Vatra r. 7 č. 3 (časopis LLM)

„Pozdravujeme jaro! Vítáme netrpělivost duší,
třesení křídel zesílených, odvahu zraku zjasnělého!
Nekonečnosti čekají na nás, jiná, slavnější jara,
věčností hřmící písně — vysvobození.“
Otokar Březina

Svou přirozeností člověk bezděky resonuje na události v Přírodě. Jsme strženi tím, co její ňadra rozechvívá. Jest to odvěký hlas prapůvodu lidského, který ozývá se v nás z jara, a kdo má nezkažené pudy. jest prvým jarním dnem dotčen více a hlouběji než všemi možnými politickými událostmi.

Tady mluví tajemné síly, jež probouzejí hmotu k zázračnému rozpuku života. To je ten život, který žijeme také my ve své tělesné schránce, a proto buší jaro tolik na naše smysly.

Proudy božství mohutným přílivem dotýkají se duše člověka osamělého uprostřed rozkvétajících lučin, zpívajících hájů, věčně mladých potoků…

Otevřte se jim a uvědomte si, že jste jeden celek se vším, co vás obklopuje.

Očistěte se čerstvým vánkem našich luhů a probuďte v sobě uvnitř nové síly, zapudivše vše, co vás strhovalo zpět, tak jako zapuzena byla zima zlá.

Řekněte si, letos musím stoupat k Ideálu — a to nebude možno, než odevzdáte-li se Moudrosti Lesa, tomu velikému vnitřnímu hlasu, jenž je teď nejvíce slyšet tam, kde je velebné ticho samoty.

Miloš Seifert== O VLASTENECTVÍ == Slova vlastenectví jest v dějinách užíváno jako nejvznešenějšího příkladu statečnosti a sebeobětování, a přece totéž slovo může býti pláštíkem skoro každého zločinu — bylo omluvou snad více zločinům v dějinách než každá jiná hybná síla lidská, vyjma náboženství. Aniž bych rozbíral, kterými pohnutkami se zločiny „vlastenectví“ omlouvaly, uvedu čtyři případy, jež vrhají světlo na věc nebo mohou býti vůdci tomu, kdo potřebuje odpovědi.

I.

Za jedné velké vojenské přehlídky v Německu mladý vojín byl vyvolen, aby se postavil před císařem a představoval dokonalý typ vojenské fysické možnosti. Aby se přesvědčil, že mravní a duševní jeho vyzbrojení je tak uspokojující jako tělesné, řekl panovník: „Kdybych ti poručil zabíti svou matku bez rozmýšlení, učinil bys tak?“

„Okamžitě, bez váhání, pane,“ byla odpověď.

„Správně,“ řekl císař. A vyznamenal jej před ostatními jako ideál armády.

II.

Když Jiří III. anglický poslal britskou armádu do Ameriky, aby zkrotila kolonisty, britští důstojníci, v počtu asi sto, se vzbouřili a vzdali se raději, než by bojovali proti svým bratrům, kteří byli v právu; i musil král Jiří poslati hessenské čety na toto dílo.

III.

Když Sokrates byl souzen za svůj život, mluvil na svou obranu. Připomenuv jim, že byl udatným vojákem v obraně republiky, dokazoval dále, že jeho věrnost spravedlnosti byla silnější než věrnost vládě vlasti těmito slovy: „Když oligarchie Třiceti byla u vesla, přivedli mne a čtyři jiné do rotundy a žádali, abychom se zmocnili Leonida Salamonského ze Salamidy, ježto jej chtěli popraviti. Takové rozkazy dávali vždycky, neboť měli v úmyslu zaplésti co nejvíce lidí do svých zločinů; a pak já dokázal jsem nejenom slovy, ale skutkem, že, užívám-li toho výrazu, ani za mák se nebojím smrti a že jediným mým strachem jest strach, abych nevykonal nic nesprávného a nesvatého. Neboť silné rámě protivné té síly mne neděsilo tak, jako to, abych neprovedl něco špatného. A když jsme vyšli z rotundy, druzí čtyři šli do Salamidy a chytili Leonida, avšak já jsem odešel tiše domů. Byl bych za to pozbyl života, kdyby nebyla moc Třiceti brzo potom došla konce.“

IV.

On pak chtěje se sám ospravedlniti, dí Ježíšovi: „A kdo jest můj bližní?“ I odpověděv Ježíš, řekl: „Člověk jeden šel z Jerusalema do Jericha, i upadl mezi lotry, kteří oloupivše jej a zranivše, odešli, odpolu živého nechavše.“I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou a uzřev jej, pominul. Samaritán pak jeden, cestou se ubíraje, přišel až k němu a uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest.

A přistoupiv, ovázal rány jeho, naliv oleje a vína a vloživ jej na hovado své, vedl do hospody a péči o něj měl.

Druhého dne pak odejíti maje, vyňav dva peníze, dal je hospodáři a řekl jemu: „Měj o něj péči a cožkoli nad to vynaložíš, já, když se vrátím, zaplatím tobě.“

Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?

Z příručky woodcraftu od E. Th. Setona

HLASY LESA

V pohádkách a baladách našich slýcháme, ze sýček sedá na okno chalupy a volá „půjď, půjď“, a že tak volá člověka na hřbitov.

Opravdu často zvířata vydávají hlasy podobné lidským, nebo známým z okolí lidského.

Kráčíte—li lesem, slyšíte někdy v dutém stromě „vodu se vařit“ Syčí to tam, jako když nejprudčeji z kotle vycházejí páry. Nahlédnete dovnitř: to mladé sovičky volají po potravě, ty věčně hladové krky!

Staré sovy skuhrají. V noci je uslyšíte.

