Uživatel:Kili/ Kde domov můj ?
Moji milí,
jako dítě či mládenec jsem až na výjimky nechápal svět, do kterého jsem byl zrozen. Něco jako uvěznění ve fyzickém těle, které obdrželo jméno Jaroslav Balonek. Společnost, ve které jsem pobýval stále klade důraz na kalkulaci z rozumu a té jsem jako dítě nedokázal vysvětlit nezjištné, intuitivní a otevřené chování. Bylo-li toho tlaku moc, přišla pomoc v podobě dá se říci andělské. Jako šafránu jsem potkával lidi, kteří dokázali souznít pochopením s jinakostí. Byli to vyjímeční učitelé či vrstevníci. Ale co si má počít rodina a většinová společnosti s klukem nezvyklého smýšlení. Vyhodit, zavřít a zašuplíčkovat. Nebyl jsem v daném regionu sám, co našel zalíbení nejen v četbě knih plných dobrodružství či poznání smyslu života, ale v toulkách po horských masívech, lesích plných nezkrocených bystřin a hlasů svobodných tvorů k čerpání té přirozené energie života. Tam byla síla i láska. Vandrák Kili. Až do doby pobytu po odvodu do kasáren. Ne ledajakých. A tam jsem ukryl své srdce do masivního krytu. I před láskou. Taková byla proměna programem unifikace. Po propuštění jsem emigroval jinam a domů se nevrátil. Přežíval podle možností a společenských vzorců daného regionu. Uběhlo mnoho desítek let a už ani nevím jak, prohlédl jsem. Pak další k pochopení. Zpočátku bez znatelné odezvy a pak nastalo něco, co nedokážu popsat. Jako by beton na mém srdci praskl. Okovy se zhroutily. Slavík uletěl ze zlaté klece, do které byl chycen. Ta síla mi velmi, ale velmi zářivě blahodárným způsobem rovná porušené ledví. Zpočátku opravdu velmi silně. Vše, co jsem zapomněl, se rázem vybavilo. Život se před očima navrátil a pro spokojený úsměv svého nitra dostávám z okolí nálepky hodné slangu jedové chýše. Jenže už nejsem dítě ani kluk. Jsem zpátky, opět mezi kamarády z mládí. I novými přáteli. Taková lekce.
Proč to tedy vlastně píšu ? Ve svém věku a v okruhu lidí, kde se cítím přirozeně vím, že jako dítě nebo mládenec bych zřejmě nepochopil ani co nechápali mnozí dospělí. Všechno mělo a má svůj smysl a mohu se znovu těšit z každého nového dne. Bez ohledu na okolnosti, nemusím klást vyžadovaný odpor. Nemusím žít ani dualitním myšlením. Útěk z žalářní přítomnosti byl důvodem ztráty lásky a Vám všem jsem velmi vděčen za návrat. S úsměvem uvnitř i vně kloužou bez zářezu nálepky případné kritiky, nálepek či výčitek. Ten úžasný pocit svobody být, slovy popsat nedokážu. Díky. Moc.
Słońce moje ukochane. Blask twojego uśmiechu wibruje moją duszę. Dotyki ciepłych promieni twoich dłoni zatańczą moim sztywnym ciałę pracownika nocnego i twoimi oczami ujrzę ogromne piękno, szkryte wewnątrz, co na zewnątrz świat nigdy nie zobaczy. Dla mnie jesteś na zawsze cudem, bo nie jestem już ślepy.
Sluníčko mé milované. Záře tvého úsměvu rozkmitává duši mou. Doteky hřejivých paprsků dlaní tvých roztančí po pracovnich nocích ztuhlé tělo mé a skrze oči tvé spatřím krásu nesmírnou, jenz ukrytá uvnitř svět vně nikdy nemůže odhalit. Pro mne jsi navždy zázrak, neboť již nejsem slepý.
Smířil jsem se se svými činy, s celým svým životem. Přestal jsem být nespokojený. Přijímám život takový, jaký je a nechávám se unášet krásou noci i dne. Uvědomil jsem si, jak vznešený a důležitý jsem. Přesně tak, jako vše kolem mne a tím jsem začal milovat i sám sebe. A to byl okamžik, kdy přišel vnitřní klid a tichá láska. Nejen sama k sobě, ale ke všemu a všem. Ve svém nitru nacházím odpovědi a tiše plují tímto bytím, jsem svobodný a všude přítomný. Přeji vám s láskou vše dobré.
