Warren, 1853/ Chapter V

Kapitola V.

Odžibvejské město v La Pointe

Shromáždění Odžibvejů v jednom městě na ostrově Shag-awaum-ik-ong a na ostrově La Pointe až do jejich konečného rozptýlení do menších skupin a vesnic • Složení tří generací • Nejprve zapálili své ohně na mysu Shag-awaum-ik-ong • Pronásledováni Dakoty a Foxy • Své město nakonec umístili na ostrově La Pointe • Způsob získávání obživy • Primitivní náčiní a zbraně • Způsoby zabíjení zvěře • Měděné doly na jezeře Superior, které neprovozovali • Primitivní zvyky, obřady a obyčeje • Silně poškozováni svými nepřáteli • Dakotové dokonce zajistili skalpy na ostrově jejich města • Bitva u Pt. Shag-awaum-ik-ong a téměř úplné zničení dakotské válečné výpravy • Lišáci zajali na ostrově čtyři zajatce • Pronásledování Odžibveji • Námořní střetnutí u řeky Montreal • Zničení liščí válečné varty • Přirozenost války mezi Odžibveji a Foxy • Mučení zajatců ohněm • Legenda o synovci a strýci, která vysvětluje původ tohoto zvyku

Shromáždění Odžibvejů v jednom městě na ostrově Shag-awaum-ik-ong a na ostrově La Pointe až do jejich konečného rozptýlení do menších skupin a vesnic

V předchozí kapitole jsme postupně sledovali cestu Odžibvejů od atlantického pobřeží až do jejich sídlišť na březích Hořejšího jezera.

Počítáme-li, že každá z jejich generací trvala čtyřicet let, je tomu tři sta šedesát let od chvíle, kdy hlavní část tohoto kmene poprvé dosáhla ostrova Pt. Sha-ga-waum-ik-ong na Velkém jezeře, kde se na mnoho let soustředili do jedné velké vesnice.

Byli obklopeni nelítostnými a zavilými nepřáteli, které označují jako O-dug-aum-eeg (lidé z opačné strany, dnes známí jako Foxes), a "A-boin-ug" neboli (roasters - pražáci), pod kterýmžto příznačným jménem odjakživa znají mocný kmen Dakotů. Tyto dva kmeny si nárokovaly území směrem na jih a západ od břehů Hořejšího jezera, kam nyní přišli migrující Odžibvejové jako vetřelci. Odpor proti jejich dalšímu postupu na západ začal, ihned poté co Odžibvejové poprvé zapálili své ohně v Sault Ste. Marie, a právě od prvního seznámení s nimi, když se nacházeli na tomto místě, jim Dakotové dali přízvisko Ra-ra-to-oans (lidé vodopádů).

Při svém postupu na západ podél jižních břehů Velkého jezera se Odžibvejové na každém kroku utkávali s Foxy a Dakoty, ale krok za krokem postupovali dál, až nakonec zapálili své ohně na písečném břehu Sha-ga-waum-ik-ong. Dlouho se ale na tomto místě nezdrželi, protože je tam denně obtěžovali jejich bojovní nepřátelé. Proto byli donuceni svůj tábor přesunout na přilehlý ostrov Mon-ing-wun-a-kaun-ing (místo, kde žije datel zlatoprsý, dnes známé jako La Pointe) kde byli víc v bezpečí. A zde, na západním cípu ostrova, si našli místo pro svého starobylé město, které se rozkládalo na ploše široké dvě a dlouhé asi tři míle.

Důkazem velikosti jejich sídliště jsou dodnes patrné pozůstatky, zejména v místech, kde nyní rostou mladé stromy. Právě rozdíl mezi stromy na tomto místě a stromy, které stojí na jiných částech ostrova tvoří stále patrnou hranici původního osídlení. Neboť na jiných místech ostrova se pnou do výše větve dubů a borovic, které tam, alespoň podle vyvrácených kmenů povalených na zem, rostou už zřejmě celá staletí.

V čase mého mládí také ještě žijící staří obchodníci a míšenci vyprávěli, že jsou stále v různých částech ostrova patrné hluboko vyšlapané cesty, a že lze dokonce také rozeznat okraje dávných zahrad, nyní již zarostlých stromy.