Je více zvířat, které chrápou, když spí, tak jako člověk. Je to na příklad ježek nebo hranostaj. Ježka můžete lechtat na zadní pacičce, za kolenem, kde má stehenní šlachu. Je lechtavý a dá se do křiku. Kdo jste měli doma ježka, jistě nezapomenete na jeho kvílivý nářek, když ho něco bolí. Sténá jako dítě.

Často jdeme lesem a slyšíme dítě naříkat. Myslíme si: co se to tady stalo? Dítě samo v lese, pláče a běduje? I jdete se podívat — to tu ježek! Ale možná, že ne ježek, že zajíc. Když se chytí do pasti, kvílí, naříká bolestně zajíc i králík. Půjdete a vysvobodíte nešťastnou oběť lidské surovosti. Vidíte, jak je dobře rozumět zvukům v lese!

Starý šedivec jezevec někdy chrochtá jako vepř. To zvlášť tehdy, kdy mu lidé rozkopávají doupě. Je rozzloben a dává najevo svou zlost bručením. Jenže lidé a jezevčíci na to nedají a zničí krásný, nevinný život pro několik mizerných chlupů!

Mňoukání v lese slýcháte dost často. To nejsou vždy kočky, známí pytláci ptactva v lese. Mňoukají někteří naši dravci: káně lesní, když krouží ve vzduchu, káně rousné v zimě, ba někdy i sojka, která je umělcem v napodobení různých lesních zvuků.

Hvízdají kachny (hvízdalky) a luňáci vysoko na obloze. Na stromě hvízdá brhlík a šoupálek. Hvízdá lednáček u vody.

Takové jsou hlasy lesa. Podle Woodwarda===NÁŠ KROJ===

Píše Woowotanna a Juraj

Volání po kroji v řadách našich, zdánlivě malicherné a dětinské, má svou hlubší příčinu.

Přirozeným pudem člověka jest se zdobit, a chceme-li všecko kolem sebe míti krásné, tím spíše to, co máme na sobě. My nemůžeme říci, že na tom nezáleží, jak se oblékáme — záleží na tom velice, tak jako na tom, co jíme. Neboť podle toho je vidět, jací jsme. Je to projev života. A třebas by někdo řekl, že krojem hoch se junákem nestává, a třebas bude vždycky mnoho těch, kteří junácký kroj nosí a junáky nejsou, přece jen nemůžeme vymknouti se potřebě míti svůj kroj a nositi jej, neboť pojem moudrosti z lesa čili woodcrafterství sám k tomu vede: My milujeme život, říkáme svoje jásavé „ano“ k realitě jeho a životnost našeho ducha nutí nás tvořit a projevovat se v hmotě, neztrácet své představy pouze v abstrakcích.

Je-li u nás kroj výsledkem naší touhy po kráse a souladu, pak bude to vždy kroj slavnostní, převahou táborový.

Táborovým krojem beze sporu nejkrásnějším je indiánská zástěrka, čelenka a krpce nebo mokasiny. V táboře jsi celý den nahý, tělo tvé s vypracovanými svaly a měděné barvy je samo sebou božsky krásné — tady obleku netřeba, nanejvýš ozdob a příkras v souladu s divokostí přírody. Jen se podívejte na obrázek ve Vatře, I. roč., str. 133.

Když v podvečer sedíme u táborového ohně, oblékáme se v obřadní roucha, jež hlavně kryjí záda. Nejjednodušší, ideální roucho jest „poncho“, jak je máte popsáno v knize z Lesní říše. Dá se přerozmanitě vyzdobit a může sloužit též jako zástava k dekoraci klubovny.

A tu přicházíme k důležitému bodu našeho problému.

Krojem a parádami nedá se propagovati moudrost. Ale kroj a vůbec jakákoli formální věc může dovršovat soulad a tvořit rázovitost života. Odtud názor: kroj naprosto jednotný barvou, střihem a v podstatě i výzdobou nelze předepsat celému národu, nýbrž musí vyrůst z místního života kmene, z jeho svérázu. I historie nám dává za pravdu. Žádný národ nevytvořil jediného „národního kroje“, nýbrž mnoho národních krojů v jednotlivých oblastech své země.

A přece nějaký základ tu je, společná představa, která je v jednotlivých oblastech provedena.

Tak tomu bude i u nás. Krojujme svoje kmeny, stvořme rázovité kroje kmenů. Nezadržujme uniformováním volný rozvoj fantasie, vlastní svoje cítění! Jak by to bylo krásné, kdyby všichni na sněmu kmenovém měli haleny slováckého střihu s vhodným vyšíváním z domácí půdy vyrostlým. Jak by bylo krásné, kdyby všichni měli jednoduché roucho amerických našich bratří, zase přizpůsobené látkou, barvami i provedením potřebám kmene.Nač tu omezovat volný vývoj věci, kterou nelze nadiktovat, která musí vyrůst ze života samotného? Od jednotlivce a ze společnosti musí vyrůst. Nelze věc rozhodnout debatami na sněmech celé Ligy, jak už se častěji ukázalo. Každý má svůj rozum, každý chce něco jiného. A je to v pořádku. Dokud se nenašla hrstka lidí, kteří chtějí totéž, kteří spjati jsou týmiž ideály, není to ještě kmen v pravém slova smyslu. Až se sejdou „v duchu a v pravdě“, pak jistě vytvoří také svůj umělecký směr.

A tak zdá se, máme-li všemu svému členstvu říci něco určitého o kroji, jsou to v prvé řadě rady negativní. Proti nevkusu musíme brojit vždycky. Už před lety zavrhli jsme na sněmech Ligy „skautský klobouk" a varovali před uniformou skautů. Předně my nejsme skauty a nám kroj ten nepřísluší, za druhé je to kroj amerických vojáků a za třetí jest nevkusný, směšný, pro malé chlapce zejména. Stejně se divím, může-li někdo nositi všeobecně užívané skautské pásy s přezkou „junák český skaut.“ Kam se tedy vlastně hlásí? Či může woodcrafter takhle světu lhát? Třetím příkladem nevkusu jsou šátky na krku. Mohou býti praktické takové velké šátky, ale pak patří do lékárničky a ne k dekoraci kabátu.

