STOUPÁNÍ NA HORU
Daleko v našem jihozápadním kraji jest indiánská vesnice a vysoko z pouště za ní ční velká hora. Bylo považováno za velký skutek slézti horu, takže všichni hoši ve vesnici byli žádostivi tak učiniti. Jednoho dne náčelník řekl: »Nuže, hoši, můžete všichni jíti dnes se pokusiti slézti horu. Vyjděte ihned po snídaní a jděte každý tak daleko, jak budete moci. Pak, až budete unaveni, vraťte se, ale každý mi přineste větvičku z místa, odkud se vrátíte.«
Odešli, plni naděje, každý se domnívaje, že jistě dojde vrcholu.
Ale brzy tlustý, zavalitý hoch pomalu se vracel a v ruce nesl náčelníkovi větvičku kaktusu.
Náčelník se usmál a řekl: »Chlapče, ty jsi se nedostal ani k úpatí hory; přešel jsi jenom poušť.«
Později druhý hoch se vrátil. Nesl větvičku šalvějového keře.
»Ano,« řekl náčelník, »došel jsi k úpatí hory, ale nelezl jsi nahoru.«
Následující měl větvičku osyky.
»Dobrá,« řekl náčelník, »ty jsi vystoupil až k pramenům.«
Jiný přišel později a přinesl hlohové tmy. Náčelník se usmál, když to viděl, a řekl: »Ty jsi lezl," byl jsi až na prvé příkré skále..«
