanovy, Tučony, ostrovní Tlingity, Tahltany, Dogriby, Kawčotiny, Tlingčadiny, Ečaotiny, Takulie a Čipevyany. Do algonkinské větve zde patří: Kríové, Naskapiové, Beothukové, severní Odžibwejové, Montanésové a Attikamekové. Základní sociální jednotku na většině území představuje velká rodina, izolovaná od ostatních a často značné pohyblivá. Tento životní model (podobně jako u arktických rodin) s sebou přináší zcela přirozeně i nezávislost a individualitu.

Obydlím Krí, Odžibwejů i ostatních kmenů bylo hned několik. Nejběžnějším byl wigwam, stavba s kostrou z dřevěných tyčí, které tvořily až šest metrů vysoký kužel. Kostru překrývala kůra a rohože z travin, Kríové tyče nepřepravovali, ale prostě si udělali nové, měli dřeva všude dostatek. Jako lovecké obydlí používali také cosi jako arktický tupik, tedy široký stan ve tvaru A. Občas bylo možné spatřit domorodé obyvatele obývat srubovité stavby, postavené na čtyřech vysokých kůlech zhruba dva metry nad zemí. To mělo svůj smysl, aby zvěř v noci spáče nepřekvapila nepřipravené. Ingalikové stavěli na svých zimovištích ze dřeva a z drnů pevné budovy, z nichž kashim, obrovská obdélníková stavba, zapuštěná částečně v zemi, sloužila jako dům, kde se pořádala veřejná shromáždění a slavnosti.

Potravy bylo v oblasti všude dostatek: zajíci, bobři, ondatry, veverky, dikobrazi, ptáci a losos. Nejdůležitější složkou byl sob karibu a los americký, medvěd byl loven spíše výjimečně kvůli tuku.

Ti, kteří se naučili nejlépe ovládat duchovní síly, se stávali šamany. Každý šaman si vytvářel zvláštní vztahy s množstvím zvířecích duchů. Nejdůležitější šamanská aktivita spočívala v odhalování a léčení nemoci. Kromě uzdravování též určoval výskyt zvěře a předpovídal počasí a budoucnost. Hlavní náboženskou institucí indiánů z okolí jezera Winnipeg byl Midéwiwin neboli Velká léčitelská společnost. Tato organizace byla zasvěcená léčbě nemocných a jejími členy byla většina významných šamanů v oblasti. Společnost měla svá pravidelná tajná setkání na posvátných místech v okolí jezera. Nejznámějším byl Black Island (Černý ostrov) a Dog Head (Psí hlava). Pro slavnosti, obřady a tance se většinou stavěl oválný stan s otvorem ve střeše (midewigan), který se po použití zničil. Rozšířeným rituálem byl tzv. Třesoucí se stan a obřadní pojídání vařeného psa.

3. SEVEROZÁPADNÍ OBLAST

Po staletí žily kmeny severozápadního pobřeží v mírném prostředí severoamerického kontinentu. Lidé zde hovořili mnoha odlišnými jazyky, avšak sdíleli podobnou přímořskou kulturu, která je pokládána za jednu z nejvýraznějších na celém světě. Jedná se o kmeny Tlingitů, Haidů, Cimšjanů, Bellakulů, Wakašanů, Kwakiutlů, Nutků, Makahů, Duwamishů a Sališů.

Vzhledem k hojnosti životních potřeb – množství potravy z moře i pevniny, cedrové deštné lesy, které dodávaly vše potřebné od kolébky po rakev, a mírné prostředí – představovalo severozápadní pobřeží Tichého oceánu vhodné prostředí pro zakládání stálých vesnic s dřevenými domy. Tento blahobyt poskytoval rovněž přemíru času k rozvíjení materiálních i duchovních potřeb. Vyřezávané a malované totemy až dvacet metrů vysoké tvoří ozdobu všech jednotlivých srubů.

Rybáři se plavili v oceánu i řekách v dovedně vyřezávaných dvacetimetrových kánoích z vydlabaných kmenů cedru a získávali potravu pro rodinu. Chlapci byli vychováni jako rybáři a děvčata se společně s matkou starala o domácnost a pěstování zeleniny. Totemový lid patřil mezi vynikající řezbáře, jak dokazují nádherné plastické masky a čelenky pro slavnostní obřady a tance.