Ani se nechci už zmiňovati o vojenských čapkách a legionářských baretech, které také u nás leckde nosili. Nač ty starosti s pokrývkou hlavy? V létě chodím prostovlasý, v zimě není nad čepici. Kdo chce nosit klobouk, pořídí si šitý látkový klobouk, takový nosí i Setonovi chlapci.

Stvoříme si nějaký vlastní svůj kroj mimo obřadné roucho, kroj vycházkový?

O tom píše Juraj toto:

Co vyžadujeme od kroje? 1. Aby se nám na první pohled líbil; 2. aby na něm byly odznaky junáckých hodností.

1. Líbivost kroje, prostota, výraznost, ušlechtilost tvaru i barvy musí vyhovovat našemu slovanskému cítění vytvořenému bohatou tradicí.

2. Odznaky junáckých hodností musí být v souladu se základním střihem i barvou kroje. V tomto směru jsme úplně bez tradice — neboť u nebojovných usedlých kmenů slovanských se nic takového nevyvinulo. Napodobujíce částečně způsob života Indiánů, přejímáme dosti z jejich výrazné symboliky.

Jde tedy v podstatě o komposici ze slovanských a indiánských prvků. Zní to snad velmi odvážně, ale ve skutečnosti není tu žádného protikladu.

Určitá stupňovitost (v ornamentální bohatosti, kterou nahradíme bohatostí symbolickou) je i u krojů slovanských. Převážně je znakem majetkových poměrů hmotných (nepřímý důsledek práce), u Indiánů množství činů (přímý důsledek práce). Nahradíme tedy prostý ornament slovanský ind. symbolem.

Základem kroje navrhuji košili slovanského kmene z našeho území, který nejintimněji žil a dosud ještě mnohde žije s volnou divokou přírodou, kmene pastýřů — moravských Valachů. Střih její je vyzkoušený a ustálený staletími.

Výzdoba: Na nízkém límečku místo orn. pásu přišita byla by stužka v barvě věku (konci by se límeček svazoval).Rozstřih na prsou spíná se perleťovou nebo stříbrnou spínkou s vyrytým symbolem ohně (čtvernásobný zákon).

Přívěsky, odznak bojovníka a strážce, připevňují se do otvorů spínky. Nad spínkou po stranách rozstřihu do obdélníku jsou seřazeny odznaky mistrovství. (Na místě orn. výzdoby pův. kroje.)

Odznak kmene přišit by byl na rameni pravém. Odznak Ligy (jehlový) je připjat na límečku.

Košili smí ke sněmům nosit, kdo je přijat za řádného člena — (pouze se stužkou a odznakem v límečku).

Junák při jmenovacím obřadě dostane spínku se symbolem ohně.

Bojovník přívěsek se šípy a lukem (upevněn takto 2 řetízky).

Strážce přívěsek se stanem a sokolem (pak je každý přívěsek jen na 1 řetízku). (Vzato ze staroslovanských spínek — viz Alšův „Bojovník“.)

Ostatní odznaky mistrovství a funkcí — podle potřeby a možnosti.

Jednotlivá Orlí pera by se zvláště neznačila.

Kalhoty krátké nad kolena (široké) nebo dlouhé přiléhavé (pro krpce).

Krpce jsou beze sporu nejvhodnější obuví a doplňují náš kroj.

Tím je, doufejme, otázka kroje definitivně u nás vyřízena.

MYSLÍCÍ RUKA

Totemové standarty

Každá družina a kmen si pořiďte dřevěné totemové standarty — tyče s upevněným štítem, v němž je vyřezán symbol vašeho zvířete. Přinášíme několik obrázků. Až půjdete tábořit, postavíte je u svých stanů a vaše plátěná vesnice dostane hned indiánský vzhled! Vlajek si woodcrafteři nedělají! Krabice na „Orlí péra“

Krabice tyto robíme z březové kůry. Silnou kůru z poražených bříz nařízneme a sešijeme hrany wattapem, to jest kořínky z vyvrácených jedlí, které byly močeny ve vodě. Také můžeme udělati krabici z lepenky a polepit tenounkými plátky březové kůry.

Je možno tyto památné schránky udělati pěkně též z kůže nebo i jiného materiálu (tepané z plechu, ze dřeva a vrubované atd.).

ZASVĚCENÍ JUNÁKOVO

Cesta Lesa jest cesta úzká, trnitá a často vedle zdá se být cesta pohodlnější. Jdeš nad roklinou a musíš dát pozor dobře, abys tam nespadl. Ale právě proto, že chceš vysoko, je ta propast tak hluboká! Jak málo lidí si troufá až sem. Ale ty musíš ještě výše! Proto musíš být zasvěcen, aby ses nemusel vraceti.

Zasvěcení junákovo je toto:

1. Tábořením v lese. Aspoň týden tábořit v lese sám nebo ve společnosti, spáti venku nebo ve stanech, zařídit se jak možno nejprimitivněji, ale junácky pohodlně a zdravě.

2. Zkouškou mlčení. Šest hodin nepromluviti, nanejvýš užívati posuňkové mluvy.

3. Zkouškou oddanosti. Dovedeš říditi se radami zkušených? Dokaž to aspoň týden, že půjdeš ve šlépějích někoho, koho ctíš. Řiď se jeho radami přesně a neodchyluj se od nich. Jsi-li hoch nebo dívka, dokaž týden naprostou poslušnost rodičů neb učitelů, jsi-li zaměstnanec, plň týden věrně a nanejvýše svědomitě svou povinnost.