Pogodził się ze swoimi sprawami, całym swoim życiem. Przestałem być niezadowolonym. Przyjmuję życie takie, jakie jest, i daję się ponieść pięnknu nocy i dnia. Zrozumiałem, jak szlachetny a ważny jestem. Dokładnie tak samo, jak wszystko wokół mnie, tak zacząłem kochać i siebie. A to był moment, kiedy nadszedł wewnętrzny spokój i cicha miłość. Nie tylko sam do siebie, ale do wszystkiego i wszystkich. W sercu znajduję odpowiedzi i mogę spokojnie płynąć, jestem wolny obecnie wszędzie. Życzę wam z miłością wszystko dobrze.
Když jsem se probouzel z černo černé tmy blízkého setkání, zaslechl jsem ač omámen hlasy dvou polemiků. Věty konverzace začínaly vždy slovy : "Ten můj blbec..." No to nic není, to ten můj blbec.... " Náhlá potřeba navštívit toaletu pohne mým tělem a místnosti se rozezní různé, velmi hlasité akustické signály. Polemici mě rázem zalehnou na lůžku s křikem "ležte, nevztávejte, jste na áru..." Blbec jako titul prince na bílém koni, který zklamal očekávané. Blbec jako předmět z vitríny chlubníku. Blbec jako téma diskuze. Těch, kteří se životem užírají. Pro Ty je člověk jen blbcem. A je jedno, jestli je to muž nebo žena. Vždyť ti, co si život užívají ví, že postačí jen mít rád lidi. Jen milovat. A to je celý recept na štěstí.
Kiedy obudziłem się z czarno-czarne ciemności bliskiego spotkaniu, lycho słyszałem głosy dwóch polemistów. Rozmowa zawsze zaczynała się słowami : "Mój głupiec ..." Cóż, to nic, to mój głupiec .... "Nagła potrzeba odwiedzenia toalety rusza się moim ciałem, a w pomieszczeniu rozległy się różne, bardzo głośne sygnały akustyczne. Nagle się na mnie położi na łóżko polemici, krzycząc "nie wstawać, spokojnie, jesteś w szpitalu.. .." Głupiec, to tytuł księcia na białym koniu, który rozczarował oczekiwane. Głupiec, przedmiot z gabloty chwali. Głupiec, temat dyskusji pożieraczow swojego życia. Dla nich człowiek jest tylko kretynem. I nie ma znaczenia, czy to mężczyzna czy kobieta. W końcu ci, którzy lubią życie, wiedzą, że wystarczy lubić ludzi. Po prostu kochać. I to jest cały przepis na szczęście.
Mnoho lidí si klade otázku, jak může povahově skřivánek žít v temnotě nočních tvorů. Vždyť jeho světlo právě sovám vadí, stále mu připomínají jinakost, chtěli by ho zařadit do své temnoty a přece dokáže být i mezi nimi šťastný. Jednou totiž přijde ten okamžik návratu z oddělení....
Wiele osób zastanawia się, jak temperament skowronek może żyć w ciemnościach nocnych stworzeń. W końcu jego światło jest denerwujące dla sów, wciąż przypominają mu inności, chcieliby umieścić ją w swojej ciemności, a jednak mogące być wśród nich szczęśliwy. Kiedyś przecież przyjdzie ten moment powrót...
Mají v životě lidském význam barvy? Jaká lekce to člověka provází? Půl století, rudá a černá. Blaho i bolest. Život i smrt. Krev a slzy. Vězení na kolotoči. Tak, který rod má v základech erbovní zbroje rudou a černou? K čemu vlastní požehnání šlechetnosti, které má ve světě obchodu nálepku prokletý. Radu v knihách badatelen nelze nalézt. Není rádce, není pomoci. Ani vysvětlení. Je-li lidská společnost podřízena množství vydělaných prostředků, pak svobodní jedinci působí ústavním dojmem. Neboť právě pro ně stádo slepých tupounů v dobré víře opět schvaluje Osvětim. A život je přece tak krásný. Zase ty barvy. Pořád dokola. Vybraný model jízdního kola, skladem pouze černo červený. I ta malá motorka. Táto, oprav ji. Zase podlomení kolen. Třesou se. Zalapám po dechu. Chtěl bych, ale nemohu se vhodně vyjádřit. Brunetka v rudých šatech. Co to vše znamená? Nic. Jen zajetí v kruhu společnosti populistických manipulátorů, znásilňujících svět nálepkami. Charismatických vůdců tvořících šuplíky norem pro otroky, kterým postačí k radosti jen plná koryta. Přitom jdou za sebou jako ovce na porážku. Nevnímají přítomného řezníka. A vrah z kazatelny o morálce káže. Zaslepený dav nemůže rozumět úniku jedince z kruhu smrti do střízlivých závratí blahodárné spirály života. Děkuji Ti, lásko. Za poklad, který rez neničí a zloději nemohou ukrást. Za to, že jsi s námi. Za otevření brány, do svobody bytí...