Nejznámější slavností je potlatch, který uspořádal bohatý muž a pozval na desetidenní slavnost až několik set lidí. Zde pořádající rozdal svým hostům ohromné množství darů, kterými se mohl občas i nakrátko zruinovat. Byl poté však zván na další slavnosti a zde bohatě obdarován. Čím více dotyčný rozdal darů, tím byl váženější.

Při slavnostech se indiáni severozápadního pobřeží oblékali do nádherně vyšívaných barevných rouch s množstvím znaků (tzv.čilkat), které sdělovaly poselství druhým.

Jedna z největších osobností mezi původními Američany, náčelník Duwamishů Seattle se také narodil v této oblasti. Náčelník Seattle napsal roku 1855 tehdejšímu prezidentu USA dopis, který je obžalobou naší společnosti a je krutě aktuální i dnes.

4. NÁHORNÍ PLOŠINA

Oblast se rozkládá od Kaskádového pohoří na západě ke Skalistým horám na východě, mezi řekami Columbia a Frazer. Žilo zde na dvě desítky kmenů (Nez Percé, Thompsoni, Ploskohlavci, Lilluetové, Kalispelové, Colvillové, Skitwišové, Jumatilla, Okanagani, Sanpoilové, Spokanové aj.) z nichž většina obývala v létě týpí (kuželovitý stan 4-7 metrů vysoký, konstrukce z dřevěných tyčí je pokryta bizoními kůžemi) a v zimě zeminou pokryté, částečně pod úroveň terénu zakopané chýše. Kmeny obývající tuto oblast přejímaly zvyky okolních oblastí, takže není snadné hovořit o jejich specifikách, ale přesto lze nalézt několik drobností, kterými se lidé náhorních plošin dali identifikovat: luky z rohů divoké ovce byly natolik kvalitní, že je přejímali i prérijní indiáni, nádherné tašky ze spletených konopných vláken, typické mnohařadé náhrdelníky z korálků, účes (vyčesané vlasy) a vzory na výrobcích.

Zvěře bylo na náhorní plošině tolik, že mnozí lovci směňovali své výrobky a kožešiny za bizoní kůže na týpí a korálkové předměty z prérií. Oblíbenou pochoutkou byl losos, ale i kukuřice, kterou pěstovali na svých políčkách. Lidé náhorních plošin znali výborně jedlé rostliny, a proto nezřídka jimi zpestřovali svůj jídelníček (příchozí běloši neznalí věci je proto překřtili na Kořínkové indiány).

Z této oblasti také pochází nejlepší koně, neboť zde byl dostatek píce a zejména Nez Perceové patřili k největším chovatelům koní. Z kmene Nez Percé také pochází největší osobnost této oblasti, náčelník Heinmot Tooyalaket (křtěný Joseph), který se proslavil roku 1877 svým 2600 km dlouhým útěkem před americkými vojáky a vítězstvím v desítkách bitev.

5. VELKÁ PÁNEV

Území rozpálené pouště, kterou v zimě bičovaly sněžné bouře, bylo vždy chudé na přírodní zdroje. Kmeny (Pajute, Washoe, Ute (Jute), Šošoni) roztroušené po území velkém milion km2, se těmto podmínkám dovedly natolik přizpůsobit, že jejich životní styl zůstal nezměněn po dobu 10 000 let.

Obydlí kočovných kmenů tvořily většinou jednoduché kuželové konstrukce na způsob wigwamu s otevřeným vrškem, postavené z vrbových rámů pokrytých chrastím a rákosem.

Šošoni i ostatní kmeny obývající suchou půdu měli poměrně skrovné zásoby potravin, ale řídili se citlivým rytmem pouště, aby využili všech darů přírody podle ročních období. Na jaře lovili sviště, podzemní veverky a tetřevy. V létě antilopy a horské ovce, na podzim byla sklizeň piniových oříšků. Pouštní lidé nepohrdli ani mravenci, kobylkami, hady, ropušníky a ještěrkami. Od jara do pozdního podzimu musely ženy z těchto úlovků část nasušit na zimu, kdy úlovků bylo zcela minimální množství. Paiutové žijící u Velkého solného jezera či řeky Colorado, se živili celoročně rybami.

Obyvatelé Velké pánve byli vyhlášenými košíkáři, jejich výrobků si velmi cenili bílí kupci. Nejslavnější domorodou košíkářkou byla Datsolali z kmene Washoe.