4. Zkouškou laskavosti. Buď týden ke každému usměvavým, laskavým a ochotným a každý den prokaž nějakou službu lásky někomu, lidem, zvířatům, rostlinám.

5. Zkouškou svědomitosti. Udělej si 6 vzorných šípů, vyhledej si na ně proutky v lese, sám je opeř a obarvi. Všechny šípy musí být stejně dlouhé, stejně silné (65 cm dlouhé, jako tužka silné), pěkně rovné, péra vzorně připojena.

6. Zkouškou životnosti. Zjisti si své číslo životnosti podle Setona, zkouškou zraku, sluchu, hmatu, obratnosti, odhadu, chuti a čichu.

7. Zkouškou křepkého těla. Zatanči v táborovém kruhu před sněmem nějaký lesní tanec (na př. kozáček, sobí tanec atd.).

8. Zkouškou opálené kůže. Zasvěcuješ-li se v létě, musíš býti opálen.

9. Zkouškou znalosti Zákonů. Prokaž znalost Dvanáctera Zákonů Moudrosti Lesa a pověz, čemu učí Moudrost Lesa? Píseň deště.

Hla—či dai nin hla-či dai nin
i—beh ma Kun hui ni veh da vin-gu ba hin ah

Déšť, déšť, dej déšť, déšť, déšť, dej déšť,
na na - ši Kra - ji - nu! Dej déš — ť, Bo — že nám!

OBŘAD SÁZENÍ STROMKU

(Podle Setona)

Náčelník kmene prosloví asi toto: „Kdo zničí strom zlomyslně, zničil život, dopustil se hříchu. Kdo ničí stromy, zbavuje kraj krásy a bohatství. Kdo zasadil strom, dal prýštit zdroji požehnání — požehnání věci, jež nese ovoce, požehnání člověku, jemuž strom je dárcem, útočištěm i útěchou. Není zla v stromě, jest bytostí dobrou.“

Hoch, jenž sází stromek, mluví a při tom koná, co mluví. „Pojďte, bratří, a buďte mi svědky, že přináším krajině krásu, štěstí a bohatství, sázeje stromek. Vlastní rukou kopu a sázím. Zalévám a slibuji, že v suché dny aspoň po půl měsíce budu zalévati, aby stromek nezahynul. K slunci se obracím, aby paprsky svými hřálo můj stromek a dalo mu sílu. (Znamení slunečních paprsků.) Prosím o déšť, aby zavlažoval půdu a dal mu vláhu. (Znamení deště.) Zastrkávám dvanáct kolíků ochranného plotu. (Skloní se a zastrčí do země malý plůtek.) Teď jsem ti, stromečku, dal života počátek. Budu tě chrániti od hmyzu a sucha a zlých lidí. Budu se radovati z tvého vzrůstu a těšit se, že jednoho dne budu stát pod sladkým dechem tvého stínu.“

Kmen zapěje „Píseň deště.“

Znamení „slunce a slunečních paprsků“ představuje, jak padá sluneční zář, i vykoná se tak, že pravou ruku zvedneme vysoko, uděláme palcem a ukazováčkem tvar „O“, současně pohybujeme levou rukou s prsty nataženými a trochu rozevřenými přímou čarou od „O“ k zemi, trošku vlníce či třesouce prsty levé ruky, abychom naznačili třpyt slunečního paprsku.

Znamení deště se vykoná, že zvedneme obě ruce vysoko vpřed, s dlaněmi dolů a prsty trochu rozevřenými, dolů skloněnými, a jak hudba hraje, prsty zvedají se a rychle zase sklánějí, jako kdyby voda kapala se špiček.===TANEC POSLŮV===

Sůča, mladík kmene Stříbrné luny, vrací se s poselstvím do vlastního tábora a líčí svoji cestu. Tančí se v sněmovním kruhu dokola nalevo, hlasatel udává takt na bubínek v rytmu slabik písně:

„Zahučaly hory,
zahučaly lesy;
kam jste se poděly,
kam jste se poděly
moje krásné časy.“

Tanečník při tanci může také promlouvati hesla, jimiž doprovází výjevy. Úbor: zástěrka, za pasem orlí péro, v levé ruce svitek poselství, čelenka s jedním pérem.

I. 1. Hbitými kroky vstoupí do kruhu, postaví se čelem proti náčelníkovi. (Zdravím svůj kmen.)

2. Pravou ruku na srdce, pak obloukem ji vznese vpřed, úklon trupem, pravá noha málo vzad, ruka obloukem do pravé strany dolů. (Došel jsem!)

3—4. Vztyk, rychlým krokem obejde kruh, v levé pozvednuté ruce ukazuje svitek, zastaví proti náčelníkovi, vztyčí hrdě hlavu, ruce dolů volně, dlaněmi vpřed.

II. 1. (Slyšte mne!) Vztyčí pravou ruku ve znamení lesa — čeká.

2. Ruce křížem přes prsa, pravou s rozevřenou dlaní vzhůru, opíše oblouk doprava a rozhlédne se kolem. (Vy všichni mne slyšte.)

3—4. Ruce spustí dolů a drží svitek oběma rukama, hledí vzhůru, přemýšlí.

III. 1—2. Vykročí vlevo kruhem. (Vy mne poslat daleko.) Ukáže kruhem na všecky, na sebe, na svitek a mávne do dálky.

3. Hrdě pokročí několika ráznými kroky. (Já šel.)

4. Klusá. (Já běžel.)

IV. 1—4. (Jít velikými lesy.) Klusem, delší kroky, pružně se uchyluje trupem na strany, střídavý hled do vrcholků stromů nalevo, napravo — rukama značí stráně a doliny.

