Pokračování textu ze strany 15
…popěvků původních notou i slovy, vtipy jen jen prší a je veselo i po cestě domů. I maminka s tatínkem dostali z krásného vzhledu svých vrátivších se milých chuť na toulky přírodou a na život junácký.
JAMBOVA SMRT.[1]
Lída Durdíková:
Přírodopisec nazval by Jambův případ slepým pudem. Já jmenuji jej láskou a odvahou.
V jedné z bostonských universit ukázali nám velikého vycpaného slona. Krásné, statné zvíře. Zdá se vám, že se rozběhne, aby ničilo a drtilo všechno, co mu bude stát v cestě. Obrovskou hmotou svého těla, nezkrotnou sílou svého ducha.
Jambo je miláčkem. Studentů i učitelů své školy. Ale nejvíce, myslím, miluje jej starý profesor přírodopisu. On to byl, který nám vyprávěl historii Jambova konce.
Ohromný cirkus Barnum—Balleye se stěhuje železnicí.
Dlouhá, nepřehledná řada vagonů. Veselých vagonů. Každý se ozývá jiným zvukem. V nesčetných stanicích, jimiž projíždějí, lidé s úsměvem naslouchají tomuto koncertu zvěřince.
Se zájmem sledují, když na některé nezvyklí pasažeři „vystuptují“.
Americké nádraží. Spleť kolejnic, ubíhajících na všechny strany… A po jedněch z nich, bezstarostně se prochází sloní mládě. Místo se docela nehodí ku promenádě. Marně však lákají uprchlíka zpět.
Z dáli se žene vlak. Lokomotiva těžce vydechuje. Řítí se v před se strašnou, přesně vypočítanou rychlostí a jistotou, jako osud.
Malé sloní mládě klidně stojí na její kolejnici.
Účastníci vzrušení, nemohoucni, rozechvěle čekají…
Teď. Jambo klidně se blíží, klidně, zdá se vám, že zdlouhavě, protože každá vteřina v té chvíli je nekonečnou. Ale i on přesně vypočítal svůj cíl.
Stojí na kolejnici, před svým malým bratrem. Sloupy nohou pevně a těžce zaklíněny v zemi. Stojí nehybný, s odvážně nastavenou hlavou.
Rup. Praskot tříštících se kostí, dlouhý hvizd, couvání vlaku, výkřiky lidských hrdel.
- ↑ Psáno na základě skutečné události, která se stala 15.9.1885 na seřaďovacím nádraží ve Svatém Tomáši, v Ontariu – https://en.wikipedia.org/wiki/Jumbo