Když se můj dědeček z matčiny strany, Michel Cadotte, zde usadil a zřídil jako první na tomhle ostrově obchodní stanici, tedy před více než šedesáti lety, byly ty pozůstatky stále ještě rozeznatelné a i já sám jsem si všiml nejenom rozdílu ve vzrůstu stromů ale i dalších známek bývalého osídlení, když jsem snad tisíckrát toulal po tomhle ostrově, kde jsem se narodil.

Způsob získávání obživy

Odžibvejové, kteří žili na tomhle ostrově se živili hlavně rybolovem, protože na okolních březích je mohli kdykoliv zaskočit a oblíčit nepřátelé. Věnovali se též zemědělství a to v míře, jakou jsem od těch dob mezi nimi nikde nepoznal. Říká se, že zde měli rozsáhlé zahrady kde pěstovali velké množství Mun-dam-in (indiánské kukuřice) a dýní. Ti odolnější a odvážnější chodili lovit na břeh jezera, naproti své vesnici, kde se to hemžilo losy, medvědy, losy a jeleny. Také bizoni se prý v těch dobách vyskytovali v okruhu ani ne půl dne pochodu od břehu jezera, na planinách táhnoucích se směrem k pramenům řeky St. Croix. V každém potoce, který se vléval do jezera, žili bobři, vydry, ondatry a ryby, v jeho průzračné vodě, kterou svou kvalitou ani množstvím nepřekonávalo žádné jiné místo na světě.

Primitivní náčiní a zbraně

Své sítě vyráběli z vnitřní kůry okounů(?) a cedrů a z vláken kopřiv. A z losích a bizoních žeber vyráběli tenké nože. Jako sekera jim posloužil kámen přivázaný ke konci klacku, kterým přeráželi větve a klacky. Ze stehenních kostí pižmoňů si brousili šídla a oheň získávali třením dvou suchých klacků. Luky z tvrdého dřeva nebo kostí, ostré šípy s kamennou hlavicí a kostěné hroty oštěpů tvořily jejich válečné a lovecké náčiní.

Způsoby zabíjení zvěře

Pomocí důmyslně zhotovených pastí a mrtvých padáků chytali prohnané bobry, jejichž maso bylo pro ně nejlahodnější potravou a z jejichž kůží si vyráběli teplé přikrývky. K lovu losů a větších zvířat stavěli dlouhé a postupně se zužující ohrady z větví, do kterých je nejprve naháněli a pak jednoho po druhém zabíjeli ostnatými šípy. Chytali je také do smyček vyrobených ze surové kůže, zavěšených na silném ohnutém stromě nad cestou, kterou tato zvířata obvykle putovala za potravou nebo za vodou. Medvědy chytali do padacích pastí, které byly tak spolehlivé, že se dodnes používají místo ocelových pastí bledých tváří.

Jejich staří muži vyprávějí, že v těch primitivních dobách používali při lovu větších zvířat jakýsi druh šípu, který jsem v knihách nikdy neviděl popsaný. Šíp je vyroben s kruhovým otvorem vyvrtaným nebo vypáleným na konci, do kterého byla volně vložena jemně ostnatá kost. Když byl šíp vstřelen do těla zvířete, vypadl a hrot zanechal v těle, kde se při pohybu zvířete postupně zapichoval víc a víc do jeho životních orgánů až ho připravil o život. V té době se košile a nohavice šily z jemně upravených jeleních a losích kůží sešitých šlachami těchto zvířat.

Své wigwamy si vyráběli z březové kůry a orobince, kanoe z březové kůry a tenkých loubků z cedrového dřeva. Kůru sešívali tenkými kořeny borovice a švy zamazávali smolou z borovice, balzámu či tamaryšku. Své kotle vyráběli z hlíny a nástroje ze štípaného kamene. Podle vzorků, které se občas nacházejí po celé zemi, lze soudit, že byli v tomto oboru výroby velmi zruční a vynalézaví.

Měděné doly na jezeře Superior, které neprovozovali

Měď, ačkoli se na břehu jezera hojně vyskytuje, na běžně používané nástroje nepoužívali. Byla posvátná, a používali ji pouze k léčebným obřadům a obřadům které dělali u příležitosti velkého Me-da-we. Nejsou to tedy nejspíš stejné lidé, jako ti, jejichž dávné nástroje a stopy dnes a denně objevují horníci na Hořejším jezeře. A pokud ano, tak to muselo být ještě v dřívějším období jejich dávné historie, ale do současné doby se nedochovaly žádné tradované zprávy o tom, že by jejich předkové někdy pracovali v těchto měděných dolech, které by co nejpřesvědčivěji dokazovalo, že to není rasa, jejíž známky dřívějšího částečného civilizovaného stavu se denně vykopávají na březích Velkého jezera.