Čas od času se mezi Původními Američany objevil prorok – šaman vizionář, který věřil, že mu Velký Duch řídí kroky. Roku 1888 předpověděl šaman Wowoka (Jack Wilson) z kmene Paiute, že pomocí nového obřadu, Tance Duchů, se navrátí staré časy, bílý muž bude vytlačen a bizonů bude opět dostatek. I když jeho poselství bylo založeno na pacifismu, nakonec vše vyvrcholilo zavražděním náčelníka Sedícího Býka a masakrem u Wounded Knee (1890).

6. KALIFORNIE

Jihozápadní okraj Severní Ameriky uzavírají hory: pásmo sledující pobřeží a klesající jižně od Baja California do moře a Sierra Nevada čnící na východě. Teplý tichomořský vzduch zanechává v Kalifornii svou vláhu, zavodňuje úrodná údolí a proměňuje části Jihozápadu, Velké pánve a plošiny ve skalnatou pustinu a poušť. Pro Čumaše, Luiseně, Pomy, Yumy, Hupy, Juroky, Maidy, Yahije, Modoky, Klamathy a Činuky byla hojnost živená tímto úrodným prostředím neodolatelná, proto se usazovali u řek, na vrchovinách i na pobřeží. Oblast obsahovala všechno, co potřebovali k životu.

Kalifornští indiáni byli hlavně zemědělci a rybáři, potravy byl takový nadbytek, že jí směňovali se svými méně šťastnými sousedy za různé výrobky (košíky, brašny). Sbírali se žaludy a pekl z nich chléb, proti slunci nosili Kaliforňané pletené klobouky – slamáky. Kaliforňané převážně žili v chatových vesnicích. Chaty byly částečně zapuštěny pod zemí a vyrobeny z prken sekvojí. Vesnice měly svého voleného náčelníka, který byl starostou i soudcem. Objevuje se zde i platidlo – lastury kelnatek.

Výrobky kaliforňanů byly hlavně pletené (košíky, slamáky, nádoby s tradičními vzory a ozdobami z lastur a peří), rybáři se plavili oceánem ve velkých člunech z prken a pořádali v nich hony na velryby, tuňáky, tuleně, lvouny, delfíny apod.

Bohatství všeho druhu se bohužel také stalo příčinou téměř úplného zániku kalifornských indiánů již v polovině 18. století po příchodu Španělů. Zlatá horečka o sto let později vše dovršila.

Kaliforňané nebyli nikdy bojovníky, ale pouze pokojnými zemědělci a rybáři. Neměli to prostě v povaze ani zapotřebí, přesto se mezi nimi objevil bojovník, o kterém Američané hovořili mnoho let. V roce 1864 byl Kintpuaš (zvaný Kapitán Jack) vůdcem skupiny Modoků, kteří odmítli se odstěhovat do nové rezervace. Jejich odpor vyústil roku 1872 ve válku, ve které armáda USA po dobu šesti měsíců obléhala Kintpuaše a 80 mužů poblíž jezera Tule. Poté, co jeho bojovník Jim Plachetnice zmařil mírová jednání, se Kintpuaš vzdal a byl popraven. Jeho jméno však žije v srdcích Kaliforňanů dodnes.

7. JIHOZÁPADNÍ OBLAST

Jihozápad je suchá, krásná země písku a kamení, vytesaná za miliony let erozí ve stolové hory s plochými vrcholky, prašné pláně a hluboké kaňony. Oči se nemohou vynadívat na nekonečné odstíny červené, černé, hnědé, žluté i na překvapivou zeleň pouštní vegetace. Na vzdáleném obzoru se tísní rozeklané hory a kupole sopek, temné proti zářivé, syté modři oblohy. Déšť sem přináší život většinou v podobě krátkých, prudkých letních bouří, které nakrátko zatopí kaňony, přetečou do pouští a rychle se vsáknou do písku. Skalnatou půdu protíná několik velkých řek: Rio Grande na východě, Colorado na západě a Salt a Gila severně od Mexika.