Mają znaczenie kolory w życiu człowieka? Jakiej lekcji to towarzyszy? Półtora wieku, czerwony i czarny. Rozkosz i ból. Życie i śmierć. Krew i łzy. Więzieniem na karuzelu. Więc która rodzina podstawia zbroi pancerz czerwony i czarny? Dlaczego błogosławieństwo szlachetnym, które mają w świecie biznesu naklejki przeklęty. Mądrość w książkach biblioteki nie znalazłeś. Nie ma rady, nie ma pomóc. Nie ma wyjaśnień. Jeśli społeczeństwo ludzkie jest podporządkowane ilości zarobionych pieniędzy, wolnych osobników dają wrażenie zakład. Właśnie dla nich stado ślepych głupców w dobrej wierze jeszcze raz zatwierdza Oświęcim. Życie jest tak wspaniałe. Znowu ty kolory. Wybrany model roweru, w sklepie tylko czarno-czerwony. Nawet mały motocykl. Tato, napraw jej. Znów spadam na kolana. Trzęsą się. Dyszę. Chciałbym, nie mogę wyrazić słów. Brunetka w czerwonej sukience. Coś wszystko opowiada? Nić. Po prostu niewola w społeczeństwie populistycznych manipulatorów, gwałcących świat naklejkami. Charyzmatyczni liderzy tworzący standardów dla niewolników, którym k szczęściu wystarczy tylko pełne koryto. Za tym idą za tobą jak owce na rzeź. Oni nie zauważają obecność rzeźnika. Gdzie mordercy katedry nauczą o moralności. To oślepiony tłum nie jest w stanie zrozumieć ucieczkę człowieka z kręgu śmierci do trzeźwego zawrotu w dobrobyt spirali życia. Dziękuję Ci, moja Miłośći. Za skarb, który rdza nie niszczą, a złodzieje nie mogą ukraść. Za bycie z nami. Za otwarcie bramy do wolności bycia....
Mezi největší vítězství pokládám výhru nad sebou. Vždy záleží, čemu člověk věnuje pozornost. V každém okamžiku.
Wśród największych zwycięstw stawiam zwycięstwo nad sobą. Zawsze zależy, na co człowiek zwraca uwagę. W każdej chwili.
Ten, kdo ti není určen, tě nebude milovat ani tehdy, když se staneš dokonalý. Můžeš se snažit ze všech sil. Můžeš se zbavit všech zlozvyků. Můžeš být neuvěřitelně milý a hodný. Můžeš udělat vše, co si dotyčná přeje. Můžeš ji opečovávat od rána do večera. Můžeš pro ni obětovat všechny své koníčky. Můžeš se přestat vídat s kamarády. Můžeš ji klidně zasvětit celý svůj život. Pokud ti není určena, stejně se do tebe nezamiluje. Nemůžeš nikoho donutit, aby se do tebe zamiloval... A je-li to člověk upřímný a odvážný, řekne ti na rovinu, jak se věci mají. V horším případě tě může dokonce zneužívat pro tvoji nekončící a obětavou dobrotu. To však není opravdová láska. Není to příjemné slyšet. Ale stává se to. Velmi často. Měj se na pozoru. Buď hodný. Buď milý. Měj dobré srdce. Nikdy ale druhé neklaď na první místo před sebe. Ty jsi nejdůležitějším člověkem svého života. Není to ten, koho miluješ. Nejsou to tví přátelé. Není to nikdo z tvého okolí. Jen ty. Možná nejsi zvyklý klást sebe na první místo. Možná stále upřednostňuješ ostatní. Možná pro druhé uděláš všechno jen proto, abys jim pomohl, abys je udělal šťastnými. To ale není cesta, jak udělat šťastného i sebe. Ano, je důležité být na druhé hodný. Ale stejně tak je důležité nezapomínat na sebe a své potřeby. Zasloužíš si nejen stejnou péči, jakou věnuješ druhým, ale zasloužíš si také člověka, který tě bude milovat stejně intenzivně jako ty jeho. Pokud se pro druhého snažíš, jak jen dokážeš, a pořád to není dostatečné... Pokud máš i přes veškerou svoji snahu a úsilí stále pocit, že nejsi milován tak, jak by sis přál, že nemáš dostatek pozornosti, že se o tebe nikdo nestará, že na tobě nezáleží, že nikomu nechybíš... Pokud máš hlavu plnou zmatku, pochyb, nejistoty a stále dokola si kladeš otázku "Co jen dělám špatně?"... Pak je nejspíš na čase zamyslet se, zda děláš něco špatně ty... Nebo ten druhý? Polož si otázku, zda je to skutečně tebou? Nesnažíš se snad dostatečně? Nezasloužíš si snad víc? Nemáš už dost toho, že se ti tvé úsilí stejnou měrou nevrací? Zastav se. Vždyť to nemáš zapotřebí. Ale jak z toho ven, ptáš se? Kolikrát stačí jediný krok. Krok, který není jednoduchý, ale změní úplně všechno.