Primitivní zvyky, obřady a obyčeje

Někteří z jejich starců tvrdí, že v tomto období jejich historie se v jejich ústředním městě na ostrově La Pointe udržoval nepřetržitý oheň jako symbol jejich národnosti. Udržovali také pravidelný systém občanské správy, který se však značně mísil s jejich náboženskými a léčebnými praktikami. Totemové rody Crane a Aw-ause se nejprve radily a stateční a neochvějní válečníci z rodu Bear je bránili před nájezdy jejich početných a mocných nepřátel.

Obřady Me-da-we-win (jejich způsob uctívání Velkého ducha a zajištění života v tomto i budoucím světě a usmíření menších duchů, kteří podle jejich víry obývají zemi, nebe a vody) se v těch dobách praktikovaly v nejčistší a nejpůvodnější podobě. Každá osoba, která byla zasvěcena do tajemství této záhadné společnosti od prvního do osmého stupně, byla povinně přítomna při každé příležitosti, kdy se konaly její velkolepé obřady. Tím se každoročně vytvářelo národní shromáždění a pouta, která spojovala jednoho člena s druhým, byla silnější než v současnosti, kdy si každá vesnice v neurčitých obdobích přisvojuje vykonávání obřadů zasvěcení. Podle tradice byl uprostřed jejich velkého města trvale postaven velký wigwam, který označovali jako Me-da-we-gun a v němž se konaly obřady jejich náboženství.

Ačkoli měl pravděpodobně hrubou stavbu a nebyl z trvanlivého materiálu, byl to chrám početného kmene a byl považován za tak posvátný, že dodnes je v jejich náboženské frazeologii ostrov, na němž stál, znám pod jménem Me-da-we-gaun. V těch dobách se přísně dodržovaly jejich původní a primitivní mravy a zvyky. Muž ani žena nikdy nepřekročili věk pohlavní dospělosti bez přísných a protrahovaných půstů, při nichž hledali společenství s nějakým konkrétním strážným duchem, kterého považovali za prostředníka mezi nimi a "Jediným velkým pánem života", k němuž cítili příliš hlubokou úctu, než aby se odvážili komunikovat přímo. Obětní hostiny se konaly s prvními plody polí a honitby. Když někdo onemocněl, byla mu zvlášť od vesnice zřízena malá chýše, určená výhradně pro jeho potřebu, a přivolán šaman, který nemocného navštěvoval a léčil, a pouze on s ním obcoval. Pokud člověk zemřel na nějakou virulentní chorobu, jeho oděv, kůra, která pokryl jeho domek, a dokonce i sloupy, které ho rámovaly, byly zničeny požárem. Takto se v dávných dobách chránili před nákazou a zdá se, že nemoci všeho druhu u nich byly méně časté než v současnosti; dále se uvádí, že mnohem více lidí než dnes se dožilo plného věku života, který lidem přidělil "Velký duch". Mnozí dokonce žili s "tíhou více než sta zim na zádech".(!!!!)

Rada zasvěcenců Me-da-we se podílela na duchu deseti přikázání, která byla dána synům Izraele za hřmění na hoře Sinaj. V důsledku toho bylo méně krádeží a lhaní, více oddanosti Velkému duchu, více poslušnosti vůči rodičům a více cudnosti u mužů i žen, než existuje v předposlední době od jejich zhoubného styku s bílou rasou. I za dvacet let zkušeností spisovatele si živě všiml, že tyto změny, o nichž hovoří staří muži, se rychle odehrávají. V dřívějších dobách se jistě projevovalo více dobré vůle, dobročinnosti a pohostinnosti vůči sobě navzájem a vdovy a sirotci nikdy nesměli žít v nouzi a chudobě. Staří vykladači tradic Odžibvejů vyprávějí o mnoha zvycích, které téměř nebo úplně vymizely. S potěšením vzpomínají na tuto éru své historie a považují ji za šťastné dny "Auld lang syne".

