Stránka:vatra-26-1.djvu/10

KAREL ČAPEK: U VATRY Už zapadá slunce; musíš je provázet očima, jak se dotýká tam té hory, ne, jak je přeříznuto v půli, ne, jak čouhá jen zlatým skrojkem přes modrý kraj světa. Ale vždyť tam vůbec není slunce, jen se tam rozlilo jantarové světlo, jen zmodraly hory, jen zavál chlad z dlouhých údolí. Což neslyšíš mírný zvon na krku krávy, neslyšíš klekání stádce? Buď. pozdravena, hodino sou- mraku. Ohýnku, ohni, rozdělaná hranice, planoucí vatro! ohnivý keři, ohnivý sloupe, ohnivý jazyku, ohni prvních lidí, první pďchodni! jací jsme to uctívači ohně, my lidé, jaký je to prastarý bůh, ten vysoký plamen, tančící, luskající ohnivými prsty, potřásající kšticí, vyskakující v šíleném vytržení! Už tomu dobře neroz- umíme, my dnešní lidé; kdybychom tomu rozuměli, počali by- chom i my tančit a skákat kolem ohně; místo toho stojíme, jako očarováni a koukáme do ohně v údivu a oslněni. Heleďte na ty jiskry, slyšte, jak vyráží s hukotem nový trs plamenů, jak se řeřavě hroutí polena, jak to žije, jak to bláznivě žije! Ano, i my bychom mohli... i my bychom mohli zaplanout strašným pla- menem; ale my lidé jsme z jiného dřeva; nám jést hořeti pomalu jako vztyčené svíci; dlouho, velmi dlouho musíme nést svůj pla- men, ale i my bychom mohli . . . Jaké dobrodružství je oheň! I my mohli bychom jej rozpoutat, ale budiž: tichý a pomalý je oheň života, jenž osvěcuje. I ty jsi tu, kravko velkých očí se zvoncem na krku; i ty si's vzpomněla na jakési velmi dávné doby's ohni pastevců řeřavějí- cími po celou noc; i ty jsi kdysi putovala za ohnivým sloupem. Dívá se do ohně a zapomíná žvýkat; pak zavrtí hlavou, zabimbá hlubokým zvoncem a pase se dál; ale byla to chvíle, kdy se cítila jedním z nás. Tak vida: nikdy nepostihneš, odkud přichází tma, ani oka- mžik, kdy začala; ale je tu, všestranná a obsáhlá, tak velká, že lidé jsou najednou menší, jsou docela maličcí na pozadí tmy; a že je tma, sesednou se blíž k bělovlasému hospodáři a povídají tišeji; že je tma, i oheň zrudl a slehl se a dýchá důvěrným teplem. Už to není tančící a divý bůh; je to oheň rodiny; je to červený ohýnek, který vykrojil nás, sedící u něho, z nesmírného světa tmy a učinil z nás lidi patřící k sobě. Jak bychom se drželi za ruce. Jako by nebylo ničeho, s čím běháme po světě každý jinou cestou. Kolik lidí by tu ještě mělo být, aby náš kruh byl úplný! Kdyby tu tak pod touto planou hruškou, kolem toho řeřavého ohniska bylo místo pro miliony nás! Všichni bychom se dotýkali rameny a velmi vážně, velmi zamyšleně bychom se dívali do toho jediného a společného ohýnku . . . Děti, už je noc. Pokoj s námi. Děkujeme vám, hospodáři, za tu vatru. (S dovolením spisovatelovým přetisknuto z „Lid. Novin“.) 8