"Tak teď už můžeš jít." Dům je dostavěn, zaplacen, stromy krášlí zahradu a děti vylétly z hnízda. "Tak teď už můžeš jít." V odpadkovém koši najdeš drobné dárečky věnované v průběhu let manželce a najednou ti dojde, že se chováš, jak ten blázen. "Tak teď už můžeš jít." Přede dveřmi mlčenlivá krabice s věcmi a vzkazem. Nezapomeň platit účty. Byl jsi jen pouhopouhým plničem. Přání, rozmarů i peněženky. Řidičem, investorem i zahradníkem. PLNIČ. Zvláštní funkce v manželství. PLNIČ. Sobec, hovado, ubožák, narcis a ten, co bez Ní vždycky všechno zkazí. Nic víc. A tak je to správně. Zaplatil jsem, odcházím, neboj vypadnu. Bez emocí, s radostí příjmu i tuto platbu, neb vše je dobré... ...Protože spoutáná duše volá po horách, lesích a přátelství u táborových ohňů, tak se po čtvrt století vydávám zpátky přes "Rudé moře" stezkou života. ...S poznáním : UŽ NIKDY! /NIKDY W ŻYCIU
O několik let později, telefon.
"... můžeš přijet domů?"
"Proč?"
zazněla má otázka. Hlavou mi proběhla scéna "Už můžeš jít, už Tě nepotřebuji, vypadni!"...
"Vždycky jsem si myslela, že všechno zvládnu sama."
"A co ten nepřekonatelný odpor?"
"Tak přijedeš? Aspoň na návštěvu."
ASPOŇ jako společenský titul... ...
„Teraz możesz iść”. Dom jest wykończony, opłacony, drzewa ozdabiają ogród, a dzieci wyleciały z gniazda. „Teraz możesz iść”. W koszu na śmieci znajdziesz małe upominki przekazywane żonie przez lata i nagle zdajesz sobie sprawę, że zachowujesz się jak głupiec. „Teraz możesz iść”. Pudełko rzeczy i wiadomość przed drzwiami. Nie zapomni płacić rachunków! Byłeś tylko wypełniaczem. Życzenia, kaprysy i portfele. Kierowca, inwestor i ogrodnik. WYPEŁNIACZ. Funkcje specjalne w małżeństwie. WYPEŁNIACZ. Samolubny, idiot, nieszczęsny, narcyz i ten, który zawsze bez Niej wszystko zepsuje. Nic więcej. I zgadza się. Zapłaciłem, nie obawia się, odchodzę. Bez emocji, z przyjemnością otrzymania nawet tej płatności, ponieważ wszystko jest dobrze ... ... Skrępowana dusza wzywa do gór, lasów i przyjaźni przy ogniskach, wracam póki ćwierć wieku przez „Morze Czerwone” ślakiem życia. ... Z wiedzą: UŽ NIKDY! / NIGDY W ŻYCIU!
Kilka lat później telefon.
„... możesz wrócić do domu?”
"Czemu?"
moje pytanie zostało zadane. Scena „Możesz już iść, już cię nie potrzebuję, wynoś się!”...
„Zawsze myślałam, że sama mogę zrobić wszystko.
„A co z nieprzezwyciężonym oporem?”
„Więc przyjdziesz? Przynajmniej odwiedzić. "
PRZYNAJMNIEJ jako tytuł społeczny. ...
Kdo jsem. Nikdo. Nic. Jen mizivá epizoda vesmírného děje. Prach, co se v prach obrátí. A přece šťasten. Jak je to jen možné? Viděl jsem Tvůj úsměv. Tvé oči zářily štěstím. Jsem, jaký jsem. Již nebudu jinak. Ani nemohu. Popřel bych existenci. Nepochopil bych lekci žití. Jako kluk. Mládenec, co nabyl opět vědomí. Lásko. Nechapou, nevidí, neslyší a hlavně nechtějí. Nevadí. Utekl jsem totiž z jejich zajetí. Šablon, kultur a mýtů. A dobrovolně se nevrátím. S Vámi jsem rád. Šťasten a spokojen mohu být. Žít. Radovat se a darovat jediné, co skutečně vlastním. Svůj čas.