Silně poškozováni svými nepřáteli

Již jsem uvedl, že své město umístili na ostrově La Pointe, aby se lépe zabezpečili proti obtěžujícím nájezdům svých nepřátel, ale přestože se ostrov nachází v nejčernějším bodě, asi dvě míle od hlavního břehu Velkého jezera, nebyli Odžibvejové zcela chráněni před útoky svých zavilých a neúnavných nepřátel, kteří si našli způsob, jak nejen přepadnout své zbloudilé lovce na hlavním břehu, ale dokonce si opatřit skalpy na samotném ostrově, kde se ukrývali.

Dakotové dokonce zajistili skalpy na ostrově jejich města

Při jedné příležitosti se válečná skupina Dakotů dostala na místo, kde se nacházela, z hlavního břehu přímo naproti západnímu konci ostrova a v noci dva z nich přepluly na vzdálenost dvou a půl míle, každý plaval u kmene a napadl rodinu, která lovila ryby při světle pochodní podél východního břehu ostrova. Se čtyřmi skalpy a kánoí těch, které zabili, se vrátili ke svým přátelům, kteří se okamžitě stáhli, spokojeni se svým úspěchem. Brzy ráno byla objevena znetvořená těla zabitých a Odžibové, kteří shromáždili své bojovníky, je dlouho, ale marně pronásledovali.

Bitva u Pt. Shag-awaum-ik-ong a téměř úplné zničení dakotské válečné výpravy

Krátce po této události se skupina sto padesáti dakotských válečníků opět dostala na břeh jezera, zaujala pozici na nejzazším bodě Shag- a-waum-ik-ongu, bezprostředně naproti vesnici Odžibvejů, a nastražila léčku na nějakého zbloudilého nepřítele, který by se dostal do jejich dosahu. Shag-a-waum-ik-ong je úzká šíje nebo výběžek pevniny dlouhý asi čtyři míle a leží téměř rovnoběžně s ostrovem La Pointe, k jehož západnímu konci se sbíhá, takže vzdálenost od jednoho bodu k druhému není větší než dvě míle. V dřívějších dobách prý byla tato vzdálenost mnohem menší, protože vlny postupně odplavíly písek, z něhož je tvořena.

Leží napříč vstupu do hlubokého zálivu a své jméno získala podle tradice, že ji vytvořil Man-ab-osho, aby zabránil úniku velkého bobra, kterého kdysi lovil na Velkém jezeře a který se uchýlil do tohoto hlubokého zálivu. Název znamená "Měkká bobří hráz", protože velký bobr ji snadno prorazil a vytvořil hlubokou propast, která nyní tvoří vstup do zátoky. Tento bod nebo poloostrov není v průměru široký více než dvacet prutů a na mnoha místech nemá v průměru více než šest prutů. Je porostlý křovinatým dubovým a borovicovým porostem a na jeho nejzazším konci, kde leží Dakota, se nacházela přepadení(ambush), prý v těch dobách pokrývaly četné písečné přesypy, které od té doby vítr a vlny téměř odnesly a odplaví.

