Pokračování textu ze strany 17
4. Určiti, kolik je hodin pomocí hvězd a měsíce.
5. Jmenovati a ukázati 20 nejdůležitějších hvězd.
6. Ukázati 3 planety, jmenovati a vysvětliti jejich zdánlivý i skutečný pohyb.
7. Znáti povšechné postavení a pohyby země, slunce a měsíce.
8. Věděti, co jsou příliv a odliv (dmutí moře), zatmění, meteory, komety, skvrny sluneční a planety.
9. Určiti zeměpisnou šířku dle hvězd doma vyrobenými nástroji s chybou nejvýše 1°.
10. Udělati si sluneční hodiny, jichž možno používat.
CVRNÍ, CVRNÍ, CVRNK, CVRK, CVRK…
Cvrňola? Víte, jak dostal tohle jméno? Ale to vám je pěkné. Já vám to povím. Tak takhle to bylo. Byl chlapec veselý a jarý až radost. Oči měl jasné a zářily celý den. Byly to matčiny oči. Nějak jí je asi sebral, protože nejdříve byla jen maminka a ta měla hvězdné oči, ale později byl i chlapec a ten měl zrovna takové oči jako maminka.
Maminka jeho? „Hvězdná“ bychom ji mohli nazvat. Ráda měla hvězdy. Večer a v noci často v jejich záři chodila a když z jitra zhasly, dívala se do očí svého synka. A ten synek její, to byl kluk, to byl junák. Od rána do noci kutil, pracoval, vymýšlel.
Běží potůček okolo jejich okna. Bublá, zurčí a šumí, zpívá. Nezná Cvrňola krásnější písničky nad jeho. Maminka krásně zpívá, až slzy jdou Cvrňolovi do očí, ale tak krásně a bublat neumí nikdo, jako potůček. A tak ráno chlapec vyskočí z postýlky, trochu se oblékne, ruce do výšky rozhodí, v srnčím skoku políbí maminku a již pádí, letí po potůčku. Přiběhne domů s očima rozblýskanýma a už má nůž a polínko v rukou, sedá u potůčku a řeže.
Maminka vola k snídani, ale marně. Synek hodí hlavou, usměje se na maminku a tím úsměvem ji uprosí, že nemá kdy. Nevím, kdy snídal, ale v poledne bublal potůček trochu jinak, než jindy a něco bílého se v něm zmítalo. Byl to mlýnek, mlýnské kolo totiž. Ani tříštičky nebylo na trávníku, všechny je chlapec sebral. Bylo to krásné. Ten chlapec uměl tak nějak pracovat, že vše, co dal z ruky, mluvilo a strhovalo. Vše mělo kus jeho milé a jasné duše v sobě. Chlapec měl s sebou provázek. Ten mu vypadl z kapsy a nějak se namotal na hřídel vodního kola. Jeho konec se zmítal a stříkal stříbrné krůpějky. Bylo to velmi veselé. Smál se chlapec i já, ale chlapce přivedlo na myšlenku.
Rozmotal provázek a když se mu to už skoro povedlo, stáhl mu jej hřídel zas a zase, se provázek namotal a stříkal. Smáli jsme se ještě víc. A znova a zas znova tohle chlapec dělal. Najednou však vyskočil, docela tak jako ráno, spráskl ruce a už byl doma. Hned zde byl ale zpět, nesl malý vozík. Maminka mu jej kdysi koupila. Už jsem věděl, co bude. Přivázal vozíček na konec odtočeného provázku a druhý konec přitloukl hřebíčkem ke hřídeli.
A už vozíček jel k potůčku a ovšem i do potůčku. To byla mela. Chlapec chtěl vozík vytáhnout, ale sjel do potůčku také, celé kolo si rozbořil a kalhoty zamáčel, Nebyl však v rozpacích. Jednou rukou táhl vozík, druhou kolo s hřídelem a při tom rozepínal kalhoty. Zůstal v košilce a pracoval vesele dál, jen po mně pokukoval. Za chvíli vše stálo znovu, ale vozík už chlapec rukama chytal. Potom dal ruku jako kolík do země a vozík jel rovnoběžně s břehem a sám se zastavil. Dal tam chlapec tedy opravdu dřevěný kolík, přivázal k rozvoře vozíku nový provázek a sedl na trávník. Teď tahal chlapec zpět, a voda vpřed. Tací byli oni dva kamarádi.
Tohle ale se všecko dělo dřív, než byl Cvrňolou. Jím se stal takto:
Chlapci, kteří ho znali, měli ho rádi. jak se objevil někde, hned jich měl kol sebe houf. Byli rojem cvrčků: samý jarý, pěkný smích, cvrlikání.
A tak byl on vůdcem toho roje cvrččího.