Kim ja jestem. Nikt. Nić więcej. Tylko krótki odcinek kosmicznej historii. Kurz, który zamienia się w kurz. A jednak szczęśliwy. Jak to mozliwe? Widziałem twój uśmiech. Twoje oczy lśniły szczęściem. Jestem tym, czym jestem. Nie będę już dłużej inny. Nie mogę. Zaprzeczyłbym istnieniu. Nie zrozumiałbym lekcji życia. Jak dziecko. Młodzież, która odzyskała przytomność. Miłośći. Nie rozumieją, nie widzą, nie słyszą, a przede wszystkim nie chcą. Nieważne. Uciekłem z ich niewoli. Szablony, kultury i mity. I nie wrócę dobrowolnie. Cieszę się z tobą. Mogę być szczęśliwy i zadowolony. Na żywo. Radować się i dawać jedyną rzecz, którą naprawdę posiadam. Swój czas.
Když se člověku podaří vymanit ze dna zajetí slepoty společenského Matrixu, kam vlastní slepotou vlezl, začnou se vzestupem na vrchol k životu opět projevovat zázraky. Přitom nemusel klesnout do lákavých vykalů pohodlíčka sobeckého otroctví, aby poznal a pochopil hodnotu svobody. Odmítnutí lásky. Věř, mrzí mne osobní selhání. Velmi. Jak Moc. Každé ráno, poledne i večer jsem trestán poznánim, doživotně. Nelze vzít zpět. A tak v rozporu papouškování školních mýtů, doktrín, časové osy dějin či rozkazů a nařízení opět vstupují na stupínek dříve opuštěné frekvenční úrovně, ovšem již bez přítomnosti s ní. Slzy nepomohou. Neomluví. Budou-li Vám tvrdit, že na světě neexistují identiční jedinci, nevěřte. Neboť dojde k přezkoušení charakteru návratu bytí. Je pak téměř nemožné odtrhnout se pohledu magnetismu bezedné studny očí bytosti andělské, ve kterých lze spatřit úplně vše, co ve vesmíru existuje. Opět Ona. Jsem utopen v kráse její přítomnosti. Čas se stane bezvyznamnou veličinou. A neuvěřitelné pravdivou skutečností. Než v archivu virtuální elektroniky vyhledám třicet let starou fotografii, zaregistruji úsměv lásky, havraní vlasy, dolíčky, úsměv, tvář, gesta i lidi za zády, kdy údivu všech přítomných zcepením a položím smartphone na pult recepce hotelu. Padám na kolena. Následuje všestranný údiv. "kde jste vzal fotku slečny recepční? A další dotazy z pléna, kterým neodpovídám. S omluvou slečně vysvětlím situaci a odolám i této zkoušce. Je stejná a přece jiná. Naprosto stejná dívka, kdy se čas projeví v bezvýznamnou veličinu. Jsem teď, zpět, bez Ní, vinou vlastní, ale s vírou. Jednou budem opět spolu. Už ji neopustím, neodmitnu, budu zbožňovat, tešit se a milovat se z její přítomnosti. Nemohu jinak. Patřím jen jí. Ona je mým dvoupamenem. Ona je vším v mém životě a proto jsem se narodil. Jen pro ni. Jen s ní. Mohu milovat. Mohu žít. Jinak nic.
Dokážeš-li ve všech možných negativních situacích prožívat uvnitř jen pocit pozitivní, vyhrál jsi svůj boj s drakem. Blahopřeji Ti k další poctě v žebříčku hodnot lidského života.
Możesz-jeśli we wszystkich możliwych negatywnych sytuacjach odczuwać wewnątrz po prostu wrażenie pozytywne, wygrał swoją walkę ze smokiem. Gratuluję Ci do innych sądzie w rankingu wartości ludzkiego życia.
Je-li samota životním posláním daného jedince, on sám se marně brání svému osudu či je nepochopením souvislostí různými způsoby poután slepými sluhy systémů manipulace.
Vždyť, sejde-li takový jedinec z cesty, je stále tvrději a důrazněji nakopnut zpět, až v konečném důsledku pochopí svou divadelní roli.
Nevybíravě a nekompromisně je vrácen do izolace, ze které tak touží uniknout.
Až vyčerpáním všech možných útěků z daného bytí dojde k pochopení, že sám je nikdo, nic vlastně nepotřebuje a přece je naprosto vším a s trpělivostí vše potřebné obdrží. Ani o chlup více ani o chlup méně.
Pozorovatel dozrál v mlčenlivost.
A tato společenská nula už nedá posměváčkům najevo prožitek radosti z úspěchů a štěstí, převážně těch druhých. Nemůže, nesmí.