Jednou časně ráno přešli dva Odžibvejští chlapci na tento bod, aby lovili kachny: při přistání je s hlasitým křikem napadla přepadená válečná skupina Dakotů. Nějakou dobu se oba mladíci, chráněni četnými písečnými kopci, bránili a unikali pokusům nepřátel, kteří je chtěli zajmout. Mezitím se město Odžibvejů vzbudilo vzdáleným křikem a při pohledu na bod pokrytý postavami mnoha mužů se ozval překvapivý výkřik Aboin-ug! Aboin-ug! se rozléhal od wigwamu k wigwamu a válečníci, chopivše se luků a šípů, kopí a válečných holí, naskákali do svých kánoí a velkou rychlostí dopádlovali na místo činu. Přeplavali se ve dvou skupinách, přičemž jedna skupina se vydala přímo k místu, kde byli Dakotové stále ještě vidět, jak loví dva chlapce, zatímco druhá skupina, která žila na dolním konci velké vesnice, se přeplavovala na tu část poloostrova, která ležela nejblíže jejich wigvamům. Ti se vylodili asi dvě míle pod nejzazším bodem a zaujali pozici v místě, kde je Šag-a-waum-ik-ong široký jen několik prutů a porostlý košatými duby, a zcela tak odřízli Dakotům ústup nebo útěk. Mezitím byli oba nešťastní chlapci odpraveni a skalpováni, ale jejich přátelé, kteří přešli přímo z vesnice, se vylodili na místě a pokračovali v pomstě za jejich smrt tím, že statečně napadli nyní ustupující Dakoty. Ti se pod tlakem nepřítele, jehož počet se každým okamžikem zvyšoval, obrátili zády a prchali dolů po hrotu, přičemž pouze pokračovali v boji, dokud se s nimi nesetkala hlavní část Odžibvejů, která se shromáždila v jejich týlu, a účinně jim odřízla cestu k útěku. Bylo už pozdě když Dakotští bojovníci zjistili, v jak strašlivém postavení se kvůli své nerozvážnosti a nepředvídavosti ocitli. Ukryli se v hustém dubovém háji a bojovali do posledního dechu. V přesile byli všichni zabiti až na dva, kteří se vrhli do jezera a odplavali k protějšímu břehu hluboké zátoky. Nikdo o nich už potom neslyšel, ale je pravděpodobné, že si tím, že doplavali dvě míle k nejbližšímu bodu hlavního břehu, zachránili život a vrátili se ke svým lidem se smutným vyprávěním o téměř úplném zničení jejich válečné skupiny. Po celém výběžku Šag-a-waum-ik-ong jsou dodnes rozesety drobné částečky kostí, o nichž se říká, že jsou to ostatky bojovníků, kteří padli v tomto krvavém boji.

Vypráví se anekdota o starém muži, který byl otcem jednoho z chlapců, které přepadená skupina na tomto bodě přepadla. Nebyl doma, když byl poprvé vyhlášen poplach, a když dorazil, byli už všichni bojovníci pryč a vzali všechny kánoe patřící vesnici. V touze poznat osud svého milovaného dítěte si přivázal válečné zbraně na záda a bez ohledu na domluvy žen se vrhl do jezera a doplaval na místo činu. Přišel příliš pozdě, aby se mohl zapojit do boje, ale pro tento téměř nadlidský výkon byl od té doby známý a jeho jméno se mezi jeho lidem zachovalo dodnes.

Měděné doly na jezeře Superior, které neprovozovali

Při jiné příležitosti se skupina čtyř set liščích válečníků plavila po řece Ontonagun na malých vnitrozemských kánoích a podél břehu jezera se v noci vylodila na ostrově La Pointe, kde se jim brzy ráno za úsvitu podařilo přepadnout a zajmout čtyři mladé ženy, které šly z vesnice řezat dřevo. Místo, kde byly zajaty, je dodnes označeno. Lišáci spokojení se svým úspěchem se spěšně stáhli do svých kánoí a pod rouškou husté mlhy tiše dopádlovali domů. Věřili si však ve svůj počet a byli plni radosti z toho, že se jim podařilo dostat se do bezpečí.

Když si i na ostrově, kam se uchýlili, nechali vousy svých nepřátel a v mlze se cítili bezpečně na útěku, když byli ještě na doslech od vesnice Odžibvejů, zakřičeli posměšný a vyzývavý pokřik a začali zpívat vzrušující píseň o skalpech.

Město Odžibvejů se okamžitě stalo dějištěm zmatku a dychtiví bojovníci se rychle vyzbrojili, spěšně nasedli do svých velkých jezerních kánoí a tiše, ale rychle pronásledovali své nepřátele pod příkrovem husté mlhy.

Jezero bylo naprosto klidné a oni slyšeli hlasitý hovor a smích Lišáků z velké dálky. Vedeni hlukem, který takto udržovali jejich bezstarostní a sebevědomí nepřátelé, se Odžibvejové tiše napínali svá pádla a postupně se k nim přibližovali. Na moudrou radu svých vůdců odložili útok, dokud Lišáci nedorazili naproti skalnatému pobřeží jednu míli pod řekou Montreal a dvaadvacet mil od La Pointe, kde jim strmé a kluzké břehy zabrání v útěku po souši. Zde se na ně Odžibvejové vrhli s velkou zuřivostí, snadno rozvrátili jejich malé kánoe a překvapené a nyní strachem zasažené Lišky, které se zmítaly ve vodě, zlikvidovali. Tuto velkou válečnou skupinu téměř do jednoho zabili a utopili.