V. 1—4. (Potkat Miší-mokwa.) Zastaví se, úžas, krok zpět, ránu jako kopím dopředu (ale nesmět bojovat). Obrátí se a vyhnutím utíká nazpět asi půl kruhu, ohlédne se a kliden zase pokračuje v cestě rychlým krokem. (Nést poselství.) Ukáže svitek a mávne rukou vpřed.

VI. 1—4. (Vidět veliké hory.) jde krokem, naznačuje rukama hory před sebou, nalevo, napravo — namáhavě stoupá, krátké kroky, tělo nachýleno dopředu.

VII. 1—4. (Vidět velkého orla.) Zastaví, hledí kolmo vzhůru a pohybem hlavy otáčí se kolem za letícím orlem, vztáhne ruce vzhůru, pak ukáže na orlí péro u pasu. (Jít pořád.) Vykročí, ukáže na svitek a mávne vpřed.VIII. 1. (Brodit se vodami.) Opatrné kroky do vody.

2. Naznačuje stoupání vody po kolena, nad kolena, po pás, po prsa.

3—4. Svitek drží vysoko nad hlavou, bokem se dere namáhavě proti proudu a opět vystupuje z vody.

IX. 1—4. (Utíkat prérií!) Klus švižně a vesele, trochu nakloněn vpřed.

X. 1—2. (Až slunce zapadat!) Kreslí obrys hor a jak slunce volně zapadá, uctivě hledí do dálky.

3—4. (To krásné slunce zapadat.) Pravou rukou k slunci, levou se svitkem na srdci.

XI. 1—4. (Připravit svůj oheň!) Sbírá dříví vlevo, vpravo, skládá před sebe, kupí hraničku a křesá.

XII. 1. (Oheň jasný vznítit!) Dvakrát foukne.

2—4. Obloukem rukou značí plamen, jak vyšlehl. (Míti teplo a světlo.) Hřeje si ruce, usedá, nohy křížem.

XIII. 1—4. (Noc veliká přijít!) Svěsí hlavu a kupředu mírně se pohybuje — spí.

XIV. 1. (Ptáci budit!) Trhne sebou a vztyčí hlavu, ruce podepře stranou, naslouchá.

2—4. Natáčí ušima a hledem dvakrát nalevo, dvakrát napravo vzhůru, vztyk, ruce křížem přes prsa — hledí na východ slunce.

XV. 1. Skloní se rozkročen, ruce podle těla nazad, dlaněmi vpředu.

2. Pokročí dva kroky, vztyčí se, ruce u sebe vztáhne k slunci, pak rozdvojí, dlaně vzhůru.

3—4. Vydrží nehybně.

XVI. V tomtéž postoji zazpívá píseň „Wakon-da“. Při konci se skloní.

XVII. 1. Vztyčí se vesele. (A běžet až do tábora Inků, a „tu jsem“.) Klusem oběhne kruh a odevzdá náčelníkovi svitek s poselstvím.

Náčelník jej přijme, odejme orlí péro od jeho pasu a vsadí za čelenku se slovy: „Sůča bude velkým bojovníkem svého kmene, donesl poselství.“

XVIII. Radostnými poskoky obtančí celý kruh a usedne mezi ostatní.

Všichni vyrazí trojí pokřik kmene a provolají jméno Sůčovo.

Buk

„Živote života mého, vždycky se budu snažiti, abych uchoval tělo své čistým, věda, že živý dotek tvůj jest na všech údech mých.

Vždycky se budu snažiti, abych z myšlenek svých vymýtil všelikou nepravdu, věda, že ty jsi pravda, která zažehla světlo rozumu v mysli mé.

Vždycky se budu snažiti, abych vypudil všeliká zla ze srdce svého a uchoval lásku svou kvetoucí, věda, že ty sídlíš v nejvnitřnější svatyni srdce mého.

A bude mým usilováním, abych tebe zjevoval v konání svém, věda, že tvoje moc dodává mi síly k činu.“

(Tagore) 38===VÁZÁNÍ RUKAVIC===

(Valašský způsob)

Potřeby: malá (palcová) deska (1), velká deska (prstová) (2), palcový napinač (3), napinadla.

Materiál: přadelná dlouhá vlna na osnovu, krátká („třapce“ z válce tkalcovského stavu) na outkové vázání.

Zhotovení pomůcek: Míry na nákresu jsou pro velikost dospělého člověka. Zhotovte si je z papíru v uvedené skut. velikosti a pak poměrně zmenšete. Napinadla jsou asi půlcoulové desky tvaru hotové rukavice. Do palce vsune se též malá deštička. — Postup práce: a) osnova (obr. 4).

Začátek osnového vlákna uvážeme pod oválnou deskou na výčněl ozubené desky a nejkratší cestou (nejblíže hraně) zachytíme vlákno na nejnižším zářezu, táhneme je zpět dolů kolem kolíčku (a) (nejbližšího místu, kudy vlákno od výčnělu vyšlo vzhůru), znovu vzhůru na další zářez, dolů za kolíček (b). Tak, za stálého přepínání s jedné strany na druhou, napneme celou osnovu. Na kolíčku u protější hrany vlákno končí. Jest tedy na 18 kol. 36 vláken, na 1 kol. 1 vlákno a 1 vlákno z výčnělu (začáteční); celkem 38 vláken. Na velké desce je 39 kolíčků — vláken pak 2 x 38 + 2 = 78.

b) outek (obr. 5):

Pracujeme dvěma praménky as 15 cm dlouhými. Jednotlivý je lehce zkroucen ze tří vláken osnovných. Vazba outku začíná se na prostředním vlákně osnovy na konci ozubené deštičky (na špičce). Praménky outku na konci 1 uzlem svázané podvlékneme pod vl. osnovy a znovu 1 uzlem zatáhneme a pak střídavým podtáčením outkových praménků obtáčíme vrchol. Po vyvázání větší plošky snažíme se případným vyplněním nad hranami ozub. desky dosíci takové polohy outku, aby směr jeho byl kolmý k prostřednímu vláknu osnovy. Outkové praménky doplétáme na 1.5 — 2 cm od konce. Nové praménky zachycujeme na dalším vlákně uzlem provedeným též asi 2 cm od konce. Konečky outků se neodstřihují (po obrácení rukavice zůstanou vevnitř a zvyšují hřejivost).