Nepromluví, neusměje se, nezatančí a nezazpívá, neboť právě stanul před cílovou branou. Posledním výdechem se naposledy ohlédne zpět.
Jeśli samotność środowiska zadaniem tego człowieka, on sam na próżno broni swego losu lub jest związany przez niewidomych sług systemów manipulacji na różne sposoby przez nieporozumienie.
Wszakże jeśli taka osoba zejdzie z drogi, staje się coraz trudniejsza i silniejsza, aż w końcu zrozumie swoją rolę teatralną.
Bezkrytyczniei bezkompromisowo powraca w izolacji, od którego chcę uniknąć.
Do wyczerpania wszystkich możliwych uciec z tego rodzaju pojawia się zrozumienie, że nie ma nikogo samego, on tak naprawdę niczego nie potrzebuje, a jednak jest absolutnie wszystkim i z cierpliwością otrzyma wszystko. Ani o włos więcej, ani o włos mniej.
Obserwator dojrzał w milczeniu.
A to społeczne zero nie będzie już sprawiało, że prześmiewcy poczują radość z sukcesu i szczęścia, głównie z innych. Nie może, nie może.
Nie będzie mówił, uśmiechał się, tańczył i śpiewał, ponieważ to właśnie on stanął przed docelowej bramy. Ostatni siłą wydechu ogląda się po raz ostatní.
Ach Ty růže přenádherná. Jak popsat spanilost vůně Tvé? Tys parfémem zdejší zahrady. Pronikáš skrze vše. Taková je síla královny. Jak dotek dívčí dlaně. Jak polibek zralé ženy. Jak střet očí dvouplamenu tulicích se milenců. Tak je vůně Tvých květů rozkošná. Přenádherná a mazlící. Kdo by Ti pak trny vyčítal. Jen prý blázen, co žije v zajetí iluze, neoceni Tvou skutečnou krásu. Krásu, která nepomíjí a je zachována pro věčnost. Tady a teď. Je láska stvořitele.
Och, te piękne róże. Jak opisać wdzięk twojego zapachu? Jesteś perfumami lokalnego ogrodu. Przenikasz przez wszystko. Taka jest siła królowej. Jak dotknąć dłoni dziewczyny. Jak całować dojrzałą kobietę. Jak zderzenie oczu dwupłomnych pieczęci z kochankami. Zapach twoich kwiatów jest zachwycający. Piękna i milutka. Kto by was winił za ciernie. Po prostu powiedz szalony, który żyje w niewoli iluzji, nie czuje twojego prawdziwego piękna. Piękno, które nie przemija i jest zachowane na wieczność. Tu i teraz. To miłość twórcy.
Na próżno, przez prawie 50 lat, pragnąłem zanurzać się, latać w górę iw dół, przesyłać wiadomość w lewo lub całą drogę, mogę tylko podziękować za powrót do mojego przeznaczenia. Kaznodzieje byli przytłoczeni. Jestem inny. Na tym świecie kochaj ich przekleństwem. I kochać ludzi z publicznym potępieniem. Ale sędziowie dali mi jedną szansę. I oszukałem ją. Wybacz. Przepraszam Żałuję, że nie znałem twojego wyzwolenia. Jeśli nie przeznaczę, wyjdę z nocy i klucz w drzwiach. Dzwonek i cicha wiadomość przed drzwiami: nie zapomnij zapłacić rachunków !!! Jako chłopiec tęskniłem za rodziną, domem i ogrodem, samochodem lub motocyklem. Chodź. Jesteś inny i nie możesz mieć tego, co widziałeś ze swoimi rówieśnikami. Urodziłem się bezdomny. Dorastałem bezdomny, bezkompromisowo wykluczony przez tych, których mieli. Gdzie? Legion zaoferował wszystko, wziął zdrowie i miłość. A teraz? Wiem Wróciłem na drogę. Po prostu nie zmienię straconej szansy......
Jak marně jsem se skoro 50 let toužil někam zašupličkovat, lítal nahoru a dolů, zpráva doleva či všemi směry, mohu jen poděkovat za návrat do cesty vlastního osudu. Kazatelů bylo přehršel. Jsem jiný. V tomto světě je milovat prokletím. A mít rád lidi odsouzenim veřejností. Ale sudičky mi dali jednu šanci. A já hlupák ji promarnil. Odpusť. Je mi to líto. Mrzí mne, že jsem Tvé vysvobození nepoznal. Vzepřu-li se osudu, přijdu z noční domů a ve dveřích je otočený klíč. Vypnutý zvonek a přede dveřmi tichý vzkaz : nezapomeň platit účty!!! Jako kluk jsem toužil po rodině, domečku a zahrádce, autu či motorce. Tak tak. Jsi jiný a nemůžeš mít, co jsi viděl u vrstevníků. Zrodil jsem se bez domova. Bez domova jsem vyrůstal, nekompromisně vyloučen těmi, co měli. Kam? Legie nabídla vše a vzala si zdraví i lásku. A teď? Vím. Jsem zpátky na cestě. Jen nezměním promarněnou šanci....