Přirozenost války mezi Odžibveji a Foxy

Toto je jediné námořní střetnutí, o kterém Odžibvejové vyprávějí, že se v něm kdy zúčastnili, a svůj velký úspěch při této příležitosti přičítají nejen početní převaze, ale i velké výhodě, kterou měli ve velikosti svých kánoí ve srovnání s kánoemi Lišek. Jejich kánoe byly velké a silné, pevně seděly na vodě, byly vyrobeny tak, aby odolávaly bouřím na jezeře Superior, a každá z nich pojmula pět až dvacet mužů, zatímco kánoe jejich nepřátel, ačkoli byly vyrobeny ze stejného materiálu (březové kůry), byly konstruovány křehce a na kliku, aby je bylo možné přenášet přes dlouhé přístavy na hlavě člověka a vejdou se do něj jen dvě nebo tři osoby. Ty se proto snadno rozvrátily a jejich majitelé, kteří se potáceli v hluboké vodě, je snadno bili po hlavě válečnými palicemi. Tyto dvě úspěšné bitvy podstatně posílily pozici, kterou Odžibvejové v této části země na Hořejším jezeře získali. Dakotové a Lišáci tak dostali pod kontrolu své válečnické sklony a naučili se respektovat udatnost a statečnost Odžibvejů. Jejich válečné výpravy na břeh jezera se staly méně častými než dříve a při útocích byli opatrnější. Na ostrově La Pointe už nikdy nezískali skalp ani zajatce, protože se na něm už nikdy neodvážili vylodit.

Mučení zajatců ohněm

Válka, která v tomto období probíhala mezi Odžibveji a Lišáky, byla nesmírně krutá a krvavá a vyznačovala se veškerou krutostí, která patří k divokému válečnému chování. Lišáci mučili své zajatce různými způsoby, ale hlavně je upalovali. Odjakživa Odžibové tyto krutosti nepraktikovali a naučili se je až v tomto období od Lišek. Pekelný zvyk mučit zajatce ohněm u nich vznikl takto:

Legenda o synovci a strýci, která vysvětluje původ tohoto zvyku

"Jeden známý bojovník Odžibvejů byl jednou zajat do zajetí vlastním synovcem, který byl mladým bojovníkem Lišek, synem jeho vlastní sestry, která byla v mládí zajata, adoptována a provdána do tohoto kmene. Tento mladý muž, aby dal Lišákům najevo, že naprosto pohrdá jakýmikoliv pokrevními svazky, které mezi ním a jeho strýcem Odžibvejy existují, zasadil do země silně dva kůly, vzal svého strýce za paži a poznamenal k němu, že by ho rád zahřál u dobrého ohně. Pak mu úmyslně přivázal ruce a nohy k oběma kůlům tak daleko od sebe, jak jen to šlo, a nepřirozený synovec rozdělal před strýcem obrovský oheň. Když mu spálil nahého tělo na puchýř na této straně, otočil ho zády k ohni, a když byl i tento krutě popálen, rozvázal ho, pustil a přikázal mu, aby se vrátil domů a vyprávěl Odžibvejům, jak Lišáci zacházeli s jejich strýci."

Strýc se ze zranění způsobených ohněm zotavil a při dalším válečném výletu se mu podařilo svého krutého synovce zajmout. Odvedl ho do vesnice Odžibvejů, kde ho přivázal ke kůlu, vzal čerstvou losí kůži, na níž byla záměrně ponechána vrstva tuku, položil ji nad oheň, dokud se nerozhořela; pak ji hodil přes nahá ramena svého synovce a poznamenal: "Tohle je můj synovec. Synovče, když jsi mě vzal na návštěvu do vesnice svého lidu, zahříval jsi mě před dobrým ohněm. Já ti teď na oplátku dávám teplý plášť na záda." Losí kůže, pokrytá hustým tukem, zuřivě hořela a "pučela", obepínala nahé tělo jeho synovce - strašlivý "plášť", který ho brzy pohltil. Tento čin se Lišákům opět vymstil a smrt ohněm aplikovaná různými způsoby se brzy stala osudem všech nešťastných zajatců.

Není nepřirozené se domnívat, že vyprávění o této události, které se rozšířilo mezi okolními kmeny, dalo tomuto kmeni název Odžibvejové – "péct, dokud se neopeče". Kmeny odvozují svá jména od méně významných okolností, než je tato." - AUTHOR.