Přivázání palce (obr. 6):

Palec váže se na palcové desce až po zářez (z). Když na prstové desce dospěli jsme též k zářezu (z), odstřihneme od levé strany desky počítajíce (u druhé rukavice od pravé) tolik vláken osnovy, kolik činí polovina z počtu všech osn. vláken palce (t. j. 19), tak aby od poslední řady outku zbyly konečky aspoň 3—4 cm dlouhé. U palce týmž způsobem odstřihneme polovinu vláken. Zbylé konečky (kterých musí být stejný počet) svážeme (3 uzly). Po svázání všech konečků napneme osnovu palce na uprázdněné kolíčky velké desky. Do palce vsuneme napinač (obr. 3), aby osnova byla dobře napjatá. Pak pokračujeme ve vázání outku jako dříve. (Napinač je tak dlouhý, aby se opíral sp. koncem o kolíčkovou desku. je skryt pod osnovou.)Zakončení: Vázání ukončujme 4—5 cm od kraje kolíčkové desky. Z kousků vlny (9násobných) asi 6 cm vytvoříme řadu střapců (zůstanou na lícní straně) způsobem, jak naznačeno na obrázku (7). Za nimi následuje outek 3 x kolem. Vlastní zakončení děje se buď uzlíčky (konečky rozstřižené osnovy svazujeme 1. s 2., 3. se 4. atd., pak 2. s 3., 4. s 5. atp.), nebo způsobem košíkovým; rozstřižené vlákno (z jednoho kolíčku) veváže se jako jednoduchý outek do násl. vláken. Totéž děje se s druhým a ostatními (ve směru vazby). Poslední se zauzlíčkuje.

Hotové rukavice se vyperou v mýdlové teplé vodě, aby se nesmrštily, navlíkneme je před sušením na napinadla.

Zdobení provádí se barevnými outky. Buď střídají se barevné vrstvy, nebo v jedné vrstvě pracujeme praménky různých barev (jeden bílý, druhý černý atp.).

Jiné užití: Pochybuji, že najdete dosti odvahy vázat napoprvé hned rukavice. Je dobře zkusit to na něčem lehčím. Zhotovte si držadlo na osnovu podle obrázku a na rovnou osnovu zkuste vázat malou pokrývečku. Volíte-li outek tak dlouhý, aby na obou krajích přečníval, můžete na okrajích uzlíčkováním vytvořit pěkné třepení, anebo svázáním konečků přehnutého pásu udělat kabelku malou, později na konstrukci vlastního vynálezu i kabelu velkou nebo něco jako zimní čepici, přezůvky a pod. Vymyslete si, co chcete, jenom o jedno vás prosím, ať je to užitečná věc a ne hračka.

Poznámka: T. zv. třapce mohli by vám snad obstarat bratři ze Slovenska. Dopište jim!

Juraj

ZKOUŠKA HINDU BHAGAT

Rudyard Kipling vypráví ve své Druhé knize džunglí historii potulného světce indického, který odešel samoten do hor, raduje se z pohledu na daleký řetěz Himalají. Bhagat žil v staré skalní kapli, kde jej navštěvovali langurové, velké, šedovousé himalajské opice, antilopy a jiná vysoká zvěř, a Sona, černý himalajský medvěd. Zvířata se ho nebála, byli to takřka jeho bratří.

„Skorem o všech poustevnících a svatých mužích, žijících daleko od velkých měst, se vypráví, že s divokou zvěří konají zázraky. Ale vše záleží v tom, že se chovají tiše, že nikdy neučiní chvatného pohybu a nikdy, aspoň dlouho, se nepodívají návštěvě přímo do očí.“

Chlapec, který chce podstoupit zkoušku:

1. odejde do lesů v haleně, krátkých kalhotách a sandálech, s náčrtníkem nebo aparátem v ruce.

2. několik hodin tam leží, pozoruje zvěř a napodobuje hlasy ptáků.

3. udělá zkoušku, předloží-li snímek z přírody nebo náčrtky šesti následujících zvířat: lišky, králíka, veverky, hranostaje, jezevce, vydry, volavky, drozda, racka chechtavého, vrány, divokého holuba nebo datla.

Bílá Liška===NOVÁ ŘADA HER===

(Viz 1. a 2. číslo letošního ročníku „Vatry“)

Pro táborový kruh anebo klubovnu

5. Magická hudba. Jeden hráč jest poslán z kruhu pryč a druzí se dohodnou o něčem, co má dělat, až ho zavolají dovnitř kruhu. Když se tak stalo, jest vyzýván „magickou hudbou“, to jest jednohlasným bručením v táborovém kruhu sedících. Jak se blíží k předmětu, kterým se má zabývati, hudba se zesiluje, slábne však, když jej opouští. Dejme tomu, že má utrhnouti květinku a dáti ji některému junákovi. Jak se blíží ke květince, hudba je hlasitější a hlasitější, a když se jí dotkne, rázem umlkne. To znamená, že má s ní něco udělat. Čichá—li k ní, hudba slábne, a tak ví, že to nedělá dobře. Když vykročí, aby jí dal někomu, hudba zesiluje, až ji odevzdá na správné místo.