Dávné civilizace Hohokamů, Anasaziů a Mogollannů zde zanechaly svým potomkům Apačům, Navahům, Zuňi, Hopiům, Chikariům, Papagům, Pimům, Seriům, Jakiům, Koaviltekům a Karankawům dědictví v podobě rozsáhlých sídlišť z nepálených cihel (tzv. puebla), spolu se systémem zavlažování políček. Je tudíž logické, že většina kmenů v této oblasti žije v pueblech a věnuje se zemědělství, stejně jako jejich dávní předchůdci. Výjimkou jsou Apači a část kmene Navaho, kterým nepokojná povaha velela spíše kočovat.

Kočovná část Navaho bydlela v tzv. hoghanech, obydlí kónického tvaru, částečně zapuštěný v zemi, se spodní šesti až osmistěnnou částí sroubenou a kopulí z cihel. Uprostřed stropu byl kouřový otvor, aby v hoghanu mohl hořet oheň. Hoghan byl pro kmen Navaho posvátným obydlím, ke kterému se pojilo mnoho pravidel, obřadů a rituálů. Bojovní Apači bydleli v tzv. vikiapu, kopulovité chýši s jednoduchou konstrukcí z dlouhých dubových nebo vrbových kůlů, vzdálených od sebe asi stopu, zaražených do země. Na horních koncích byly tyto kůly propleteny popruhy z jukových listů. Pak se na ně přivázaly jukovými provázky otýpky trávy, podobným způsobem, jako se kladou šindele, a přes ně se umístily zvířecí kůže. Dveře tvořila vyztužená kůže, zavěšená na příčném trámu. Ve stropě byl kouřový otvor, podobně jako u navažského hoghanu.

Duchovní život indiánů této oblasti byl na velmi vysokém stupni, šamani Navahů jsou dokonce vědecky srovnáváni s tibetskými lámy a dochází se k šokující shodě v náhledu na svět i duchovno. Unikátní shodou jsou takzvané Pískové kresby (mandaly), které navažští duchovní kreslí mnoho hodin různobarevnými písky, aby potom své překrásné dílo v několika vteřinách opět zničili. Většina duchovních Jihozápadu uctívá Velkou čtveřici a božstva symbolizovaná přírodou a čtyřmi světovými stranami. Vzhledem k vzácnosti vody hraje hlavní roli samozřejmě přivolávání deště. Ústředním kultem náboženství jsou zřejmě tzv. kačiny (dobří duchové).

Oděv pouštních indiánů byl většinou volný a vzdušný, čelo obtočeno šátkem, na nohou vysoké mokasíny ke kolenům (proti ostnatým křovinám a také hadům). Pueblané tkali překrásné přehozy (poncha), ale také koberce s ornamenty. Typické jsou koberce Navahů, které jsou populární po celém světě. Kromě toho je zde vyhlášená keramika, košíkářství, a u Apačů také korálkové výšivky.

Zatímco většina pueblanů byla zemědělci a Navahové navíc vyhlášení chovatelé ovcí, kočovní Apači byli velkými válečníky. Poté, co v 16. století přemohli španělské dobyvatele a získali koně, stali se neporazitelnými. Zatímco u předchozích oblastí se vyskytovali velcí válečníci spíše výjimečně u kočovných Apačů a Navahů jich byla celá řada a co jméno, to postrach mexického i amerického pohraničí: Juan José, Mangas Coloradas, Nana, Victorio, Cochis, Geronimo, Manuelito atd. Osobností 17. století byl šaman Pope, který spojil obyvatele puebel do bojové formace a vyhnal Španělské vojáky ze své země. Neměli bychom také zapomínat na úlohu Navahů, kterou sehráli jako šifranti za Druhé Světové války v boji proti Japoncům.

8. VELKÁ PLANINA (PRÉRIE)

Od Skalistých hor na severu, k řece Mississippi na jihu se rozprostírá travnaté moře. V roce 1800 toto území, které měří 2,5 milionu km2, bylo domovem pro 150 tisíc lidí a 60 milionů bizonů. Jelikož byly na jeho západním konci srážky vzácností, zůstaly tamější kmeny zcela odkázány na lov bizonů, obyvatelé vlhčí východní části prérie mohli ale lov kombinovat se zemědělstvím. Život všech prérijních kmenů (Černonožci, Prérijní Kríjové, Prérijní Odžibvejové, Gros Ventre, Hidatsové, Vrány, Mandanové, Arikarové, Lakotové, Nakotové, Janktonové, Šajeni, Arapahové, Kiowové, Osedžové, Komančové, Lipanové, Ponyové) se však řídil migračními zvyky bizonů – nejenom kvůli masu, které znamenalo důležitou potravinu, ale i kvůli kůži, rohům a kostem, ze kterých se vyráběly stany, oblečení, nástroje a podobně. Před příchodem Španělů na západ v 16. století tyto kočovné kmeny lovily a cestovaly pěšky. Později se z nich stali ti nejlepší jezdci ze všech severoamerických domorodců a jezdecké umění dominovalo v taktice jejich nekonečných válek.

