Uživatel:Kili/ Ve stínu cejchu

„Kde zase jsi ?“

Zahřmí šatnou během pracovní pauzy hlasy pečlivě vybraných hromotluků, hypnotizujících přitom přesně podle stupně osobní závislosti arénu obrazovky a s identifikovatelnými výkřiky, co v nepravidelnosti předložené vize právě prožitého orgasmu, roztřesou tabulky oken služebny tak, že upoutají pozornost pouličního dění.

„Co to zase čteš ?“

Vystřelená výčitka za zády předchází mžiku vyškubnutí knihy, neboť zaujat textem přemýšlím nad jeho obsahem. Obratem prostorem zazní nevyžádané moudro.

„Ty debile, Komenského čtou děcka, chlapské máš na hajzlu !“

Kazatel má zřejmě na mysli překynutou haldu porno časopisů, co vratkou remitendy rozdávají jako úkoly ve smyslu manažerského hesla „dejte mi lidi a já to udělám“ a jenž jako modla lavinovitě narůstá a stéká z parapetu vyvýšeného ventilačního okénka pánské toalety. Už jen samotná přítomnost braku mi nasazuje ledovou husinu. Naštěstí není vidět. Obojí.

Realita přítomnosti úrovně dolní kasty. Zvedám oči káravým směrem a počnu mlýnkovat prsty, ve směru hodinových ručiček. Chladnokrevnost udeřené emoce vyvolá úsměv na mé tváři. A léta praxe udrží uzdu vnitřního klidu.

„Čemu se furt směješ debile !“

I tento lacině lozený háček se rozplyne jako pára v hřejivých paprscích horského slunce. Jako v tom příběhu, kdy se za prudkého deště potkají dva známí. První povídá, jak se můžeš usmívat, když stojíme v průtrži mračen? A ten, co se raduje, odpoví. Pršet bude stejně, i když budu nasraný.

„Kradeš lidem práci, hajzle !“

Salvy útoků stupňují kalibry projektilů. Člověk kopaný do pozadí, zaručeně stojí vepředu. Stará-li se pak o opuštěné dítě z dětského domova, tak se setká někdy s nepochopením, ale převážně se závistí. Příjmy jsou zaručenou mantrou na talíři života i v kolektivu zaměstnanců, zvláště, má-li jich člověk více či je neskrývaným vyznavatelem nehmotných statků.

Po prostu. Taki inny. Uwielbiam.

Řeč chápu jako jedno z pravidel komunikace s všeobecně uznávanou dohodou. Uměním pak bývá popsat emoční výraz projevu, jenž musí být doprovodem psaného textu, neboť by se vytratil skutečný význam přenášené informace. Gesta a další mimoslovní projevy nevyjímaje. Co více dodat ? Snad, že přítomný kolektiv zaměstnanců je decentně smíšený. Díky i za tento dar.

Jiného dne, na výzvu nadřízeného vstupuji do ředitelny.

„A zavři za sebou dveře.“

Mlčky splním pokyn. Ladím struny nitra svého systémem teflonová pánev. Čekám.

„Je nalomený klíč trezoru. Nevím, jak jsi to mohl udělat, nebyl jsi v práci. Ale tví kolegové se shodli. To víš, naplavenina, nebude nikdy Jeseničák.“

Hlavou mi probleskne komedie z pakárny, kde jsem pilkou na železo pod dohledem soudruha majora řezal mýdlo, neboť někde měla být schovaná krystalka k zakázanému poslechu rádia. Ani v prádle vyházené skříně politruk předmět udání nenašel. Nemohl. Nikdy jsem krystalku neměl. A když se na útvaru údajně ztratily nějaké peníze, stál jsem opět v haptáku. U vyházené skříně. Pro mladíka nebylo lehké identifikovat charakter systémových her z úšklebku škodolibosti tváře panského pacholka uplatňující nabarvené ptáče. Ani s vlakovou jízdenkou na tváři přišlápnutých špiček bot za dechu šklebícího se alkoholika či s jeho pravítkem za krkem. Jako jeden z vytipovaných čísel v koloběhu monstrancí pranýřů moci.