(Seton)

6. Cesta kolem světa. Každý hráč má zápisník a tužku. Uprostřed klubovny sneseny byly všelijaké věci, jež mají připomínat různě kraje, skály nebo města. Malý balíček čaje připomíná Čínu, lakovaná krabička Japonsko, bambus Indii, krocaní péro Severní Ameriku, sýr Švýcarsko, dřevák Holandsko atd. Dej určitou lhůtu hadačům, pak seber zápisníčky a zjisti, kdo nejvíce a správně uhodl zeměpisná data.

Hry venku

3. Vyrážená z kruhu. Hráči stojí v kruhu ve stoji rozkročněm, dotýkajíce se navzájem chodidly. Střední opatřen kopacím míčem, a jeho úkolem je míč z kruhu vyraziti mezi nohama některého hráče. Ti tomu zabraňují oběma rukama v předklonu. Komu míč mezi nohama proklouzne, stává se středním.

4. Honěná za míčem v kruhu. V kruhu stojící podávají si rychle míč, kterého střední snaží se dotknout. Kdo měl míč v rukou naposledy před dotekem středního, stává se středním.

Americké hry

SNĚM LIGY ČS. WOODCRAFTERŮ

u Samechova na střední Sázavě dne 19. a 20. května 1929.

Program: 19. května ráno: ranní cvičení; porada vůdců a náčelníků.

V 9 hodin I. část sněmu: Zahájení a slovo náčelníka; zprávy členů náčelnictva; zprávy kmenů a vůdců; o práci v kmenech; o letošním táboření; junák v přírodě. Diskuse; woodcrafter — nový člověk. Procházka přírodou a možné studium. Velká hra — lov na Miši-mokwu. V 1 hod. Zkoušky křepkěho těla: běhy, skoky, vrhy koulí, diskem, oštěpem, závodní hry, wolley-ball, plování. Střelba lukem — prohlídky výstavky.V 7 hod. II. část sněmu: udílení orlích per, tabú, jmenování junáckými jmény, jmenování junáků a bojovníků. Velká beseda s tanci, zpěvy, vyprávěním, hudbou, recitacemi a j. ukázkami.

20. května ráno: pokračování ve zkouškách křepkého těla, ukončení měření a ohlášení stupňů. Zábavy, hry a postupný rozjezd domů.

Běh poslů. Poslové na své cestě musí sledovati stopu, ošetřiti své poranění, nakresliti skizu, dáti kouřové signály, zahladiti vlastní stopu, plížiti se hlídaným územím, stříleti lukem, šplhati a j., až dostihnou tábora.

Všechno je pozorováno soudci a bodováno — vítěz bude jmenován „Slavným poslem woodcrafterů“.

STOPOU ČERNÉHO VLKA

Totemový Řád

Kmeny v Plzni: Skalní Orli, Tharahumani, Černí Vlci, Svantovítův, Města Slunce, Šedých Medvědů.

Kmen v Brně: Psohlavci.

Kmen V Červ. Kostelci: Mamut.

P.S. Hleďte, volíce jména kmenů, aby se neužívalo stejných názvů. Kmen musí míti aspoň 6 členů, jinak musí se jednotlivci spojiti s jiným kmenem. Nezakládejte kmenů smíšených, nýbrž vždy zvlášť kmeny chlapecké a kmeny dívčí. V celé Lize je třeba dbáti toho, aby ženy a muži, dívky a hoši tvořili svůj vlastní svět. Zejména táboření společné je naprosto vyloučeno. Nezapomeňte si prostudovati kmenové „Zřízení“ (objednejte v administraci „Vatry“).

Život v kmenech

Plzeň. Dne 3. února konal se v Plzni sněm plzeňských a okolních kmenů a družin. Rozprávěno bylo o práci a úkolech woodcrafterů. Po diskusi kolovaly úlovky kmenů a družin, zvláště prohlížena četná alba fotografií Pan řed. Krs promluvil o ochraně zvířat trpících krutou letošní zimou. Ke konci hrány hry. Zúčastnilo se 50 členů z 10 kmenů a družin z Plzně, Velk. Bolevce a Doubravky. — Dne 17. února vedením místonáčelníka br. Buka konán byl druhý sněm v Plzni za přítomnosti 30 junáků, při kterém pan řed. Krs pobádal k stavění ptačích budek a br. místonáčelník povzbudil k účasti na sněmu Ligy. — Kmen Tharahumanů v Plzni i v zimě často vycházel do přírody, mnohdy na lyžích. Každý týden scházejí se v bytě některého člena a na sněmech svých získávají orlí péra. Letos to bylo zvlášť za stopy zvířat, jimž nosili potravu. Kmen vede řádně kroniku a založil si také společný herbář.

Brno. Kmen Psohlavců hlásí bohatou činnost v měsíci únoru. Kmen dělí se na družinu mladších — Děti Jitra — a družinu starších — Průkopníky. Obě družiny konaly pravidelné 14denní schůzky, na nichž se hrálo, zpívalo avyprávělo, Dva výlety do okolí Adamova a Vranova na lyžích a sáňkách vykonala družina starších. Kmen podnikl veřejné přednášky, a to Z. Švaňhala: Krásy Slovenska, Dr. Hübnera: Krásy lyžování, red. Stejskala: Ochrana přírody u nás a v cizině (svět. obr.).

Písek. Kmen Mohykánů hlásí se opět k životu.

Červený Kostelec. Junáci počtem 10 si získávají orlí péra svými výrobky (model tý—pí, čelenka, indiánské vyšívané zástěrky). Útulné přijetí v bytě horlivého bratra R. nahrazuje jim klubovnu a sdružuje je v malou rodinku.

Br. Sůva napsal „Hledá se Vůdce“ — Náš úkol I. (2).

Br. Woowotanna napsal „Nový smysl studia přírody“ — Vesmír VII., čís. 3, „Děti v Jasne Poljance" — Lípa VII., číslo 3, „Tajemství Ohně" — Lípa VII., číslo 4; přeložil Rhys Davidsové „Buddhism“ — do Světové knihovny Ottovy, Quidy „Flanderský pes“ — v knihovně Mládí Kočího (2. vydání).

