John James Audubon

https://en.wikipedia.org/wiki/John_James_Audubon

Návštěva excentrického přírodovědce

V létě 1818 ho navštívil Johna Jamese Audubona z jeho úhlu pohledu poněkud excentrický přírodvědec Constantine Samuel Rafinesque. Tohle o jeho návštěvě Audubon napsal roku 1831:

„To je ale divný chlap!” napadlo mne, když jsem zahlédl, během procházky podél řeky, člun co se chystal přirazit ke břehu. Byl na něm muž, který měl na zádech cosi, co z dálky vypadalo jako snop suchého jetele. „A jak na něj zírají ti lodníci! No to bude exemplář!” Týpek vyskočil na břeh, rychlým krokem došel ke mně a zeptal se, jestli bych mu nemohl ukázat dům, kde bydlí pan Audobon. „Proč ne,” odpověděl jsem. „To jsem já, a rád vás ke svému domu dovedu.”

Cestovatel, si radostně zamnul ruce, vytáhl z kapsy dopis a aniž by něco dodal, mlčky mi ho podal.

Rozlomil jsem pečeť a četl: "Můj drahý Auadubone, posílám vám zvláštní rybu, jakou zatím ještě nikdo nepopsal. Takže doufám, že to v příštím dopise napravíte. S důvěrou Váš přítel B.”

S naivitou člověka z lesů jsem se ho zeptal, kdeže je ta zvláštní ryba, když v tom se pan de T. (a nebyl to můj milý čtenáři, nikdo jiný než onen věhlasný přírodovědec) pousmál, opět si promnul ruce a aniž by se cítil dotčen s úsměvem pronesl: „Tou zvláštní rybou budu nejspíš já, řekl bych, pane Audubone.” Zrudnul jsem, prrotože mi bylo trapně, a vykoktal ze sebe nějakou omluvu.

Záhy jsme dorazili k našemu domu, kde jsem představil svého učeného hosta rodině a chtěl poslat sluhu, aby z lodi přinesl zavazadla pana de T. ale ten mně zarazil řka, že krom toho co má na zádech sebou nic dalšího nemá. A pak složil na zem ten balík plevele, kterým upoutal mou pozornost, když připlouval.

Dámy byly trochu překvapené, ale neušly mi jejich kritické pohledy. Přírodovědec si zul boty. A mezi tím, co se zabýval stahováním punčoch – nikoli směrem nahoru, ale dolů, aby zamaskoval rozedrané paty – nám, v té nejveselejší náladě, jakou si jen umíte představit, vysvětloval že loď využil jen k tomu aby se dostal přes řeku, jinak že jde pěšky z velké dálky, a tou dlouhou cestou jeho šat dost utrpěl.

Nabízel jsem mu nějaké šaty, ale neměl zájem. A než usedl k večeři, jen velkým sebezapřením provedl očistu obvyklou při takových příležitostech.

U stolu však byl příjemným společníkem a tak jsme brzy přestali vnímat jeho jedinečný vzhled. Opravdu. Teprve až ráno, když jsme se spolu procházeli po zahradě, jsem si pořádně všiml toho co měl na sobě.

Dlouhý volný plášť ze žlutého nankeenu, který byl už hodně odřený a celý potřísněný šťávou z rostlin, na něm volně visel jako pytel. Vesta s obrovskými kapsami, kterou měl zapnutou až po bradu, na tom byla stejně. Sahala až ke kolenům, přes kalhoty s úzkými nohavicemu, které měl pod koleny sepnuté až ke kotníkům. Měl dlouhé vousy, jaké jsem během svých cest míval i já, a dlouhé černé vlasy co mu splývaly přes ramena.

Jeho čelo bylo tak široké a výrazné, že by ho odborník na frenologii okamžitě prohlásil za sídlo silného ducha.

Jeho slova na mě působila velice sebejistým dojmem, a když rozhovor zaměřil na studium přírodních věd, naslouchal jsem mu se stejným potěšením, s jakým Telemachos naslouchal Mentorovi. Řekl, že mne přišel navštívit hlavně proto, aby si prohlédl mé kresby, protože mu bylo řečeno, že mé kresby ptáků jsou doprovázeny kresbami keřů a rostlin, a tak chtěl vědět, zda náhodou nemám ve své sbírce zakreslené nějaké rostliny, které nezná. V jeho žádosti, aby mu bylo umožněno ihned se podívat na to, co mám, jsem pozoroval jistou netrpělivost. Takže jsme se vrátili do domu, kde jsem otevřel svá portfolia abych mu je ukázal.