Woodcrafterská kotula
Kotula jako taková je původně spínadlo na košili, které se používalo na Slovensku a částečně pak s valašskou (horskou pasteveckou) kulturou doputovalo i na Moravu, kde se nakonec začalo vyrábět místo původního kovu povětšinou z perleti ( http://www.valasskekroje.cz/muzsky.aspx - obrázek Kotula). Na Slovensku šel vývoj jiným směrem a z původního kovového kolečka se utvořily propracovanější tvary (http://www.uluv.sk/sk/encyklopedie/tradicny-odev-slovenska/suciastky-tradicneho-odevu/ - obrázek u hesla Spinka).
O woodcrafterské kotule (sponě, spínce) se poprvé dozvídáme v časopisu Vatra 3/1928-1929, v článku Juraje a Woowotanny "Náš kroj" (str. 32-34). Šlo jednak o krojový doplněk ke košili, ale zároveň hodnostní označení člena nově vytvořené LČSW. Z článku citujme Jurajův výklad o novém kroji a vysvětlení symboliky znaků.
Odznaky junáckých hodností musí být v souladu se základním střihem i barvou kroje. V tomto směru jsme úplně bez tradice — neboť u nebojovných usedlých kmenů slovanských se nic takového nevyvinulo. Napodobujíce částečně způsob života Indiánů, přejímáme dosti z jejich výrazné symboliky. Jde tedy v podstatě o komposici ze slovanských a indiánských prvků. Zní to snad velmi odvážně, ale ve skutečnosti není tu žádného protikladu. Určitá stupňovitost (v ornamentální bohatosti, kterou nahradíme bohatostí symbolickou) je i u krojů slovanských. Převážně je znakem majetkových poměrů hmotných (nepřímý důsledek práce), u Indiánů množství činů (přímý důsledek práce). Nahradíme tedy prostý ornament slovanský indiánským symbolem.
Základem kroje navrhuji košili slovanského kmene z našeho území, který nejintimněji žil a dosud ještě mnohde žije s volnou divokou přírodou, kmene pastýřů — moravských Valachů. Střih její je vyzkoušený a ustálený staletími. Výzdoba: Na nízkém límečku místo ornamentálního pásu přišita byla by stužka v barvě věku (konci by se límeček svazoval). Rozstřih na prsou spíná se perleťovou nebo stříbrnou spínkou s vyrytým symbolem ohně (čtvernásobný zákon).
Přívěsky, odznak bojovníka a strážce, připevňují se do otvorů spínky. Nad spínkou po stranách rozstřihu do obdélníku jsou seřazeny odznaky mistrovství. (Na místě ornamentální výzdoby původního kroje.) Odznak kmene přišit by byl na rameni pravém. Odznak Ligy (jehlový) je připjat na límečku.
Košili smí ke sněmům nosit, kdo je přijat za řádného člena — (pouze se stužkou a odznakem v límečku). Junák při jmenovacím obřadě dostane spínku se symbolem ohně. Bojovník přívěsek se šípy a lukem (upevněn takto 2 řetízky). Strážce přívěsek se stanem a sokolem (pak je každý přívěsek jen na 1 řetízku). (Vzato ze staroslovanských spínek — viz Alšův „Bojovník“.) Ostatní odznaky mistrovství a funkcí — podle potřeby a možnosti. Jednotlivá Orlí pera by se zvláště neznačila.
Z dobových fotografií, korespondence a kronik, je jasné, že kotuly byly skutečně vyrobeny a někteří bojovníci je také hrdě nosili na svém oděvu (namátkou: Buk, Owatuna, Segwun...). Přesto šlo spíše o nápad, který se příliš neujal a dnes je brán spíše jako zajímavá historická kuriozita. Důvodů bylo zřejmě hned několik: vnitřní rozkol v Lize, Jurajova svatba a zaměření na rodinu a novou práci v Bratislavě, nový náčelník Manoki a jeho prosazování indiancraftu, ale v neposlední řadě poměrně náročná ruční výroba stříbrného přívěsku. Přesto podle dochovaných historických materiálů nechal Tomáš Jurkovič - Manehonga - vyrobit u Zdeňka Pejchara - Nibowaky repliku této historické kotuly, kterou tak máme možnost vidět po devadesáti letech opět naživo.