Br. Juraj napsal „Z domácí dílny“ — Náš úkol I. (1., 2.), „Táboření mládeže v přírodě“ — Věstník sok. župy Čížkovy r. XXI (5).

Lukostřelba. Br. Ignác Skalický, učitel, Jelenice, p. opatří každému krásný luk za nepatrný peníz. Dopište mu.

Poznámka redaktora. Báseň Ant. Sovy „Co zpívali junáci“ otištěna byla z časopisu „Skaut-Junák“ což v předešlém čísle bylo opominuto poznamenati.

Výměnou dochází: Zvířena, chovatelský časopis (A. Král, Smíchov 14). Vůdce, časopis Svazu Skautů. Skaut Průkopník, časopis socialistických skautů, Slunce (ISAW), Lípa a Radost, časopisy dorostu Červ. kříže, Úsvit, časopis pro mládež (Rašín), Zlatá Brána, časopis mládeže soc. dem., Cesty a Cíle, orgán svobodného Bratrství dr. N. Čapka, Studentský časopis (K. Borový). Došlo nás též 1. a 2. č. Hovory Sfinx, literárního zpravodaje naklad. Sfinx.

Z ciziny

Jugoslavie. O velkonocích konala mariborská župa ZST valný sjezd v Celji, který shromáždil přes 70 delegátů ze všech mariborských kmenů. O svatodušních svátcích pořádají chautauqu v Celji, která bude praktická i teoretická. Navržené otázky váží skautskou minulost s dnešními poměry a jeví se tu poctivá snaha ne řevnivostí, ale skutečnou prací uhájit si zájmu a místa mezi mládeží. Vydali pěknou knížečku „Tábor“ péčí br. Črtomira Zorce, která je již rozebrána, a připravují ještě „Život v táboře“ a „Dívky v junáctví“.

M.

Německo. Navštívil nás opět br. dr. Raupach z Vratislavě. Letos bude hledět Schl. Freischar vyhledat novou mládež v Polsku a obnovit tak staré styky. Mají bohatý program zájezdů. Tak letos zatím co jedni odjíždějí do Alsaska-Lotrinska, druzí se pouštějí do Polska, Rumunska a nejbližších sousedních států. Příštího roku pojedou též do Sov. Ruska. Naši přátelé snaží se o úsilné prohloubení našich styků a o jasný poměr mezi Cechy a Němci, což si zasluhuje jistě větší pozornosti.

M.

MOUDROST LESA

„Co jest woodcraft?“ — „je to schéma, jak vytvořiti člověka s modrou oblohou v pozadí.“

Ernest Thompson Seton.

Woodcraft čili Moudrost Lesa tvoří člověka všestranně dokonalého, člověka obeznámeného v atletice, studiu přírody, rukodílných pracích, tábornictví, putování, znalosti domoviny, života v lese, potřeb lidské společnosti, člověka, jenž dovede plavat, tančit, zpívat, hrát hry, kreslit a jenž má rád knihy, zabývá se něčím vědecky a dovede oddati se nějaké tvůrčí práci pro věc samu, z uměleckého popudu. Skýtá dnešnímu člověku všedního života naprosto nový obzor myšlenkový, něco, co vytrhuje z všednosti, evokaci, která probouzí imaginaci (povzbuzení, jež burcuje představivost).

Woodcraft jest pro všecky, pro děti od 4 do 94, jak říká Seton.

Moudrost lesa jest moudrost života. Učíc nás poznávati tajemství přírody, seznamujíc nás s věcmi a skutečností, uvádějíc nás ke krásnému využití volné chvíle, učí nás poznávati se navzájem a těšiti se ze společnosti druhého.

Učí nás spolu se pěkně pobaviti a těšiti se z tisíce drobných věcí každodenního života společnou zkušeností.

The Woodcraft League of America — Americká Liga „Moudrosti Lesa“ byla založena slavným přírodopiscem, spisovatelem a malířem Ernestem Thompsonem Setonem. R. 1902 sorganisoval si už Seton chlapce, jako „americké hochy skauty“. Angličan Baden-Powell podle toho založil r. 1908 skauty v Anglii. Woodcrafteři tedy byli prvními organisovanými skauty světa, ale dnes skauting a woodcraft se diametrálně rozcházejí — ježto skauting stal se sportem a woodcraft je výchovou.

Liga Čsl. Woodcrafterů byla založena r. 1922 z „Psohlavců" a „Dětí Svobody“ profesorem Milošem Seifertem. Sleduje tytéž cíle a má týž program jako americká Liga. Jest nejstarší a největší organisací woodcrafterskou v Evropě. — Starosta Ferdinand Krch, učitel, Praha-Smíchov, Zborovská 1074; náčelník Miloš Seifert, profesor reálky, Příbram; místonáčelník Karel Bukovanský, Praha II., Bojiště 8; tajemník Jaroslav Šimsa, Praha I., Ulice Elišky Krásnohorské 21; jednatel Alois Humplík, Praha I., Jilská 3/I.

Naše příručky. Seifert: Přírodou a životem k čistému lidství (Dědictví Komenského) 36 Kč, Seton-Seifert: Svitek březové kůry (Kočí) 20 Kč, Seifert: Kmenové zřízení (Liga) 2 Kč, Seifert: Rok v přírodě (v tisku).

Vatra vychází každý druhý měsíc. Předplatné na celý rok 12 Kč.

Administrace: Jan Vorel, Praha VII., V Háji 1204.

---

Vydává Liga čsl. woodcrafterů. — Rediguje M. Seifert. — Tiskem Lidové knihtiskárny A. Němec a spol. v Praze. — Užívání novin. známek povoleno pod č. 24I.769-VI-22.

---