Pro kočovné kmeny byl stan týpí vysoce praktickým obydlím, chladivým v létě a teplým v zimě. Konstrukci z tyčí stavěných do kužele, potaženou bizoními kůžemi, postavily dvě ženy za necelou hodinu. Stan se snadno sbalil a i s tyčemi převezl na smyku za koněm (tzv. travois). Kůň pomohl indiánům dobýt prérie a byl proto ceněn nade vše. Týpí používala většina prérijních kmenů, pouze někde se lišilo způsobem stavby a nepatrně střihem plachty. Kmeny Mandanů a Hidatsů stavěly velké hliněné chýše s dřevěnou kostrou a stropním kouřovodem, které sloužily jako domov rozvětvené rodině i se psy, koňmi a majetkem.

Majetek u prérijních kmenů měla vždy žena, muž měl pouze své zbraně a koně (jedinou výjimku tvořil svatý muž – šaman, ten mohl mít majetek). Malý chlapec byl nejprve vychováván matkou a zhruba od pěti let převzal výchovu svého nástupce muž. Chlapec se naučil jezdit na koni, střílet z luku, stopovat, vyrobit pasti, prostě být správným bojovníkem. Mezi devátým a šestnáctým rokem byl chlapec vyslán šamanem na čtyři dny do posvátných skal (Černé hory, Medvědí hory aj.) hledat Vizi (Hanblečejapi), která měla určit jeho další život.

Šaman (duchovní vůdce kmene) býval většinou vybírán předchozím starým šamanem ještě jako malý chlapec a po celé své mládí vychováván ke svému úkolu. Plné moci nabyl mladý šaman buďto smrtí svého učitele, nebo přirozeně mezi čtyřicátým a padesátým rokem. Šaman řídil všechny obřady a rituály kmene, byl zároveň léčitelem i duchovním poradcem. Poté co mladíci přišli ze své Noci bdění, vyprávěli mu co měli za vizi a šaman podle toho určil, co je čeká v dalším životě. Rozhodnutí, které učinil mohlo zcela zvrátit další život mladého bojovníka. Náčelníků mohl mít kmen hned několik, kromě náčelníka – starosty, který rozhodoval o běžných věcech v životě kmene, zde byl ještě Válečný náčelník, který vedl svůj kmen v době války. Několik kmenů dohromady si mohlo také zvolit svého hlavního náčelníka. Přestože ve kmeni byl vždy náčelník, přesto měl každý bojovník svou svobodnou vůli se rozhodnout podle vlastního uvážení. Nejvyšší pravomoci ve kmeni neměl jednotlivec, ale Rada starších. Jejímu rozhodnutí se musel podrobit každý bez výjimky. Bělochům bylo často nepochopitelné, že když získali podpis náčelníka kmene, bojovníci nemusí toto rozhodnutí respektovat. Mentalita prérijních indiánů, byla pro ně nepochopitelná. Mnohdy byl kmen navíc ještě mocensky rozštěpen různými spolky.

Prérijní ženy měly život složen převážně z povinností o domácnost: vařily, sušily maso na zimu, šily oblečení, vyráběly veškeré věci denní potřeby. Krásně zdobené kožené výrobky (korálky, ostny ursona) byly ceněny jako směnný artikl s kmeny jiných oblastí. Ve stejném duchu byla připravována děvčata už od dětství. Prérijní kmeny měly mezi sebou desítky vynikajících osobností: Sedící Býk, Šílený Kůň, Pizi, Rudý Oblak, Muž, jehož koní se obáváme, Americký kůň, Velká Noha, Skvrnitý Ohon, Hrb, Inkpaduta, Černý kotlík, Matotope, Kopající Medvěd, Dva Měsíce, Quanah Parker, Kopající Pták, Tupý Nůž, Orlí nos a mnozí další. Všichni tito muži bojovali za svobodu svých rodin, ale dočkali se pouze zrady, pohrdání a nakonec smrti. Dnes jsou z nich symboly nespravedlnosti a ukrutnosti amerických uchvatitelů.