Jeseničák ? Když mu ujede autobus, tak obviněním druhého se snaží přenést zodpovědnost. „Tys mi neřekl ... !" Cestou do školy při zaměstnání jsem při přestupu v Hradci Králové zažil vzorovou ukázku. Z autobusu vystoupili matka s dospělou dcerou. Obě velmi dobře známé palácové persony se halasně vydali do centra. Jízdní řády nepočítají s aktuální dopravní situací a autobus nikdy nepřijel včas. Tak se třiceti minutová přestávka řidiče scvrkne na pět minut, ten odjede cestou určení a mě se tím zkrátí doba čekání na přestup. Osaměl jsem na nástupišti s rozevřenými skripty v rukou, když tu nečekaně přišly obě blondýny. A spustili do kříže, co jsem to za hajzla, že jsem jim nechal odjet autobus do Prahy, jel jsem přece stejným autobusem a další, hodící se více k dlaždičům než k promovaným atestovaným eminencím uctívající božstva Onobyse a Mělobyse. Jako bych byl do rodiny nebo měl o jejich záměrech povědomí či jim z nudy čuměl do talíře. To nevysvětlíš, to se musí zažít.

Stejně jako na Ostravsku je určitý způsob života prohlášen mezi chráněnou etnickou národnost se svými přisátými obhájci z toho plynoucích penězoveletoků. Nejen tam.

Střihem do přítomnosti. Fandí si, všude stejné. Metodiku znám, diskuze je zbytečná, obhajoba u škodní komise.

„Co myslíš ? Systém bumerang ?

Táži se a registruji gesto souhlasu k mému vyjádření. K mé přítomnosti. Zároveň pokyn, vše podstatné bylo řečeno. Otevřu dveře, odcházím a úsměv na tváři dokáže rychle vyklidit za dveřmi ředitelny shromáždění zábavy chtivých.

„Zase ji bonzoval, co ?“

Zklamaně zazní při rozchodu lakotně egoistických individuí vyznávající národní kult viny a obviňování, populismu a pokrytectví. To nově příchozí kolega z městečka na Karviňsku je z jiného soudku.

„To su tady všeci taci mamrdi ?“

„Ne. Ty jen prostě vnímáš danou úroveň.“

Odmlčím se. Vysvětlení očividně nestačilo. Tak přátelsky dodám :

„Všiml sis například, čím mě v práci poctili k padesátinám?“

„Plno butelek…..“

„No právě…. Signál osobnostního rysu společnosti, ve které se pohybuje dárce a co se považuje za.“ Odmlčím se. „třeba úctu.“ A pokračuji otázkou: „ Jenom chlast ?“

„Same čačabrdky.“ V obličej tazatele se zarýsuje údiv. „Knížky ?“

„No jistě. Alkohol je putovní záležitost. Jen lapač sklepního prachu.“

„Ty si ale cyp, chuj jak lampa muvili, pajtaš jakysi.“

Je to jako číst si řádky hodnocení v personálním spisu. Jen jednou, pod dohledem a až při propuštění ze služby. Šedý potisk kartonové krabice ukrývá v listinné podobě i špínu hodnou archívu zpravodajské složky. Mimo jiné děkuji za lekce být jako veřejnost při jednáních, kde soudili zneužité zaslepence prahnoucí stoupat po stupínkách zohýbané moci.

V kolonce hodnotitele stojí : Odmítá plnit pokyny nadřízeného. Jaké se přece neuvádí a ani se nedivím. Tomu by nikdo neuvěřil. Kdo nezažil. Jen Ti odsouzení, s nabytím právní moci, ti už ano.

Pravidelnost lékařských kontrol vyplývajících z titulu zaměstnání mě po třicet let přivádí do kontaktu s bytostmi z vyšších sfér. Nejen fyzických, ale psychologických prověrek. Na psychiatrii jsem to tak nějak zatím nedotáhl. Přitom panuje zvláštní shoda změnit zaměstnání a zakončit vzdělání univerzitou. Podle stupně objednaného zadání bývají posudky pokaždé jiné, někdy úsměvné a pro mne většinou poučné v období daného překlenutí.

Co s tichým a citlivým snílkem, se sklony ke smutku, idealistou hořícím touhou po hlubokých vztazích úplného porozumění. Vyznačující se prostoduchou bystrostí. Jinak loajálního, liberálního a nesobeckého s přílišnou empatickou pozorností k druhým lidem, schopného velké osobní oběti. Altruistického založení. Zastrašitelný stresem, nátlakem nebo vyhrožováním. S úniky do světa fantasie, nesprávně chápaných za lenost. S odporem k organizovaným davům, striktním příkazům a zákazům. Bez ambice v kariérním řádu. S vysokým estetickým cítěním a se zájmy o psychologii, filozofii, umění či nadpřirozeno.

