Pokračování textu ze strany 16
… vyschli nábožensky vůbec. Jak je možno, aby země, která byla klasickou půdou křesťanství, tak citově sprahla a při tom byla pyšná na toto sprahnutí. Podivno, že nejdryáčničtější a nejnegativnější materialism zmocnil se našeho lidu a vzdělanci považují přímo za hanbu a slabost, slyší-li o slušnějším vztahu k náboženství. Tu českou náboženskou poušť cítil jsem dávno jako národní chudobu. Když jsem vyjel do světa a vidět Asii, pochopil jsem teprv plně, co náboženství jest. Jako nejkrásnější dar osudu, jenž jest nám dán, jevilo se mi právě ono křesťanství, jež my doma shora mozkem u zdola surovostí potíráme jako nejsvětější zjev této planety, onen Ježíš, který již našim dětským myslím byl přibližován kouzelnými legendami evangelií. Svět nebude nevěrecký, protože prostě nevěrecký nemůže být,a ani jím, konec konců, v hloubi duše není. Nejslabší pramének náboženského cítění je síla jeho, za níž se zase rozepne, to jest svět český, neboť jinde nebyli tak hloupí, aby se náboženského cítění vzdali a podráželi si tak půdu pod nohama.“
A kdo to byl, jenž národ náš ochudil o krásný dar náboženského cítění? Jistě, že církev katolická se svou protireformací a neskromným tlakem, se kterým se jako církev státní všude cpala. Tedy klerikalismus. Co nezničila ona, zahubili apoštolové podobní Seifertovi. Neboť, co si vybere na př. mládež z jeho náboženského učení? Všecky církve a konfese jsou karikatury, křesťanství je chytrácká církev a tak zbudou jen ty „jemně tuchy“ a jakési mátožné povídání o Matce Přírodě. A o to se má mladý člověk opřít? To má být jednotícím principem náboženským ve skautingu? Seifert po této stránce mimo fráse nenese mládeži nic.
Ale ještě jedné zmínky je třeba. Na str. 119. praví S. o jinochu 14—16letém: „Hledí najít správný svůj poměr k církvím.“ S tímhle měl S. počkat, až napíše svůj článek „U básníka Frederika van Eedena“. („Tribuna“ 22. V. 1921.) Mně tu jde o tohle: Básník a filosof Eeden ve svých letech stařeckých dospěl k životnímu poznání, které vyjadřuje větou: „Mně je to směšné, nedovedu si dnes představiti náboženství bez církve.“ Na stará. kolena vrací se k církvím, jimiž dříve pohrdal, povrhoval, on, nekřtěný, který nikdy nebyl v žádné církvi a nábožensky se vyvíjel v souhlase s vědou a přírodou. Eeden nalezl Krista a zvěstuje ho všem. Má oltářík, sochu Krista, vedoucího dítě, a před ním červenou lampičku. Mystika je ve všem, co vychází z těchto hloubek. (Mystika je však jen rudiment náboženství. J. N.) Před oltářem klečí a se modlí s otřásající pokorou. Tedy: Na tomto Eedenovi, kterému sám se koří, vidí S., jak málo pravdy a podstaty je v tom jeho náboženském principu a měl by se pokorně od něho poučit. A ještě: Tento Eeden, filosof a básník, došel k svému světovému názoru v 60. roce věku a přichází ke Kristu, k církvím. Ale junák Seifertův najde „správný svůj poměr“ k církvím už jako chlapec ve 14 letech! Z toho je vidět, jak všechno to nábožensky ideové, které mládeži nese, je u Seiferta nedomyšleno, jak je to mělké a jak si to sám všechno vlastně popírá a boří. My poneseme mládeži ..text pokračuje
