Uživatel:Kili/ Život pod maskou
Nedávná poznámka od osoby mě nejbližší, prakticky ihned po návštěvě přátel : „já Tě vůbec nepoznávám, kdo se v Tobě má vyznat, byl jsi úplně někdo jiný“, mě přivedla k zamyšlení.
Jsem totiž ve věku, kdy mohu bilancovat, ostatně, odvětil jsem „na pajdáku jste to probírali ne?“ „ano“ zněla odpověď i s výkladem.Co se tedy vlastně stalo? No ta pohádka o zlaté rybce skončila, osel se přestal otřásat všemi směry natažených dlaní a zřekl se kulturně společenských dogmat, tradic a požadavků či jak se to všechno sakra jmenuje, jenž většinou z muže doma učiní pokladničku a možná i nástroj k pobavení a pořízení potomstva. Prý jsem splnil očekávané, říká kamarád, dům, děti, stromy a mohu být tedy vyměněn. A to zas řekla má nejbližší. Ale popořádku velmi, jen velmi stručně.
Babička říkala, synku, Ty jsi stará duše. Děda plný empatie. Město Janov, kde prarodiče po anabázi za války zakotvili. Rodem z Těšínska a Beskyd. Mimo protektorát, původně Československo, ale to je jiný příběh. Lekce první - předškolní zařízení Ostrava-Vítkovice. Multikultura. Otec říkal „ten můj blbeček“, co ho načapal často na švestkách otázkami. Matce naháněl strach nepříjemnostmi rošťáctvím samoty domova. Lekce druhá - základní škola. Předělán na praváka. Druhý stupeň, dvě úžasné paní učitelky. Věra Hoření a Jaroslava Pánková. Dodnes si je pamatuji, jména, osobnostní rysy a zážitky bezpodmínečnosti. A jiné soudružky učitelky „ty nemáš co myslet, od toho jsou tady jiní“. Víkendové útěky nezletilce z domova k blaženému TS. Lekce třetí - „proti rozhodnutí není odvolání“ stojí na poučení pod hvězdou městského výboru ke studiu na střední škole. „Tví zesnulí předci v Osvětimi či na Morávce přispěli ke studiu, ale my potřebujeme dělnické profese." Lekce čtvrtá - podmíněné připuštění k maturitní zkoušce : úpis na padesát šest tisíc za studium na střední odborné škole. Lekce pátá - pátek maturitní vyřazení, pondělí nástup k podniku. No nevím, prý to nebyla umístěnka. „To je Tvůj předák študente“. Jáno Kotlár. Nebyl jsem gadžo, ale parno manuš mezi romy. A lopatama. Bez tlačenky. Maturant mezi šestitřídkami. Lekce šestá - pětikilo zálohy akorát na ubytovnu a plus minus tři sta měsíční doplatek. Lekce poslední - kudy z ďury rychle ven. Legio nebylo možná nejšťastnější řešení. Kdo ví. Dnes vím , že bych poupátko neviděl rozkvést v nádhernou lilii. Stále je nádherná. Síla energie dvojplamenu ?
Kdo studoval neurologii či psychologii pro zájem o informace, nikoliv jen pro diplom, ten z uvedeného možná pochopí souvislosti. A na trhu dnes existují skripta či publikace vysvětlující odlišné fungování některých jedinců s divergentním způsobem myšlení čili dominantní pravou mozkovou hemisférou. Svět je pro mě totiž zvláštním místem, kde se cítím být cizí, kde se nedokážu cítit jako doma i přes enormní snahu začlenit se, nejsem toho schopen. Připadám si, jako by tu byl za trest. Zabetonoval jsem se i před láskou. A legio ? Nebylo v souladu s emocemi a myšlenkami. Způsob odmítání a potlačování sama sebe vedlo prakticky k umrtvení osobnosti. Do krytu. Třicet let v hloubce oceánu šablon labyrintu světa. S drobnými ostrůvky štěstí.
Dovolím si citovat z jedné publikace : „ Zůstat sama, tak přesně tohle vnímám jako své neumění. Průběžně ve svém životě jsem se snažila chovat jako většina, ale nedokážu to. Nebavilo mě chodit na diskotéku, kam chodili všichni, nemám ráda lyžování v Alpách, kam jezdí všichni, nesnáším kolektivní veselí při zábavných společenských hrách. Miluji neplánovaně Alpy v létě, ty majestátní velikány, kteří tak voní, procítěné rozhovory, lezení na hranici svých možností, nekončící výhledy a klid, náznaky v konverzaci, nedokončené věty, spontánnost, překvapení. Chtěla bych mít sílu být sama, nechat se unášet proudem a jen pozorovat, jestli se zrovna raduji ze zvuků poklidně plynoucí vody, anebo mám strach v jejím divokém úseku. Lenka. (Strana 140 Život s..., od Mgr. Monika Stehlíková, nakl. Grada )
Ano, i střevíce při tanci pošlapu. Zdřevěním? Myslím tedy i jinak, postupuji vlastní technikou ke správnému výsledku, ale běžný postup, který se vyučuje, nechápu. A pokud se nacházím ve společnosti s většinovým způsobem myšlení a fungování, ztrácím se. Mám pocit neschopnosti, hlouposti, úplné nuly, úplně k ničemu. V bezpodmínečné společnosti lidí překypuji energii a smyslem pro humor. A lidé, kteří mě znají jako spíše znuděného a neaktivního člověka mají pocit, že jde úplně o jiného člověka. „Jsi divný a zvláštní člověk“ říkají.
Rukopisy shořely a fotografie taky, ale úsměv zůstal. I když ho zabili, povstal z popela.
Zvoneček stále mám.
A je to venku.