Celý život je vlastně školou. Ale jen pro Ty, kteří přijmou dané lekce vzdělání a dokáží se radovat i z malinkatých krůčků vedoucí k vrcholkům. Mou inspiraci byl a je i Jonathan Chapman, přezdívaný Johnny Appleseed (Jan Jadérko). V knize Jabloňová stezka se nenechal odradit všude přítomnými negativy toxicky nakažených jedinců a držel se cíle. Nádherný příběh skutečné lásky. Kdo nemiloval, nepochopí.
Całe życie jest szkołą. Ale tylko dla tych, którzy biorą lekcje edukacji i mogą cieszyć się małymi krokami prowadzącymi do szczytów. I Jonathan Chapman, nazywany Johnny Appleseed, był moją inspiracją. W książce Szlak Apple nie zniechęciły go negatywne strony osób nakażonych toksynami i On zachował swój cel. Wspaniała historia prawdziwe miłośći. Kto nie kochał, nie zrozumie.
Přesně, jako Ty stromy v sadu. Srdcové třešně. Myslíš, že lze sdílet život s Ledovou královnou? Ne. Mýlíš se chlapče. Její podstata vůbec nedovolí projevit Tvé bytí. Běda, uzří-li radost Tvého srdce. Běda. Uteč naivko, dokud je čas. Než definitivně zůstaneš omotán v síti chladného přijetí nekonečných přání nespokojenosti až přestaneš žít život svůj. Bude jen Ona a nic víc. A Ty, jen poslušná marioneta.
Tak jak drzewa w sądzie. Czereśnia sercowa. Czy myślisz, że możesz dzielić życie z Lodową Królową? Nie. Mylisz się, chłopcze. Jej istota w głowie nie pozwala jej się zmienić. Niestety, jeśli widzi radość Twojego serca. Niestety. Uruchom chłopcze, kiedy nadejdzie czas. Zanim na pewno zapakujesz się w sieć zimnej akceptacji niekończących się pragnień niezadowolenia, dopóki nie przestaniesz żyć swoim życiem. Będzie Ona i nic więcej. A ty, tylko posłuszna marionetka.
Myslím, že je správné, aby lidi měli přání. Zvláště děti. Obzvláště ty, které osud přivedl na ulici. Domeček se zahrádkou. Rodinu. Radost z každé maličkosti. Stanou-li se však přání kamenem úrazu, je třeba znovu vstanout, opustit nesmyslnost a jít dál. Neohlížet se zpět přes Rudé moře. Překročit Jordán. Být čím člověk je. Bez ohledu na svody ostatních, jejich kritiku i nenávist. A především, je to jejich přání, najít poslušnou marionetu.
Ostatni browar pozwoliłem sobie nazwać na cześć jedynego kwiatu mojego życia. Brunetka. Przez wiele dziesiątków lat, nawet śmierć nie była w stanie zabić miłość w moim sercu. Dlaczego? Tak wiele cierpienia. Niepotrzebnie? Nie. Sam przyszedłem na świat i sam ze świata odejdę. To naprawdę wielkie szczęście spotkać kogoś, z kim możesz trzymać cię za rękę na drodze życia, kto na ciebie lubię się uśmiechać, z tych dzikich angielskich brązowych oczy. Kto może usunąć łzę i pozwala nawet łzy otarł. Nie, nezapomnialem moich koleżanek. Blondynki. Tylko tę ogień w moim sercu należy tylko do niej. Dziś już wiem, że prawdopodobnie się utrzyma nawet po fizycznej śmierci. Przepraszam. Jest to miłość. Nie mogę inaczej.
Poslední pivovar pozemského života jsem si dovolil nazvat na počest jediného kvítečka mého života. Brunetka. Přes mnoho desítek let ani smrt nedokázala zabít lásku v mém srdci. Proč. Tolik trápení. A zbytečně. Ne. Sám jsem přišel na svět i sám ze odejdu. Je totiž velkým štěstím potkat někoho, s kým se můžeš cestou života držet za ruku, kdo se na Tebe dokáže usmívat a kto ti věnuje líbezný pohled, těch divokých andělsky hnědých očí. Kdo dokáže utřít i slzu a nechá si i slzy utřít. Ne, nezapoměl jsem na kamarádky. Blondýnky.