I známý má názor obdobný periodickému posudku.

„Dodělej si výšku a budeš mít pokoj.“

Vím, akademická půda je bytostně blahodárná. Teda alespoň pro mne byla. Přesto nějak nemohu. Mám stále na paměti zametání překážek. Odbornost, zájem, vzdělání či titul v politicky zorganizovaném sestřelu nepotřebuje žádné argumenty. Důkaz stojí totiž přede mnou a diskutuje na dané téma. A stráně pyšnící se do té doby unikátní nádherou regionální květeny byly obratem bagrovány pro stavby ekonomického zisku vzdáleného aktuálně zvoleného mocipána. Jako ten odsouzený stařeček, co si každoročně do vázičky svého domečku popisovaného svahu dal pár sněženek a jenž byl i příčkou vedoucí k dosazení do rozhodné funkce.

„Víš, nemohu, nevidím už žádný přínos.“

„Jak tam můžeš vydržet ?“ s poznámkou při rozchodu:

„Víš, zřejmě tam asi máš být.“

Co mu budu povídat. Oba víme své. Každý z jiné strany mince. Vyrostl jsem na ulici. A na ulici jsem. Domov má člověk přece tam, kde má postel na spaní. Tak k čemu je dům, ve kterém není domov.

Z laskavého probuzení k životu bych opět upadl do propasti smrti pouhopouhé existence a nutil se nosit vyžadovanou společenskou masku. Masku uniformní unifikace papouškované jednotnosti podle přání a očekávání druhých.

Otevřeně mohu probírat záležitost jen s kamarády :

„Titul není všechno. Podívej se na mě. Kolik vysokých škol jsem studoval a nedokončil. Třeba v posledním ročníku ani neotevřeli fakultu. A kde teď jsem a proč neuspěli, kde očekávali úspěch. Oni měli tituly, já vzdělání. Přemýšlej. Jsem asi jeden z mála, co Tě zná. Co dokonce zná důvody Tvého rozhodnutí, které tě zapsalo na seznam, kam vůbec nepatříš. Moc dobře si pamatuji, jak jsme Ti státní službu rozmlouvali. “

„Jako přítel ti mohu jen bezmocně poradit: "Vypadni! Vypadni odtamtud pryč!" Jenže vím, že jsi v pasti, ze které není snadné uniknout. Sám sis do ní vlezl – a ty to víš, takže tvoje strategie přežití odpovídá tvým možnostem. Ale kdo ví? Střelit barák, ženě koupit garsonku a změnit vzduch je pouze otázka rozhodnutí. Jsou místa, kde se žije levněji a lépe než na Jesenicku. Je ti přes padesát!“

Vytrhal jsem jako plevel všechny vzorce, které do mě zasely od mládí všechny autority a stal se opět tím, čím jsem byl stvořen. Jen s tím rozdílem, že už nikdy nezměním, co jsem pokazil sobeckou snahou vylepšit osud. Stal jsem se vadným kusem v soukolí mechanismu dualitní společnosti. Nechť její existenci vyznávají nižší ročníky studentů cestou probuzení k životu.

Vymazal jsem tím úpis jeho veličenstva, ale vypálený Faustův cejch nelze. Slibované benefity pekelník dodal obratem, utajeně mi vzal protihodnotou poklad nejcennější. Litovat nelze. Marné jsou pokusy iluze či agrese ovládnout přítomnost, realitu nezvrátí. Jen zkušená minulost připomínkou zamrzí.

„Hlupáčku. Dozrál jsi."

„Beruško milovaná, sluníčko mého života. Nevím, jak ....."

„Mlč."

Vnímám polibek. Jemnost rtů. Dolíčky, úsměv a oči. Ach, ty její oči. S plamínky síly života, co navzdory vítězí.....

Tak s trnem bolesti smířen a již bez emocí třímám v dlani pomyslný poslední haléř. Nastává sečtení dnů příběhu oddělenosti života. Zřetelněji vnímám laskavost andílka. Jak je nádherná. Prapůvodní divoška. Jdeme opět spolu cestou vůně heřmánků. Směrem k hradní věži, hrdě vztyčené pod blankytnou oblohou bez mráčků nad zelení korun stromů. A romantikou tónů strun přírody mne doprovází tam, odkud se žádný vandrovní ještě nikdy nevrátil.

„Má milovaná dcerko, můj synku. Pamatuj !

Kdo miluje, ten žije.“

Kili