Zoran Mušič
Anton Zoran Mušič (⁕ 12. února 1909, Bukovica pri Volčji Dragi, Renče-Vogrsko, Nova Gorica, Slovinsko – † 25. května 2005, Benátky, Itálie) . Malíř, woodcrafter.
Narodil v Bukovici, malé vesnici ve Vipavském údolí nedaleko Gorice, v tehdejší rakouské župě Gorice a Gradišce (dnes ve Slovinsku) do učitelské rodiny. Mušičův otec Anton byl ředitelem místní školy[1] a jeho matka Marija (rozená Blažičová)[2] zde působila jako učitelka. Zoran měl jednoho bratra.[3].
Jejich otec byl za první světové války mobilizován a sloužil na různých bojištích. V roce 1915, během bojů o Isonzo, byla rodina (matka se dvěma dětmi) nucena uprchnout do Arnače, vesnice poblíž Velenje ve Štýrském vévodství, kde Zoran navštěvoval základní školu. Na jaře 1918, ke konci první světové války, se rodina přestěhovala zpět do Gorice, ale koncem srpna 1919 byla italskými úřady, které obsadily tento region, znovu vyhnána. Přestěhovali se do Griffenu v Korutanech, ale po korutanském plebiscitu koncem října 1920 byli rakouskými úřady opět vyhoštěni. Nakonec se usadili v Dolním Štýrsku, které bylo tehdy součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Do roku 1928 navštěvoval Mušič dvě střední školy v Mariboru. Poté krátce navštívil Vídeň. V letech 1930-1935 pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění v Záhřebu. Mušič hovořil slovinsky, německy, chorvatsky, italsky, francouzsky a částečně friulsky.
Po ukončení studia v roce 1934 hodně cestoval po Evropě. Tři měsíce (duben až červen 1935) strávil ve Španělsku, především v Madridu. Později si odsloužil povinnou vojenskou službu v Bileći (1936) v Jugoslávii. Každé léto trávil v Dalmácii, přičemž měl základnu v Mariboru a nejbližší obci Hoče. V roce 1940 se natrvalo přestěhoval do Lublaně. V tomto období (1942) maloval ve dvou kostelech v rodné Gorišce, společně se svým přítelem, malířem Avgustem Černigojem (Drežnica, Grahovo), a v jednom ve vesnici Gradno s dalším slovinským malířem Lojzem Spacalem.
V říjnu 1943 se přestěhoval do Terstu a později poprvé do Benátek. Svou první samostatnou výstavu (mimo Jugoslávii) měl v Terstu a o několik měsíců později v Benátkách.
Počátkem října 1944 byl zatčen nacistickým Německem, protože byl ve skupině slovinských antifašistů. Skupina měla skrytý vysílač a byla napojena na britskou IS. Jeho kresby a malby v Benátkách vyvolaly podezření, že je špion, a o měsíc později byl poslán do koncentračního tábora Dachau, kde vytvořil více než 180 skic ze života v táboře, některé za mimořádně obtížných podmínek. Z těchto kreseb, provedených převážně v květnu 1945, se mu podařilo zachránit asi stovku (některé další s přáteli).
Po osvobození Američany 29. dubna 1945 se Mušič počátkem června vrátil do rodné Lublaně. Tam byl poslán do nemocnice (Golnik). O měsíc později byl vystaven nátlaku nově nastoleného komunistického režimu a koncem července 1945 se přestěhoval do Gorice. V následujících měsících cestoval po oblasti Terstu a Istrie, nějaký čas strávil v Pinguente (Buzet).
V říjnu 1945 se za pomocí rodiny Cadorinových usadil v Benátkách a vrátil se k malování. V září 1949 se zde oženil s Idou Cadorin Barbarigo, která byla rovněž malířkou. Ve stejném období také vymaloval pokoj ve Vila Dornacher u Zuerichu.
V roce 1950 připravil obrovskou tapiserii: Marco Polo a jeho cesta do Číny pro osobní loď Augustus. Ve stejné době získal cenu Gualino a v roce 1956 Velkou cenu za grafiku na Benátském bienále. V roce 1951 mu byla udělena Cena Paříže (společně s Antoniem Corporou) za jeho barevné obrazy Dalmácie. Po roce 1952 žil převážně v Paříži, kde svět umění určovala "lyrická abstrakce" francouzského informelu. Po celé toto období měl svůj ateliér v Benátkách a znovu vystavoval na Bienále v roce 1960, kdy získal Cenu UNESCO. V sedmdesátých letech vznikl velmi ceněný cyklus Nejsme poslední, v němž umělec přetvořil hrůzu svých zážitků z koncentračního tábora v dokumenty univerzální tragédie, jeho posledním počinem byly série Autoportréty a Dvojportréty. Měl problémy se zrakem. Částečně slepý podepsal své poslední kresby v roce 2000.
V roce 1981 byl Mušič v Paříži jmenován Commandeur des Arts et des Lettres. Mušičovo dílo bylo oceněno na mnoha mezinárodních výstavách, např. na velké retrospektivní výstavě v Grand Palais v Paříži v roce 1995, kterou zahájili francouzský a slovinský prezident François Mitterrand a Milan Kučan, Rakušané mu zároveň slíbili stálou expozici v Klagenfurtu. K jejímu zřízení však nikdy nedošlo. Velká část jeho děl byla z ateliéru odvezena a malíři ani jeho ženě nebyla nikdy vrácena.
V roce 1991 byla Mušičovi udělena Prešerenova cena za celoživotní dílo, nejvyšší slovinské vyznamenání v oblasti umění. Některá Mušičova díla byla vystavena v pobřežních galeriích v Piranu. Lublaňská galerie Zala připravila 7 výstav (4 v Lublani, po jedné v: Bělehradě, Vídni a Londýně). V listopadu 2009 byla připravena velká retrospektiva v Moderní galerii z Lublaně. Slovinská akademie věd vydala monografii, kterou napsalo 20 autorů ze Slovinska, Chorvatska, Rakouska, Itálie a Francie (Vizije Zorana Mušiča) listopad 2012. První stálá výstava jeho grafik byla otevřena v Dobrově v roce 1991. Jediná stálá výstava jeho různých děl (obrazy, grafiky, kresby) byla otevřena v Národní galerii v Lublani v roce 2016. Větší dočasná výstava vybraných děl byla připravena v Luganu, Collezione Braglia v říjnu 2016. Další výstava byla v Benátkách v muzeu Fortuny na jaře 2018: A Tribute to Zoran Music, The Zurich Room. Leopoldovo muzeum ve Vídni otevřelo v dubnu 2018 větší retrospektivní výstavu se 167 vybranými díly.
Zemřel v Benátkách v roce 2005 ve věku 96 let. Je pohřben na místním hřbitově svatého Michala.
zdroje
- https://en.wikipedia.org/wiki/Zoran_Mušič
- https://www.youtube.com/watch?v=eo1_YuTV6g8
- https://www.maggioregam.com/artists/28-zoran-music/biography/
- Grašič M. et al.(editoři): Gozdovništvo na Slovenskem 1925–1941. Vydal Marksističny center při Univerzi v Mariboru, Maribor 1986.
- Grašič M., Matjašič M.: Skavti in gozdovniky na Slovenskem. (Taborniška gibanja med Slovenci v domoviní, zamejstvu, Argentini in Kanadi v 20.stoletju). Vydal Muzej narodne osvoboditve, Maribor 1990.