9. SEVEROVÝCHODNÍ OBLAST

Lesnatý Severovýchod, země plná kontrastů, je oblast mezi řekou St.Lawrence na severu, dnešní Severní Karolínou a řekou Mississippi na západě. Tamější obyvatelé plně využili tohoto kraje, bohatého na zvěř a ryby, zároveň se ale věnovali i pěstování kukuřice, tykví a fazolí, vyjma velmi chladných nejsevernějších území. Severské kmeny, jako např. Penobscotové, žily obklopeny řekami a jezery. Díky tomu vynalezli kánoi z březové kůry, kterou jim velmi záviděli jejich sousedé. Kromě Penobscotů, žili v Jihozápadní oblasti ještě tyto kmeny: Tuscarorové, Powhatani, Delawarové, Šóní, Liščí indiáni, Saucové, Illinojové, Kikapuové, Menomini, Odžibvejové, Ottawové, Tabakové, Huroni, Nipissingové, Algonkinové, Mikmakové, Abenakiové, Pequoti, Wampanoagové, Winnebagové a Liga Irokézů (Senecové, Mohawkové, Onondagové, Oneidové a Kajugové).

Většina těchto kmenů vedla polokočovný život po zdánlivě nekonečných jezerech a lesích okolo nich. Kromě lovu zvěře a ryb se věnovali i zemědělství, významnou plodinou byla zejména kukuřice. Obydlí jednotlivých kmenů bylo kupodivu velmi odlišné. Zpočátku dávala většina kmenů přednost wigwamům a chýším, pokrytých březovou kůrou, pro jednoduchost stavby. V době válek se kmeny začínaly usazovat na jednom místě a svá obydlí opevňovat. Huroni a Irokézové používaly tzv. hodenosote (Dlouhé domy), které tvořila pevná kostra ze vztyčených, do země zasazených kůlů, zpevněná horizontálními trámy a překrytá v příčném řezu zaoblenou, později trojúhelníkovou střechou. Kostru překrývaly velké kusy jilmové kůry (u Huronů cedr). Domy byly široké zhruba 8 metrů a délka mohla být až 60 metrů! Dům obývala celá rozvětvená rodina i se všemi příbuznými. Ve vesnici bylo dlouhých domů několik a celá vesnice bývala obehnána „palisádou“ ze silných dřevěných klád. Již z dálky tak obyvatelé vesnice varovali případné útočníky.

Bohužel byli indiáni Severovýchodu také první, kdo zakusil proradnost anglických dobyvatelů. Náčelník Powhatanů Wahunsonacock (král Powhatan) podstoupil počátkem 17. století část území Angličanům a jednomu z nich dal za ženu i svou dceru Pocahontas. Po smrti krále Powhatana angličané začali vstupovat i na území, které jim nenáleželo. Bratr Powhatana, náčelník Opechancanough bojoval dalších dvacet let za své území, ale roku 1646 byl jako stoletý stařec zabit. Postupně angličtí osadníci obsazovali celou oblast, aby nakonec vyhnali ze své domoviny v 19. století i obávané Irokézy.

Liga Irokézů, byla Konfederací pěti kmenů (později šesti, připojila se Tuscarora), kterou vytvořil moudrý šaman Degandawida za pomoci náčelníka Hiawathy ještě před příchodem bílého muže (asi 1390). Tato společnost měla své přesně vymezené společenské zřízení se svou Radou sachemů, padesáti zvolených stařešinů, kteří rozhodovali o dění ve kmeni. Zajímavou úlohu má též Lidové shromáždění v čele s volenou Moudrou ženou, které volilo sachemy a mohlo též zvrátit či zpochybnit rozhodnutí Rady. V době válek stál v čele Hassanowena (válečný náčelník). Zajímavým způsobem rozhodnutí sporů mezi jednotlivými přátelskými rody či kmeny u Irokézů, bylo pomocí hry bagataway, též zvané lacrosse či Malý bratr války. Dvě mužstva se pomocí vyplétaných zahnutých holí snaží dostat malý míček do branky ve tvaru A.