Jen ten oheň v srdci mém patří jen jí. A dnes už vím, že přetrvá zřejmě i po fyzické smrti. Odpusť. To je láska. Nedokáži jinak.
Tlačí na diplomovou samotu rozdělení. Musíš někým stanovenou cestou ? Ne. Jednoho dne okovy otroctví zboříš. Spatříš svobodu. Nejsi osamělý. Je Váš celá větev, celý strom. Celý les. Planeta i vesmír. A všichni jste úžasní. Velmi moc důležití. Spolu, jako jeden, tvoříte vyvážený zářící celek. Sami dosáhnete plodů poznání. Bez direktiv a nařízení. Trnitá je cesta ke štěstí, jenž vede k sladkým plodům života. Mnoho zdaru přeji Vám všem.
Krajem mého mládí. Kde se cestou lidé navzájem zdraví, přejí si slovy či úsměvem milého dne. Chladná voda, Ivančena a Lysá hora. Po více než 30 letech opravdu zážitek. Známí kluci ruku stisknout. Vítej toulavej. Vždycky Beskydy.
Včelka hledá v květech plně rozkvetlé slivoně nektar. Stromek suchem šetří síly svého života a sladina v květech není. Přesto včelka hledá. Zná svůj úkol, svá přání. Myslí mi proletí osamělý stařec, co skupině studentů nadšeně vyprávěl na hřebenech Roháčů o překrásných místech. A my se tam byli podívat. I jinde. Načerpat sílu hor, moudrosti přírody a radosti mladí. Uběhlo mnoho desetiletí. Dnes mohu znovu vidět na Vašich fotografiích ty místa, co už mi není dovoleno osobě navštívit. Děkuji. Rozumím totiž jeho věku......
Když otevřu knihu, spatřím Tebe. Měl bych číst, nemohu. V očích Tvého pohledu vidím záři života a v úsměvu na Tvé tváři radost i štěstí. Kam se hnu, jsi stále se mnou. I tady. I teď. I když tu nejsi. Strážný můj andílku. Chtěl bych zpívat, nemám hlas. Hrábnu-li do strun, nemám talent. Vyzvu-li k tanci, pošlapu střevíčky. Odpusť. Na co sáhnu, k čemu se přiblížím, se pokazí. Tak proč je ten Nikdo a Nic ? Ten, co se smrti nebojí. Kolik mu zbývá zkoušek ?
Vyladěn poznáním odpuštění, přijetí láskou zaplatím. Pak mohu odejít. Ty, já, my všichni spolu, jako jeden. Otevře se brána a za ní je, ráj.
"Dlaczego Pan zapisany do nauki języka polskiego? Język czeski u Pana katastrofą. Słowa czeskie, tylko kolejność słów po polsku!"
- Spada śnieg, powiedziałby babcia.
- Schnee fällt, sagte Opa.
- Sněží, říkávala máma.
- Otec mlčel, jako jména příbuzných na pomnících za Ostravicou. U Ołzy. V Beskydech.
Po prostu. Po naszemu. Cała rodzina jednego regionu. Emigrowałem. Bardzo cię przepraszam. Nieuciekłem.
DNA nepřekroutím. A než mne nacionalisti upáli na hranici fanatismu ega národnosti, vyznávám : jsem člověk. A neodvolám. Klas dozrál.
Jsi-li však bez viny, hoď první kamenem. Neuhnu. Již před Tebou neuteču. Není v lidských silách vrátit se zpět.
Zgubiony znalazłem szczęście, znowu mam marzenia i kocham...
Když rozkvétají broskvoně zároveň s třešněmi, děje se něco podivného. Vždyť není první máj polibků zralé ženy. Těch smyslných rtů, co silou vášně touhy probudí k jarnímu laskáni všechny buňky těla, tou zvláštní odvěkou vibrací. Jak na ně zapomenout, procházeje očistcem žárů pekelného ohně každého dne, kdy pro sto dobrých činů je člověk jedinou chybou zatracen. Jak? Ach srdce mé, bolavou cestou jsi došlo k poznání pravdy. Vše je dobré. Tady i teď. Je ráj.
Co je důležité, je očím neviditelné.
Správně vidíme jedině srdcem.
Láska je stav bytí. Splynutí energii. Je věčná.
Kdo dosáhne poznání, překoná všechny nástrahy oddělenosti a vystoupá až na vrchol jednoty.
Jako ta květena zámeckého parku. Jako ti čápi, co dnes přiletěli. Jako lidé, co osvětlují cestu života.
Děkuji Vám všem.
