Stránka:vudce iii.djvu/16

Z thewoodcraft.org
Verze z 17. 7. 2020, 13:10, kterou vytvořil Keny (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Tato stránka byla ověřena


Pokračování textu ze strany 15

… historický základ celého systému, což stává se velmi nemilým oslabením knihy. Myslím, že je to víc než oslabením knihy, myslím, že je to její podstatnou vadou a to ne, co Seifert po té stránce nedělá nebo neříká, ale právě to, co říká, On říká, že Seton si našel své náboženství vyšší než mají církve. To z knihy jeho nikde nevyčtete, ale vyčtete, že je křesťan.

A jaký je ten jednotící princip náboženský u Seiferta co o tom kde praví. Na str. 37.—38. vyrůstá mu náboženství z „Matky Přírody“ a nachází náboženství ve svém srdci. A to je pravé náboženství, které obrodí svět. Na str. 20. praví, že Seton našel skvělý, strhující vzor — Indiány. Zná je dokonale a ukázal jejich náboženskou výši.“ Na str. 42. velebí buddhismus citátem z Fieldinga: „Jak šťastný je indický národ, že nikdy neopustil tuto lásku, se kterou vítá jitřní slunce, plynoucí vodu, plodnou zemi. Je třeba. abychom prozřeli a duše sama naučí nás těm zázračným věcem.“ Na téže stránce odstavec pod tím: „A ještě jeden motiv, který zjasňuje mysl našeho junáctva: Chelčického boží bojovníci.“ Na str. 96, má v zákonu junáckém i junáckou zbožnost (na str. 82. tomu říká „úcta k mysteriím života a vesmíru“). Stručný obsah je asi tento: Zbožnost je to nejvyšší, k čemu junák může dospět a to nejkrásnější. Vychází z tajemných hloubek duše. Jsou dojmy — pro nás mysteria — jichž nechápeme, ale jež nás povznášejí. Kdo žil v přírodě, poznal to. Kdo žil v bolesti a zklamání, poznal též zbožnost, jež dala sílu jeho duši. Vždy je to spíše cit než víra. Každá církev, všecky konfesse jsou karikaturou. Možno říci, že zbožnost je víra v ideály, je to odevzdání jemným tuchám, za nimiž jít dává smysl našemu životu. Smysl života nalezli jen mužové velmi moudří. U nás Chelčický a Komenský. (Jenže oba byli v církvi, Komenský dokonce biskupem, a Chelčický byl původcem vyznání českobratrského — karikatura, viz výše, v závorce dodávám já.) Náboženský cit, sotva se zrodí, je mladým lidem vyrván církvemi. Návrat k přírodě je návrat k čistému lidství. Silný život prýští ze souladu s přírodou a nekonečnem. Nadšení musí podněcovati mládí k práci, jako za všech dob lidské historie, kdy lidem svítilo světlo, jež bylo jim smyslem života.

Takhle vykládá S. junáckou zbožnost. Na str. 535, konečně volá: „Vraťme se zase do svých slovanských svatyň.“ Jaký je tedy ten náboženský jednotící princip Seifertův, v čem záleží? Je to čiré uctívání přírody a jejích tajemných sil? Je to indiánský pandaemonismus s jeho čaroději? Je to buddhismus s karmou, nirvánou, parinirvánou a bhikši? Je to českobratrská nauka Chelčického? Je to praslovanské pohanství? Je to pokorné křesťanství Komenského a Tolstojovo? Nic z toho. Jsou to „jemné tuchy, které nás táhnou vpřed v daleké, vysněné, přečisté světy vnitřního a vnějšího štěstí“ Slova, slova, slova!

Jaroslav Hilbert, který otázku náboženskou luštil dramatem „O boha", zpovídá se na Nový rok takto: „Podivno, jak my Češi jsme ..text pokračuje