Stejně jako bojovná Prérie, i Severovýchod měl ve svých bitvách s bělochy ve svém čele skvělé jedince: Metacoma (král Filip), Sasacuse, Pontiaka, Tecumseha, Cornplantera, Josepha Brandta, Černého Sokola, Logana, Hiawathu, Degandawidu a mnohé další.

10. JIHOVÝCHODNÍ OBLAST

Od rozeklaných Appalačských hor po Floridu a Mexický záliv a na západ za dolním tokem Mississippi až po vyprahlé nížiny jihovýchodního Texasu živil teplý, vlhký a úrodný Jihovýchod hojnost rostlinstva a zvěře. Žili zde: Kaddové, Načezové, Čoktové, Čikasové, Čerokíjové, Kríkové, Katabové, Timukuové, Mikosukíové, Seminolové a Kalusové. Většinu lidí žijících v této oblasti tvořili rolníci žijící ve vesnicích, ale na rozdíl od svých severních protějšků mohli sklízet dvě úrody kukuřice do roka, spolu s tykvemi, dýněmi, okurkami a slunečnicemi. V subtropických krajích kolem Mexického zálivu pěstovali také banány, sladké brambory a cukrovou třtinu. Některé kmeny na jižní Floridě zůstali lovci a sběrači potravy a těžili z hojnosti divokých ptáků, plazů, ryb, velryb, tuleňů i jedlých rostlin.

Typické příbytky, jako obydlí Kríků, tvořily pravoúhlé, blátem omítnuté letní domy s lomenicemi a velké kuželovité zimní domy, kvůli izolaci stavěné zčásti v zemi. V subtropických oblastech byla obydlí otevřená horkému podnebí. Seminolové bydleli v příbytcích s otevřenými boky, zastřešených palmovými listy (tzv. čikí), ze střechy bylo v noci možné spustit zástěny jako ochrana proti moskyty a rosou.

Přestože jihovýchodní kmeny patřili mezi velice civilizované (běloši je tak dokonce překřtili), čerokíjský Sequoyah dokonce vytvořil počátkem 19. století i písmo a vydával noviny, bílý muž je velmi rychle odstavil z cesty jako překážku. Co se nepodařilo Španělům počátkem 16. století, to dokonali francouzští a angličtí kolonisté o tři sta let později. Většina z nich byla poslána na západ, často usilovnými pochody, které za sebou zanechávaly tisíce mrtvých. Čerokiové nazvaly svou trasu „Cestou slz“ a tento obrat převzaly k označení podobného údělu i jiné kmeny.

Náčelník Seminolů Asi Yahola (zvaný Osceola) se postavil roku 1835 na odpor armádě Spojených států. Tři roky byl neporažen, vítězil v jedné bitvě za druhou, poté co přistoupil k mírovému jednání byl zákeřně zavražděn. Zbytek kmene se rozprchl ve floridských bažinách a zahájil nekonečnou partyzánskou válku proto proradnému nepříteli. Definitivní mír byl podepsán roku 1934 a znamenal konec nejdelší války v dějinách lidstva.

POUŽITÉ PRAMENY:

• Larry Zimmerman – Indiáni Severní Ameriky
• David Murdoch – Severoameričtí indiáni
• Miloslav Stingl – Války rudého muže
• Miloslav Stingl – Indiáni bez tomahawků
• Oldřich Kašpar, František Vrhel – Etnografie Severní Ameriky
• Petr Procházka – Indiánská kniha mrtvých
• Lewis Morgan – Společenské zřízení amerických Indiánů
• Dee Brown – Mé srdce pohřběte u Wounded Knee
• David Jones, Brian Molyneaux – Americká mytologie
• Bill Asikinack, Kate Scarborough – Objevování Severní Ameriky
• Colin Taylor – Život indiánů Severní Ameriky
• Colin Taylor – Mýty a legendy Indiánů Severní Ameriky
• Virginia Sneve – To oni vedli národ
• Peter Gold – Posvátná tajemství Navahů a Tibeťanů, Kruh Moudrosti
• Václav Šolc – Indiánské historie
• E. T. Seton – Poselství rudého muže
• Josef Opatrný – Kde leží indiánská zem
• William Powers – Oglala religion

Sepsal Tuwanakha pro Midewiwinské noviny 2006