uvnitř. Ten rok přišel 4. července a když jeho druzi přišli 1. září, byl už v táboře šest týdnů sám. Zjev jeho štíhlé a jemné postavy, v tváři a očích s něčím, co mluvilo o vnitřní síle, učinil na ně hluboký dojem. Přišli ke mně a pravili:
»Vyrostl v pěkného chlapíka. Nemyslíte, že si zaslouží jména?«
»Ano,« odpověděl jsem, »ale je možno, že je nepotřebuje. Liší se od ostatních chlapců.«
Když se ho dotázali, Ned řekl:
»Nic bych si nepřál více.«
»Dobrá,« řekl jsem; ale musíš nejdříve míti své vigilie. To jest, budeš sedět sám u ohně celou noc nahoře na vrchu od západu slunce do východu, bez spánku, bez jídla, nemluvě, nečta, aniž daleko odcházeje.«
Byl připraven a o západu slunce jsme ho doprovodili na skálu bdění, dali mu dvě pokrývky, roucho, sekeru, dvě sirky a trochu vody k pití.
V osm hodin ráno poslali jsme proň. Když vstoupil do shromážděného sněmu, dal jsem mu formální, zcela zbytečnou otázku:
»Zachoval jsi bdění?«
Jeho odpověď byla klidná a prostá:
»Zachoval.«
Pak jeden ze sněmovníků řekl:
»Povídej nám o tom. Co jsi při tom cítil?«
»Nikoli,« přerušil jsem ho, »nemáme práva klásti mu takovou otázku. Když člověk jde sám do hor, aby bděl, přichází blízko Velkému Duchu a má-li se mu dostati nějakého poselství, na těchto horách se mu ho dostává. To jest jeho soukromá věc. Nemáme práva ptáti se ho na to.
